Zdeněk Homola: Mimochodem

Neděle 22. prosince 2013

Volejbalový set

Pořád tu píšu o golfovém švihu, protože mě fascinuje, z kolika set prvků se skládá takový jeden ladný vteřinový lidský pohyb. Každý z článků prstů, každá z částí chodidel, každý kloub těla a jeho část má v určitý okamžik svou přesnou úlohu. I žvýkací svaly, ba i svěrač na opačném konci, i když o tom posledním vím jen já.

Ben Hogan, nejlepší golfista všech dob (byť v počtu titulů kvůli těžké autonehodě, po níž hrál jen v omezené míře, tabulku nevede), krom toho, že napsal v době, kdy jsem se narodil, o švihu báječnou monografii, řekl také: Když uděláte všechno přesně naopak, než vám velí intuice, pak máte naději, že váš švih bude správný. A Hogan měl nejpřesnější a zároveń nejdelší rány ve své době, nejspíš by je měl i teď, v době nových materiálů. Kupodivu, jak koukám na turnaje v televizi, téměř nikdo Hoganův styl v poslední době nekopíroval, ale ti, co ho měli nejpodobnější, hráli nejlépe. Hoganova kniha Moderní základy golfu byla zřejmě v posledních desetiletích v zapomenutí, ale před několika lety se reklama na ni objevila na stránkách americké PGA, a od té doby se švih i dalších světových hráčů začal podobat Hoganovi a jejich hra narostla.

Nikdo, ani Hogan, jak výslovně píše, však nedokáže během tak krátkého okamžiku myslet víc jak na čtyři věci. Proto ty sekvence pohybů mezi těmito čtyřmi věcmi musí být zautomatizované. Někde v hlubokých strukturách mozku, tam, kde se ukládá mateřská řeč. Nikdo se cizí jazyk v dospělosti nenaučí tak dokonale, jako rodilý mluvčí, zobrazovacími metodami bylo zjištěno, že když člověk mluví mateřskou řečí, aktivují se mu v mozku jiné, fylogeneticky starší struktury, než když mluví jazykem cizím.

Proto se nikdo v dospělosti nenaučí dokonale ani golf. Ani Lendl, ani Sampras, ani Šeberle. Proto Jan Železný, Hogan atletiky, nenaučí své svěřence metat sto metrů, proto oštěpáři házejí na olympiádě o deset metrů míň než na domácím mistrovství. Není to proto, že by před závodem přestali brát bobule, jak si kde kdo myslí. Nervozita jim ty sekvence pohybů, nestabilně v mozku uložené, rozsype jak domeček z karet.

Golf, mimochodem možná dnes nejrozšířenější lidový sport na světě (např. ve Švédsku je 400 tisíc registrovaných golfistů, v USA 30 milionů), přivede každého k precisním úvahám o pohybových zákonitostech, i k rozboru psychologických aspektů. Takový přistup pak pomůže v celém životě. Možná i proto náš národ tak stagnuje, že mu komunisté vzali golf a razili heslo žaves, žádné velké sraní.

Hrál jsem kdysi volejbal, tuším pátou D třídu pražského přeboru, myslím nejnižší soutěž, která existovala. Nikdy jsme do páté C nepostoupili. Trenér nás nutil skákat žabáky přes hřiště tam a zpátky, stovky kliků a sklapovaček, na taktiku jsme byli největší přeborníci, ale kupodivu nikdy nikomu neporadil s elementární technikou, všichni jsme hráli, jak nám zobák narost. Kamarádka, reprezentační středopolařka, říkala totéž, každý měl svůj pastyl běhu, nikdo se jeho technikou nezabýval. Zajímalo by mě, zda lidi s talentem se tak opravdu rodí, nebo je osvícený rodič v raném dětství vědomě či náhodně naučí správným, mateřským, pohybům.

Tak až teď přemýšlím golfově nad svými volejbalovými dovednostmi, resp. nedostatky, a stačí málo, abych se zlepšoval. Třeba taková nahrávka, jen dva ze stovek volejbalistů, které jsem viděl, včetně světové špičky na Štvanici, mají nahrávku, jakou si představuji, shodou okolností jsou to mí blízcí kamarádi. Ti, když vidí, že by mohli pěkně nahrát, zaostří zrak, dostanou se do jakéhosi raportu se smečařem, vizualizují si trajektorii nastávajícího pohybu míče i výskoku partnera, a pak s přesným citem zahrají na centimetr. A smečař je tím tak fascinován, že ránu ani zkazit nemůže. Je to něco, jako když si sedne chlap s ženskou, někomu se to stane párkrát za život, někomu nikdy, no a Casanovové to umí furt, jako Aleš a Tomáš ve volejbalu nahrávat.

Taky jsem to kdysi uměl, byť to nemám uložené v mateřském centru. Pak jsem si ale po úrazu kolene odvykl přidřepávat, a už se to asi zpátky nenaučím. To se musí v mírném podřepu precisně podtančit, podcupitat do přesného místa pod míč, tak aby se míč dostal přesně do spojnice mezi očima a kýženou drahou letu, tu dráhu si člověk musí představit. V tu chvíli se musí aspoň na vteřinu zamilovat do smečaře, byť by to byl největší padouch, navázat s ním raport, a pak míč letí na dálkové ovládání do ruky smečařovi. Ta poloha míče před očima je nejdůležitější.

Ale což elementární technika odbití? Je to opravdu stokrát jednodušší pohyb, než golfový švih? Hledal jsem na internetu nahrávku vrchem, volleyball set ap., ale všude narážím jen na nic neříkající banality, ani náhodou nepřipomínající Bena Hogana. Jen na nějakém japonském videu nakreslili explicitně modrou čarou, že palce mají být vodorovně, v jedné přímce proti sobě, lokty od sebe. To je jediný prvek, který kde byl zdůrazněn. Ale nejhorší je, že to tak opravdu všichni dělají, i Emanuel s Ricardem na Štvanici, a že je to blbě. Ne že by nahrávali špatně, ale na Aleše halt nemají. Zkuste někdy dát lokty k sobě a palce rovnoběžně.