Za týden jsem ho potkal a ptám se, zda přijde. Naštětil se:
“Prosím tě, co je to Obrana národa, nejsou to nějaký komunisti?”
Naše generace neslyšela v socialistických školách, ba ani na prestižních gymnáziích, o našich snad jediných národních hrdinech v posledních čtyřech stech letech ani slovo – o československých legionářích v obou světových válkách a o nekomunistickém odboji za protektorátu. Je pravda, že členové ilegální KSČ v období nacistického teroru byli též hrdinové, ale jen do podpisu smlouvy mezi Hitlerem a Stalinem o neútočení a vzájemné pomoci v srpnu 1939. A pak znovu po Hitlerově napadení Sovětského svazu v červnu 1941. V oněch téměř dvou letech mezi těmito dvěma událostmi stáli dle vzoru SSSR po boku Hitlera, protože oba socialismy, komunistický a nacionální, prý bojují za dělníky proti západním plutokratům v Británii a USA. Navíc usilovali velmi plánovitě o absolutní převzetí moci obdobným terorem po skončení války, což se jim nakonec i podařilo. Takže jako národní hrdiny je lze označit těžko.
Pravda, mohlo se psát o atentátu na Heydricha, protože vyhlazení Lidic nacisty a ostatní hrůzy druhé heydrichiády, na které komunisté právem pietně vzpomínali, by neměly logiku. Přísahal bych však, že mě paměť neklame a že ani o atentátnících jsme se na gymplu neučili. Tehdy za rozjíždějící se normalizace natáčeli ve vedlejší třídě dva studenti výklady svých profesorů historie tajně na kazeťák a záznamy pouštěli řediteli. Ten jednoho za druhým vyhazoval, až se vyselektovali ti, co byli ochotni podávat normalizační výklad dějin. Do ožehavých témat se raději vůbec nepouštěli. A tak jediná moje vědomost o atentátu na Heydricha pocházela od mé babičky Pepči. Bydlela proti Bulovce kousek pod zatáčkou, kde byl atentát uskutečněn, a okolní ulice se jmenovaly Kubišova, Gabčíkova a Valčíkova. Babička říkala, že první verzí pomsty, kterou K. H. Frank vymyslel, mělo být postřílení obyvatel v ulici V Holešovičkách, kde bydlela.
Co je překvapivější – na mnoha gymnáziích, o jiných školách nemluvě, zpravidla na dějiny dvacátého století „nezbyde čas“ dodneška. Čeká se prý, třicet let po sametové revoluci, až bude výklad dějin definitivní. Výše zmíněná selekce se opravdu povedla a přenáší se do dalších generací.
V letech 1935 až 1938 Československo v obavě z napadení Hitlerem horečně zbrojilo a stavělo obranný val kolem republiky. Byl to obrovský projekt, budovaný s velkým vlasteneckým nasazením.
Českoslovenští důstojníci byli zděšeni z obou kapitulací, jak po Mnichovu, tak za půl roku, kdy bylo podepsáno připojení k Velkoněmecké říši ve formě protektorátu.
Hned po 15. březnu, kdy nás německá armáda obsadila, proto vytvořili přední českoslovenští generálové podzemní armádu Obrana národa. Stalo se tak v bytě armádního generála Josefa Bílého v Mikulandské ulici 19. března 1939. Josef Bílý na rozdíl od většiny generálů nevzešel z legií, ale byl za 1. světové války důstojníkem rakousko-uherské armády. Neměl tedy gloriolu legionářů, byl však velmi dobrým odborníkem a organizátorem a měl velkou autoritu a zkušenosti.
Generál Homola při založení nebyl jenom proto, že právě na cestě ze Slovenska léčil zranění, které při přechodu nově vzniklé slovensko-české hranice utrpěl. Do Obrany národa se zapojil hned po příjezdu do Prahy. Stal se velitelem jednoho ze tří zemských velitelství – Velké Prahy.
Vedení této takzvané první garnitury Obrany národa však koncem roku 1939 prakticky zaniklo. Někteří byli zatčeni, jiní emigrovali do Velké Británie plnit úkoly v Benešově vládě. Sám generál Bílý, který byl vyššího věku a nemocný se srdcem, odešel do ústraní a skrýval se na venkově. Vypátrán a zatčen byl až o rok později.
Bylo obtížné činnost Obrany národa obnovit. V té době už bylo všem jasné, že nacisti jsou mnohem bestiálnější, než se dřív zdálo. Pro mě je významným datem 17. listopad 1939, kdy dali hitlerovci popravit bez soudu devět vysokoškolských studentů a dalších víc než 1200, včetně mého otce, poslali do koncentračního tábora a zavřeli vysoké školy. Hitler potřeboval zničit elity národa…
Německo v roce 1940 vítězilo na všech frontách, gestapo bylo všemocné. Přesto se do toho generál Homola se svými druhy, důstojníky Mašínem, Balabánem, Morávkem, Churavým a řadou dalších, pustil. Prováděli sabotáže, kvůli informacím pro spojence sledovali pohyby vojsk a materiálu, vyhledávali zrádce a kolaboranty a potlačovali jejich činnost. Obrana národa organizovala například i přesuny letců a pozemního leteckého personálu do zahraničí.
Do Obrany národa bylo svým způsobem zapojeno na 100 tisíc osob. Generál Homola se zasloužil o sjednocení jednotlivých složek odboje pod zaštiťující Ústřední vedení odboje domácího. Především šlo o Politické ústředí a Petiční výbor věrni zůstaneme, ale též nejméně tucet dalších organizací. Plánoval celonárodní povstání a objednal v depeších s Londýnem obrovské množství zbraní a střeliva. Prezident Edvard Beneš v exilu se pod vlivem spojenců domníval, že Němci budou brzy v kleštích protihitlerovských mocností a bylo potřeba podpořit jejich útok zevnitř. Bohužel se tyto optimistické předpovědi nenaplnily. Činnost Obrany národa a řady dalších odbojových organizací byla i důležitým znamením pro spojence a argumentem pro znovuobnovení Československa.
Na podzim roku 1941, na svátek sv. Václava, byl protektorát „poctěn“ tím, že se do jeho čela, respektive na klíčové místo výkonného zastupujícího říšského protektora, postavil třetí muž Říše po Hitlerovi a Himmlerovi Reinhard Heydrich. Hned v den nástupu nechal popravit generály Josefa Bílého a Hugo Vojtu, přední představitele původního vedení Obrany národa a členy její Rady starších. Začala proslulá první heydrichiáda. Heydrich považoval „Friedricha“ Homolu za svého úhlavního nepřítele a vypsal na jeho nalezení odměnu.
Za dva měsíce se mu jej podařilo dopadnout, ale sám, jak známo, dlouho naživu nezůstal. Benešova vláda s rozezleným ministrem národní obrany generálem Sergějem Ingrem, též původním členem Rady starších, se za popravy a další teror pomstila prostřednictvím parašutistů, zbavila svět jednoho z nacistických tyranů, a získala mimo jiné další důkaz před světovou veřejností, že se český národ nevzdal a není dobrovolným příslušníkem Říše.
Po Josefu Bílém a Bedřichu Homolovi pokračovali ve vedení organizace generálové Zdeněk Novák, František Bláha a František Slunečko, který jmenoval generála Karla Kutlvašra velitelem hlavního města za Pražského povstání v květnu 1945.