Zdeněk Homola: Mimochodem

Můj dědeček z Libně byl děsně šikovnej. Byl vyučený kominík a pecař. Vlastně všichni předkové mé maminky byli řemeslníci, žádní farmáři, a tak předpokládám, že byli zruční taky. Jen maminka šikovná nebyla, a tak když dědeček umřel, dělal jsem všechny mužské rukodělné práce doma sám a od té doby je to tak napořád. Stal se ze mě domácí kutil.

Tatínek byl renesanční osobnost, ale hlavně co se umění týče. Byl i kouzelník, tedy iluzionista, vystupoval na mikulášských besídkách a tahal králíky z klobouku, nebo nechal mizet dobrovolníky z řad publika. Kutilem ale nebyl, pocházel ze statkářského rodu. Byl rozmáchlý extravert, opravovat v koutku kohoutky bylo pod jeho úroveň, a tak jsem to, jak říkám, musel dělat opravdu jen já sám.

Ostatně, za socialismu to takhle fungovalo – že si lidi všechno dělali sami, na řemeslníky nebyly peníze. Těch řemeslníků ani nebylo dost, jen nějací státní či družstevní, soukromí živnostníci neexistovali. Vlastně kupodivu ano, v Praze jich bylo, spíš zbylo, padesát. V Dejvicích vedle naší školičky měl za mého dětství, tedy v 60. letech, vývěsní štít pan Hrneček, opravář hudebních nástrojů, o kus dál přes Dejvickou měl krámek brašnář pan Vařečka. A naproti pan Polívka, myslím, že prodával proutěné zboží. Taková kulinářská trojice firmiček, podle příjmení. 

U Hrnečka jsem jsi koupil mechaniku a pražce na bendžo, které jsem si tehdy vyrobil, kdeže bych kupoval profesionální, bendža ostatně tehdy ani v prodeji nebyla. Blánu jsem udělal z vadného zbytku pergamenu, který mi přinesl táta z Památníku národního písemnictví. Ne že by byl popsán gotickým písmem, ale byl určen pro opravu starých knih.

Jsem těžký introvert a než se s řemeslníkem potýkat, radši věci opravuju sám. Mám i dobrý pocit, co dokážu, žena na mě obdivně hledí, to nebývá každý den. Nemluvím ovšem o sexu, musím podotknout. Možná vás titulek povídky zmátl. Kdysi jsem sám udělal generálku motoru embéčka, nábytek do tří bytů, znovu jsem postavil otcovu shnilou chatu.

Naposled se rozbil moderní plynový kotel, netekla teplá voda. To jsem tedy kapituloval a topenáře objednal, nevěřil jsem si, je to opravdu sofistikovaný aparát a plyn může vybafnout. Tuším se v tom amatér ani nesmí rejpat.

„To je trojcestný ventil,“  řekl ten muž suverénně. „Zrovna tady jeden mám.“  

Než jsem se nadál, vytáhl z tašky s ventilem i platební terminál a byl jsem o 8 tisíc chudší.

Teplá voda však netekla dál. Tedy reklamace.

Přijel znova ten samý:  

„To jsou trubky, pošlu vám kolegu instalatéra.“

Ten tedy dorazil, byl to tentokrát slušný prostý muž, kroutil pochybovačně hlavou, že to není potřeba, ale řek, že holt trubky pod kotlem vymění, když na tom trvám. Bude to stát kolem šesti set korun, z firmy mi pošlou rozpočet. Tak jsem kývl, šest stovek je jen pár halířů, když se jedná o tak drahý přístroj.

Poslali rozpočet na 13 tisíc. To už jsem vypěnil.

Ale co myslíte, pustil jsem se do opravy sám, nesmím se rozčilovat hádkami, nebo mě klepne pepka. Další extempore s tou firmou už bych nepřežil, poslal jsem ji jen mailem k ďasu.

Byla to vodním kamenem ucpaná tenká mosazná trubička, která vyrovnává tlaky pro ten trojcestný ventil. Oprava trvala pět minut, ale přijít na to… Ten topenář to samozřejmě musel vědět. Vlastně tak úplně nelhal, byla to trubička, možná to jeho kolega jen špatně pochopil, když chtěl vyměnit přívodní roury.

A tak si dělám od té doby všecko doopravdy sám. Tuplem.

I se sám léčím, když už jsem vystudoval medicínu a můžu psát recepty. Nerad bych tu popisoval boty svých kolegů, které mě rozčilujou. Sice o tom svém kterém oboru jistě vědí víc než já, ale vycházejí z pomýlených zpráv svých předchůdců, které si ostatně ani pořádně nepřečtou, no a příště si o mně už nic nepamatujou.

