Zdeněk Homola: Mimochodem

Úterý 28. listopadu 2006

Čunkovo Poschlé

Doplněno 28.11.2006 - a doporučuji věnovat zvláštní pozornost převzatému článku J. Vondrouše ze stránek Českého helsinského výboru na konci stránky, kde je popsáno skutečně fungující řešení problematiky v Českém Krumlově.
Podotýkám, že k tomuto textu mě nevedla zvláštní náklonost k jakémukoliv etniku včetně českého či romského, ale strach z následků primitivního řešení p. Čunka, které si získalo masovou popularitu.

I když mám ctihodné povolání, nejlépe se - věřte nevěřte - cítím v kánoi na řece či pak ve stanu na břehu. A když jsem tak jednou vytáhnul loď na konci plavby Starou řekou ve Staré Hlíně přes bahnitou močůvku k silnici a sednul si s kamarády k obědu na zahrádce místní hospody, ozvalo se halasné „Není to Zdeněk?“. To jsem po 30 letech potkal svého spolužáka Tomáše. Přijel na bicyklu za 60 tisíc, panděro měl nadité do módního cyklistického trikotu, klapal plastikovými tretrami, a najednou vytřeštil oči na mé špinavé triko, zablácené děravé plátěnky a na stejné hastroše sedící u mého stolu.
„Pojeď přece,“ volali Tomáše buřtovití elegáni z jeho pelotonu s pohledem na stopky a na nás. Tomáš se zoufalým pohledem nasedl na kolo a jal se stíhat souputníky.
Sice jsem si myslel, že mi Tomáš trochu závidí a taky by se chtěl s námi poflakovat na vodě, ale ty pohrdavé pohledy jeho kumpánů si pamatuji dodnes… Nutno však dodat, že xenofobie byla vzájemná, jejich styl života se mi taky vůbec nelíbil.

A mám ještě horší zkušenost. Tu touhu po přírodním způsobu života jsem zdědil po svém kravaťáckém tatínkovi, který na sklonku svého trampování postavil trampskou chajdu a až do své smrti ji nedovolil přebudovat na lufťáckou haciendu, kterých vyrostly v těsném sousedství mraky. Vypadalo to tam posléze jako Sibiř vedle Švýcarska. A já tu zarostlou chajdu zdědil i s xenofobií sousedů. Nikdo tam se mnou nechce jezdit, no a já taky ne, těch sousedů je přesila, jen vesničané se svými bordýlky na dvorcích mají pochopení pro nás a ne pro ty lufťáky se stromy zastřiženými do krychle.

Vzpomněl jsem si na tyto pocity v Poschlé na kraji Vsetína, když jsem od místního Roma slyšel, jak s psíma očima říká: „95 procent lidí ve Vsetíně nás Romáky nenávidí“. A měl zdá se pravdu.

Přijel jsem do Vsetína ke známým na návštěvu a hned na začátku města v Poschlé (asi tam kdysi uschnul les) na kraji bývalé skládky mě u hlavní silníce praštily do očí oranžové kovové buňky, stojící hned za čističkou odpadních vod. Normálně bych si myslel, že jde o součást čističky, ale když o Vsetíně se teď všude píše, tak mi to došlo, asi takový svérázný způsob humoru…
„To je ten Čunkův koncentrák?“, ujelo mi před kamarádem. A asi jsem to neměl říkat, zařadil jsem se hned k Uhlovi, Pithartovi, Rychlíkovi a dalším pár takřečeným „pseudohumanistům“, kteří prý nikdy cikána v domě neměli a jenom planě kecají a řešení žádné nemají.

Městská čistička

Odkaz na fotku původního bydliště ve Smetanově ulici (www.poschla.kvalitne.cz)
1, 2, 3 - odkazy na fotky z čerstvě nového bydliště romské rodiny, vystěhované na zimu Čunkem do Staré Červené Vody na Jesenicku (www.romea.cz)

