Sobota 26. prosince 2020
Sváťa se vrátil
Sváťa se vrátil... Vzpomněl jsem si na tu historii, když jsem četl před několika dny v novinách Svatoplukovo úmrtní oznámení.
Byli to tři bratři, Milan zemřel, tuším vlastní rukou, už v mládí, Olda, slavný fotograf, zahynul před 14 lety při autonehodě v Ugandě, ten se jednou holedbal, že sjezdil všechny země světa, hodil číslo, snad přes 185, ale kdosi ho upozornil, že mezi tím, jak se země rozmnožovaly dělením, jich už je přes 220, to se opotil a hned vyrazil na další štreky. Když měl v krematoriu v Motole pohřeb, co nevidím, před rakev vběhl můj výstřední bratr s kytarou a zazpíval Mr Moonlight od Beatles, Oleg byl Oldův blízký kamarád fotograf a Olda se nejvíc proslavil fotkami Beatles, když se v osmašedesátém dostal do Londýna.
Sváťu, svého dvojníka, jak uvidíte, jsem osobně neznal, jen z x-krát překopírovaných ilegálních kazet jeho Say no to the devil, say no, sejmou ti otisky sejmou. Jak bych ho mohl znát, když žil ve vyhnanství.
Ale zúčastnil jsem se, tehdy za hluboké totality, Milanova memoriálu ve čtyřech sportech v lesním městečku při řece Sázavě. Když jsem přijel k oné Karáskovic starosvětské vile, volali sousedi naivně: Hele Sváťa se vrátil. Inu proto jsem dvojník, žádný transcendentní smysl v tom nehledejte.
V té vile, kam jsem prvně vstoupil až za tmy po příchodu z hospody, jsem prožil strastiplné chvíle. Tehdy bylo zvykem, že po sportovním výkonu vypili hráči pár piv, tak to já taky, no a někdy ve čtyři ráno chtělo to přefiltrované pivo ven a podle mě vzbudilo. V neznámém temném baráku, tápající a vrávorající, jako rytíř v tajemném zámku, jsem bloudil chodbami, shazoval ze zdí brnění, nebo co to bylo, až jsem nakonec spásnou místnost přeci jen našel a potmê využil, rozbitá žárovka mi křoupala pod pantoflemi. Chci zpátky do postele, ale pevné dveře záchoda byly najednou zamčené, ať jsem lomcoval klikami, jak jsem lomcoval. Kombinoval jsem stisky velké kliky i malé pojistné kličky nad ní, se kterou se dalo různě kroutit, ale marně, snad půl hodiny jsem se neúspěšně dobýval ven. To už jsem propadl zoufalství, samotka, absolutní tma, mé bušení pěstmi, ba ani bušení srdce, nebylo v ložnicích slyšet. Náhle jsem však nad sebou spatřil náznak modravého světla. No, stoupl jsem na mísu a vyhlédl okénkem ven do začínajícího rozbřesku, pode mnou zela pětimetrová propast u stěny domu. Po hlavě to nepůjde. Tak jsem udělal na míse stojku a nohama napřed jsem horko těžko prolezl okénkem, zavěsil se na parapet, a zbylé tři metry – od nohou k zemi – překonal seskokem. Dnes mi to přijde heroické – když mám se svými zády sestoupit ze stoličky, dlouho váhám jak na to. Znovu dovnitř domu už jsem se dostal poměrně snadno, zazvonil jsem a nějaký nešťastník z rodiny mi přišel odemknout, ani se nedivil, co dělám nad ránem venku.
Tuhle historku občas vyprávím, když mám jednou za rok hospodskou recidivu, naposled před svým zmíněným bratrem. Ten se na mě ale rozezlil: To je moje historka a tys mi ji ukrad!
Tehdy jsem se konečně dozvěděl pointu: když se stavěl dům, koupili zedníci omylem levou kliku místo pravé a do dveří ji vmontovali vzhůru nohama. Napadlo by vás, po šesti pivech, stiskat kliku nahoru?
Snad tuhle historku nebude jednou rozebírat nějaký češtinář, který hledá v textech paralely a jinotaje. To bych se styděl. Svatopluk, ten byl zavřen doopravdy.