Zdeněk Homola: Mimochodem

Před čtvrt stoletím jsem hodil na kole tygra a urazil jsem si šest zubů o hrubý asfalt. Ale dobrý, kořeny zůstaly, měl jsem na nich korunky a až nedávno byly dva z nich ve stavu, kdy mi je stomatolog musel vykutat. Zrovna horní řezáky. Od té doby se nezubím, pochopitelně, to logicky ani nejde. Ani se nepokouším, dokud mi zubař nepřišroubuje nové. 

Dneska jsem lezl podél moravské Niagáry mezi Hořejší a Dolejší tůní po vlhkých kamenech a kořenech, měl jsem sice pohorky, ale to nebyl dobrý nápad, mají podrážky z tvrdé pryže, jsou bezvadné do sněhu a hlíny, ale na kamenech se cítím jak na bruslích. Radši bych měl měkké indiánské mokasíny.

Tak jsem po těch balvanech balancoval jak primabalerína a vyhýbal se mrakům lidí. Koukal jsem, kam šlapu a lidi mi lezli na nervy. Všichni mi připadali oškliví a nebezpeční, když jsem přece jen vzhlédl.

Jedné té osobě jsem se vyhýbal opravdu na pětníku, tedy na kulatém šutru, a v tu chvíli jsem uklouzl a beznadějně ztratil rovnováhu. 

Ta dobrá duše se mě ale snažila obětavě zachytit, a co nevidím, je to překrásná mladá dívka, hezčí jste nespatřili. Z individuálního tance se stal párový, tango. Byl jsem dojatý, už dávno jsem nic takového v náručí nedržel. Můj nadšený pohled zažehl v jejích očích komplementární oheň. 

Nicméně říkám: „Ježíš promiňte, já nerad. Zatočila se mi z vás hlava.“ A zazubil jsem se své vtipné reakci. 

To jsem neměl dělat, zubení jsem si přece zakázal! Zapomněl jsem se...

Dívka mi pohlédla do pusy a podlomila se jí kolena. Omdlela mi v náručí. 

To už její průvodce nevydržel a hrubě mi ji vyrval z rukou.

Ale nelituju, vteřina stačila. Stejně to s žádnou netrvá věčně.