„...Čauky, jak se mám?
Sedím tady se Zdeňkem v Kaprunu na sjezdovce a popíjíme bombardýno. Je nádherně, sluníčko pálí, azúro, manšestr. A úžasný bílý štíty okolo. Koukej! Vlastně ty nemůžeš. Krásná kavárna na takový plošince uprostřed sjezdovky. A Zdeněk je moc milej kluk.
Co ty? Jak se tam máš?
… Aha… Aha... Aha… No to mě mrzí. Tady je to fakt překrásný, škoda, že jsi se mnou nemoh jet ty...
A to jsi připoutaný k lůžku? Už ne? Jenom polstrovaný stěny a podlaha? Samotka? A že tě nechali volat, ještě k tomu do zahraničí... Aha, dvakrát tejdně při vizitě… No to máš blbý, však tě jednou pustí a pokecáme. Už musíš končit? Aha... Primářská vizita... Tak ahojky!“
Típla telefon. Anička je hyperaktivní dítě, krafala by do večera, ještě že to její partner utnul.
„To je ten tvůj novej objev?“ ptám se.
„Nojo, to je von. Je v blázinci, na uzavřeným, spáchal sebevraždu, teda… pokusil se, jinak by byl na patole, ha ha.“
„Hele, a nejsi k němu příliš tvrdá? Von v pekle, ty tady v ráji, a klidně mu vyprávíš, že popíjíš bombardino s milým kamarádem.“
„Já přece nikdy nelžu, co bych mu měla věšet na nos? Milosrdné lži?“
„Jak jste spolu dlouho?“
„Asi půl roku. To je můj nejdelší vztah. Rozešla jsem se s bývalým, byl to hroznej floutek.
A tak jsem novýho hledala pečlivě. V sauně, abych přesně věděla, do čeho jdu. Dlouho nic, pak ale zázrak, neviděl jsi krásnějšího chlapa. Všechno podle mýho gusta.“
Anička mi jednou vysvětlovala, že když jde o prvotní pohlavní znaky, tak přece logicky musí být co největší, když jsou primární.
„Podnikatel, fáro, jachta na Slapech, rozvedenej.
No první bylo, že mu ten nádhernej raťafák nefungoval. Byl stejně neposlušnej, jako celej jeho majitel. Chtěl aspoň s měkkým, to jsem ho teda zpucovala, co si to dovoluje, to snad ani není možný... A ještě tvrdil, že není měkkej, jen se mu v akci nikdy moc nezvětší a při své tíze nepovstane. No to je prašť jako uhoď, co pak z toho mám. A nikdy se to už nezlepšilo. V tý sauně jsem si v duchu tu dýlku a šířku vynásobila dvěma, vždycky to tak u jinejch bylo, teda v nižších váhových kategoriích, u něj ne.“
„Aničko, co mi to vykládáš za intimnosti... Ty se v mužích vůbec nevyznáš. Chudák malej. Chlapa nemůžeš zpucovat, kór když má trému. Já vím, ty pokládáš muže za omnipotentní, teda všemocné, a myslíš si, že se jen málo snaží. Ale my jsme jen velké křehké nádoby. Když se rozbijem, je to hroznej třesk.“
„Ta jachta, to byl obyčejnej windsurfing,“ nenechala se vyvést z míry. „A musíme jezdit na Slapy autobusem, platím já. Sice je opravdu podnikatel, ale zkrachovanej, v bankrotu. Vožral se, všechno vsadil na sedmičku, v ruletě. Padla prej dvojka. Ruleta je kulatá. Má teď dluh deset milionů. Prej se to řeší a dluh se jednou vymaže. Musel už ale všechno prodat, co neprohrál – movitosti, nemovitosti.
A rozvedenej taky není, prej je to v procesu, ale věř mu, pravdomluvná jsem tady jedině já, he he. A navíc má dvě děcka. A tu nasranou manželku.
Prostě lúzr. A slaboch k tomu. A obelhal mě, to neodpouštím.
Když jsem mu to všechno spočítala, zhroutil se úplně. Nakonec si hodil laso. Před pár dny. Jen mi poslal SMS, že na hory nemůže, že je v nemocnici. Já byla klidná, neboj, ten baba by si nikdy nic neudělal, leda narafičit demonstračku.
No tak jsem pozvala tebe..“
„Téda, no to jste fakt dva tragédi…“
„To jsme...
Počkej, hele…,“ zaostřila zrak na někoho za mnou, asi dalšího svalovce. Nenápadně se ohlížím, ale nikdo tam není. Jen otevřený chřtán kaprunské Černé mamby, zdejší vražedné sjezdovky, kterou všichni raději objíždějí po postranních modrých. Já taky, jen Anička jezdí durch, kdysi závodila.
Takže kouká na mě?
Poroučím další Bombardino, už asi páté, dneska.
Takový zvláštní pohled, zpytavý, omračující, všeobjímající. Anička je ďábelsky krásná, to jsem si dřív nevšim', neviděli jste nikoho tak okouzlujícího, ani filmové divy. Vtáhla mé oči do svých zornic, vtáhla mě tam celého. Octnul jsem se v jiném světě, v Aniččině. Ztratil jsem vlastní vůli. Čas se obludně zrychlil, útržky dějů, leporelo, komix, koláž. Anička, Anička, Anička. Bomba, hanba, žádná sranda. Bum, prásk, rup a tma. Strašná rýma. Ne, teče mi z nosu krev. Černá mamba! Proč jsem do ní za Aničkou vjížděl. Anička je dávno fuč. Ztrácím vědomí s pohledem na třepot jejích vlasů a zavlnění zadečkem v dálce. Udělal jsem v té rychlosti kotrmelec nazad a blbá helma znásobila předklon hlavy, cítil jsem, jak se mi mícha s rupnutím vytrhává z mozku. Když jsem se probudil, vidím vše z dálky, jak hlava bez rytíře. Pak všechno zase zmizelo. Sundali mi helmu. Slyším, že přiletěla helikoptéra. Pak jsem zase omdlel. Aničko, Aničko, kde jsi...
***
Probudil jsem se v holé místnosti s jakýmisi přístroji. Jak se jen dostanu ven k Aničce? Dal bych za to všechno své jmění.
„Aničko, miláčku! Aničko!“ Nikdo mě neslyší, pokoj je dokonale zvukově izolovaný. Jak nahrávací studio.
Čas se nekonečně vleče.
Konečně se otevřely dveře.
Strohý hlas oznamuje: „Sie haben Anspruch auf einen Ruf in die Realität.“
Osoba mi podává mobilní telefon.
„Aničko, jak se máš ?“
Roztřásla se mi kolena.
„Čau, kde jsi? Čekám u auta celej den, klíče sis nechal u sebe a telefon nebereš! Zapomněla jsem název tý alpský vesnice s hotelem. Jsem tu jak ve vězení. A to jsem se do tebe v poledne zamilovala, rezignovala jsem na tělesnou krásu. Tak to byl ten nejkratší vztah mýho života!“