Pátek 5. prosince 2025
Štěničák
Když jsem se překlápěl do puberty, a možná už v dětství, začaly mě zajímat ženy. Není divu, byly to tajemné bytosti, se kterými jsem zatím nepřišel do styku. Pouze maminka a babička, které však byly bezpohlavní, byly výjimkami.
Ve škole jsem kamarádil jen s klukama, ostatně holky ještě ani nebyly ženami.
Především mě zajímalo, co mají ženské schované v těch rancích a ranečkách na hrudi. A taky tam, co nic nemají, na rozdíl od nás kluků – v těch modrých jednoduchých klínech. Zdálo se, že opravdu nic. Tehdy holky nenosily kalhoty, jen sukně, a tak jediná možnost vidět obrysy klínů byla modrá kaťata, která nosila na tělocvik.
Probděl jsem mnoho nocí úvahami na toto téma.
A když jsem spal, stával jsem se ve snech štěničákem. Jako o mnoho let později na hodinách anatomie a na pitvách, zkoumal jsem centimetr po centimetru ženská těla z bezprostřední blízkosti. Sice z nezvyklé, obludné perspektivy, ale opravdu podrobně.
Když jsem se doplazil k oněm nepoznaným místům, začaly se ženy kroutit a cukat, že jsem div nespadl. Často se mě pokoušely plácnout nebo zamáčknout, ale byl jsem rychlejší. K pištění a ječení jsem byl imunní, jako štěničák jsem neměl vyvinuty sluchové orgány.
Ale klid na svou vědeckou činnost jsem opravdu neměl. Být neustále ve střehu a na útěku bylo strašně náročné. Nicméně jsem přece jenom něco vybádal.
Ještě po probuzení, už jako člověk, jsem si to pamatoval, ale ať jsem se snažil, jak chtěl, během několika vteřin mi to z mysli vyvanulo. Ta bariéra mezi štěničákem a člověkem byla neprostupná.
Protože jsem se vždycky probudil ohlušujícím smrtícím plácnutím!
Inu, tak jsem musel počkat až na ty hodiny anatomie. Ale o nich jsem už jednou psal…