Úterý 31. prosince 2024
Dáša
Mám kamarádku, krásnou a šaramantní. To by nebylo nic divného, mám samé takové. Hraje na klavír a na kytaru, krásně a bezchybně zpívá a je skvělá vypravěčka se smyslem pro vtipnou pointu, to mnoho žen nemá. Je pro každou ptákovinu, do všeho jde po hlavě, například, ač primářka v nemocnici, si udělala letuškovský kurs a ve čtyřiceti začala lítat o víkendech do destinací v celé Asii.
Ale jako mnoho extravertů, o jednom jsem psal v minulé knize, její příběhy zanikají, protože ji nebaví je sepisovat. Tak ji občas zastoupím, nevadí jí to, protože spisovatelské ambice nemá, žije, jak se říká, „tady a teď“.
Je úžasné, jak se vyrovnává s drobnými ústrky od pánaboha, které by jiné ženy ve zdraví nepřežily. Například má od dvaceti let úplně bílé vlasy. Ale nikdy si je nebarvila. Byl jsem svědkem, jak jí jeden z jejích mnoha nápadníků vyčetl, že jediné, co mu na ní vadí, je ten platinový přeliv. Vozila ve svém městském vozítku, pežůtku 106 se střešním oknem, na klíně velkého irského setra. Ten hrál všemi odstíny medově bronzové barvy, jeho velké plandavé chlupaté uši byly snad ze zlata, a spolu s jejím platinově bílým témbrem se zdálo, že jede královská rodina.
Hrozně se mi líbila i její štíhlá postava s náznakem ňader. To, jak se říká, inteligentovi stačí a já to, jak známo, preferuju, však ani netušíte, jak vysokánské IQ mám. Na rozdíl od hrbících se soukmenovkyň nosila svá ňadra hrdě vypjatá. Při tom prý v pubertě pokukovala po spolužačkách a čekala, až to přijde i na ni. Ale nikdy nepřišlo.
Asi si myslíte, že ji miluju, tak ano, ale jen platonicky. Ty potřebné feromony k živočišné lásce je jediné, co pro mě nemá. Ani já pro ni.
Jak jsem říkal, měla spoustu ctitelů, pochopitelně. Ale i ctitelek. Které si ji vzaly jako vzor a chtěly vypadat stejně jako ona.
Její sekundářka šla tak daleko, že si nechala odbavit vlasy na sněhově bílo. To není nic až tak zásadního, že. Ale pokračovala tím, že si nechala zmenšit dvojky na nulky, tedy prsa.
Vyprávěla mi to se zajiskřením v očích primářka Dáša.
„Dášo to si ale děláš prču, to jsi už přehnala, s tím svým baronoprášilstvím,“ ohradil jsem se.
„Na mou duši,“ nedala se. Ale stejně jsem jí nevěřil.
Až jsem se s tou sekundářkou potkal v sauně na společném lyžařském zájezdu v jednom alpském hotelu, kam jsme se všichni po lyžování zašli ohřát.
Dáša nekecala. Ta sekundářka vždycky chodila tak trochu schoulená. Ale teď měla konečně hruď hrdě vyšponovanou, když vytušila můj nadšený pohled.