Zdeněk Homola: Mimochodem

Doprdele se v kostele řvát nemá, a tak jsem vyplnil celý prostor ztichlé Zrcadlové kaple případnějším výkřikem „Ježíšmarjá“, aby všichni věděli, že nejsem buran a že jsem svůj mobil vypnul. A že ta ostrá znělka, co se z něj line, jde na vrub neposlušnému mobilu. Začal jsem šátrat po kapsách, ale že jsem měl na sobě nezvyklé sako, máchal jsem rukama a rozevlával šosy nesnesitelně dlouho, než jsem mobil v jedné z desítek kapes nakonec našel a praštil s ním o zem, až se roztříštil. Ale znělka zněla dál…

Po celé mé dětství až do mých Kristových let, vrstevníci si vzpomenou, jsme to nádherné sólo na trubku slýchali při každém druhém sportovním přenosu ze zahraničí. Byla to znělka západoevropské Eurovize, mnohem hezčí, než ta od východoevropské Intervize. Možná i proto, že to byl jeden z mála virtuálních výletů na Západ, ale myslím, že je to i objektivně jedna z nejkrásnějších melodií, která kdy vytryskla v hlavě hudebního skladatele. Nebo mu ji jakožto Inspiraci přinesli bohové či Múzy.

Dlouho jsem se, v době před internetem, pídil, kdo je autorem a z jaké je to skladby, až jsem jednou zaslechl v rozhlase místo defilé televizních sportovců pokračování trubačské znělky v podobě sborového zpěvu. Ale na konci té rozsáhlé skladby, myslel jsem, že je to opera, autora ani název neuvedli. Až moje známá učitelka z hudební školy mi přinesla elpíčko  – Marc Anotoine Charpantier: Te deum. Ona vznosná melodie na trubku, doplněná dvěma mezihrami, je jejím preludiem.

Naučil jsem se ji vybrnkávat na kytaru, dokonce i na klavír, dodnes se do té melodie prsty strefuju, přinese mi to vždycky radost. Zpívat mě to nenapadlo, nechci popisovat svůj huhlák, zpěv přece patří až k dalším částem té mše. Ale nedávno jsem slyšel i nádherný dvojhlas sopránů zpívající ono Prelude.


Do té Zrcadlové kaple Klementina jsem šel na svatbu kamarádky, takové své platonické lásky, ostatně jsme ji dočasně milovali všichni, jako vždycky, když se v partě objeví krásná mladá dívka. Je asi o měsíc mladší než moje nejstarší dcera, tak chápete, že v mém případě šlo o vzorné city otcovské. Ovšem to mé podvědomí, Hyde mého dr. Jekylla...

Sál ztichl, kdosi dal znamení, že se obřad právě chystá a průvod svatebčanů přichází do sálu.
Právě v tu chvíli, v poledním sluncem krásně ozářené Zrcadlové kapli Klementina s napjatě čekajícími gratulanty, mi tedy začal na plné pecky vyzvánět mobil ono Te deum, jako vždycky, když mi někdo volá.

Místo očekávaného Svatebního pochodu od Mendelssona. Výbuch vzteku, kterým jsem přehlušil své faux pas, jsem už popsal, mobil rozbitý napadrť, ale hudba hraje dál.

Koukám, že varhaník mačká prsty na elektronickém keyboardu (k pravým varhanům ho asi nepustili, ač jsou v kapli dvoje) a jeho prstoklad je mi důvěrně známý.

Ne, není to Mendelsson. Přepnul midi rejstřík na Trumpet a vytrubuje Charpentiera.

Tak jsem se uklidnil, já nic, já nejsem muzikant.

Je to prosté. Nejspíš nevěsta před svatbou slyšela tu krásnou melodii znít z mé kapsy a taky se jí zalíbila. Myslím, že je to lepší souznění než nějaká svatební noc.