Vrátil jsem se virtuálně do školních škamen, tedy poslucháren na lékařské fakultě, a už prakticky není odbornost, kterou bych nově a podrobněji nenastudoval. Jak stárnu, jsem prolezlý chorobami a zuby si na mě brousí desítky specialistů. Na ně však nemám čas, pracuju pořád na plný plyn.

Chodil jsem před časem kvůli černému znamínku na předloktí na dermatologii, odstranili ho, ale je nařízení, že budu běhat do konce života na kontroly, nesmím to porušit, nebo mně prý jednou uříznou celou paži i s ramenem. Takové heroické výkony se kvůli melanomu opravdu dělají, lépe řečeno dělaly, teď se jen dávají cytostatika a ozařuje se. Většinou se onkologové spokojí s vyříznutím sentinelové lymfatické uzliny, to je ta první nad nádorem, hlídací stráž, jak název napovídá. Krom vyříznutí samotného znaménka, pochopitelně.

Doktorka mě posílala na chirurgii. 

Se slovy „Vyříznou vám sentinelku. Vy doktoři jste hrozný pedanti, normální lidi tak opatrný nejsou.“ 

Zatvářil jsem se tak vyděšeně a odmítavě, že pochopila, že jsem špatný lékař. A pravila: „Tak ne, jenom vám tady na sálku vyndáme to znamínko.“

Pak jsem chodil jednou za půl roku na kontroly. Objednali mě vždycky na osmou hodinu ráno, čekal jsem mezi sedmdesátkou dalších pacientů v malé čekárně do dvanácti, modlil jsem se, aby lékaři neodešli na oběd, člověk si nemohl ani odskočit na toaletu, aby neprošvih vyšetření. Většinou mě ale těsně před polednem vzali, koukli na ruku, řekli dobrý a šel jsem domů.

No, kouknout na ruku umím taky, tak i tento úkon si teď dělám sám. To není návod pro ostatní, nařízení je nařízení, ale já na to mám erudici. Možná jsem udělal radost mnoha lidem, v čekárně je jich ráno už jen 69.

Jestli však čekáte, že jsem si nakonec sám amputoval paži, tak to zase ne, tak daleko ještě nejsem. Jizva je bledá a uzliny zvětšené rakovinou zatím nemám.

Jeden spolužák za druhým mi v poslední době umírá, průměrně tak dva tři za rok. Tak se musím přichystat i na sebe.

Ale hrobaři... Stáhnou mé pozůstalé z kůže. A ti opravdu nebudou mít peněz nazbyt, když je už nebudu dotovat. A kdo ví, jestli v krematoriu můj pohřeb nezvojtí, nepopletou třeba popely.

Musím si to, jako všechno, udělat sám. Ale jak?

Sebevraždu páchat nechci a během přirozeného umírání – kdo ví, jestli budu mít čas a energii vylézt třeba na Etnu a nechat se v ní sám zpopelnit.

Táta nechával mizet lidi na jevišti, jak jsem říkal. Ale jednak nevím, jak to dělal a jednak jsem mu stejně nikdy nic nevěřil, inu, ilusionista. Tudy cesta nevede.

Krokodýl? Ne, tomu je jedno, jestli jsem živý, nebo mrtvý.

Pořídím si hyenu čabrakovou. Krásné zvíře, má blonďatou hřívu jako Tina Turner. Ochočím si ji, bude to takový můj domácí mazlíček, budu ji vodit před domem na řemínku mezi pejskaře.

Živí se pouze mršinami, na rozdíl od ostatních druhů hyen, které i loví živou kořist, a tak mi neublíží, dokud budu naživu. Naopak ke mně přilne.

Ale až zcepením, bystře to rozpozná a sežere mě sakumprásk, dokáže rozkousat napadrť i kosti nosorožců. Má děsnou sílu v čelistech.

Sice se nepohřbím vlastní rukou, ale vím, že hyena to nezvojtí. A honorář bude mít z principu v naturáliích, takže rodinka bude bez starostí. 

Moje ostatky smyje déšť do kanálu, řeka Vltava je odnese do oceánu, moje atomy se pak ve vodní páře budou vznášet nad celou zěměkoulí. Tak jsem si to vždycky přál. Ostatně popel Jana Husa taky vysypali do řeky, do Rýna.

Pokud někdo to hyení lejno nesebere do ubrousku a nehodí do koše na psí exkrementy k dalším výkalům...

Ach jo, jistotu nebudu mít nikdy.