Když jsem měl chvíli volna, vydal jsem se ke kontejnerovým bytům. Stály prý 40 milionů, z čehož byla 30 milionů státní dotace, deset milionů dodalo město. Na parkovištích před domy stála dvě auta, jedno z nich policejní. Za domy jsou nízké stavby diakonie, vedle ní hřiště na malou kopanou. Otevřelo se okno jedné z buněk, vyklonil se čistě oblečený muž snědé pleti, se kterým jsem si povídal a mohl se podívat do bytu, pak se se mnou dal do řeči jiný Rom na ulici. Hovořil o tom, jak Čunek sestěhoval Romy z jiných domů ve Vsetíně do pavlačového domu u polikliniky, kde před tím bydlely asi 4 romské rodiny, dům byl prý v dezolátním stavu už před tím, každou chvíli vyhořely hliníkové rozvody atd. V domě bylo asi 120 dětí, „to je hukot“, podotkl muž. (Jak mi říkal kamarád, převrátily děti například popelnici u polikliniky a plnili gumové rukavice vodou, obtěžovali lidi na ulici i v poliklinice.)
Ve Vsetíně je celková nezaměstnanost asi 11 procent, ale u Romů asi 90 procent. „Kdo by nás chtěl do práce, když nás tady 95 procent lidí nenávidí?“
Do Poschlé prý každou chvíli přijede někdo z televize či novin, ale lidé se bojí s nimi mluvit či se nechat dokonce nafilmovat, aby se jim Čunek nepomstil. Tak raději říkají, že jsou tam rádi.
Je prý předem jasné, že romské rodiny nejsou schopné utáhnout náklady na bydlení - 80 Kč na metr čtvereční měsíčně, elektrické přímotopy (kovové stěny buněk i s izolací jsou snad jen 5 cm tlusté) atd. (Smlouvy jsou vždy na jeden měsíc, neplatiči prý půjdou rovnou na ulici, OK, třeba to vyjde na Nový rok, kolik jsem říkal, že je tam dětí?)

No, vrátil jsem se ke známým a hovořil se starým pánem původem z východního Slovenska. V jeho vsi byla romská komunita a bílé děti si s cikánskými normálně společně hráli. „Co tam Cikáni dělali?“, ptám se. „Normálně, nádeníky,“ začal vyprávění. „U nás bída nebyla, je to úrodný kraj, ale nebyly vůbec peníze. Já neměl boty, salám jsem prvně jedl v 8 letech. My jsme měli hospodářství, protože můj dědeček odjel do Ameriky a pracoval tam 18 let v dolech, peníze posílal babičce, a když můj strýc měl 14 let, začal zakládat hospodářství.
Když bylo léto, Cikáni přestali spát ve svých chatrčích a spali venku, u silnice. Nejhorší byly jejich sexuální zvyklosti,“ odmlčel se, „dělali to i před dětmi“. (Nebudu vás napínat, nedozvěděl jsem se jaké, jen že dnes už je to běžné i u některých Čechů.) „Když byl Slovenský štát, hrozně se mi líbily uniformy té Hlinkovy mládeže, ty prýmky a odznaky, boty, říkali si Vlčata a tak podobně. Já nevěděl, o co jde, ale chtěl jsem k nim taky, byl jsem ve třídě na gymnáziu jediný, kdo v Hlinkově mládeži nebyl a ředitel mi dal za úkol, abych tam jako správný Slovák taky vstoupil, ale otec mi to nedovolil. Začalo mi svítat, až když Hlinkova garda, to byli mí sousedi, můžu říct jména, začali nakládat Cikány z pole, kde paběrkovali, a odváželi je pryč, to jsem brečel. Já nevěděl, kam je vezou, prý na převýchovu, na práci.“

A tak i já jsem začal vzpomínat, co vím o historii 20. století. Jak jsem viděl propagační film o Terezíně, což bylo takové krásné lázeňské město, které nechal Hitler přebudovat pro židovské důchodce, ve filmu chodili po promenádě, popíjeli z pítek, měly tam sociální pracovníky, obchody, nemocnici.

A tak se mi v noci ve snu začala odvíjet hrůzostrašná vize: Čunek, který tři dny před senátními volbami nechal deportovat romské rodiny do kontejnerových domů a do jiných krajů mimo Vsetínsko a na vystěhovaný dům pověsil vítězoslavně obří bilboard se svým širokým úsměvem, a vyhrál tak se 71 procenty senátní volby na Vsetínsku, se stane předsedou KDU-ČSL, s nimi vyhraje předčasné volby, a podle přání většiny obyvatel Česka začne stavět kontejnerové domy u každého města a koncentrovat do nich nepřizpůsobivé občany. No a když se zjistí, že ani tak se problémy nevyřešily, postaví jeden velký kontejnerový koncentrák někde na odlehlém místě, s kterým si nikdo neví rady, třeba v Letech u Písku, a kruh se uzavře…

No, kdekoliv jsem řekl cokoliv proti Čunkovi či dokonce něco chápavého o Romech, sklidil jsem patřičnou a hlasitou dávku xenofobie vůči své osobě, naštěstí mám natolik světlou pleť, že o nic víc nešlo.
Zjistil jsem, že každý má pro svá tvrzení o Cikánech a pro adoraci Čunka pádné argumenty, příklady atd. a já nemám nic než své sociální cítění a vzpomínky na své bývalé bydliště v Dejvicích, kde ve dvou sklepních místnostech bydlela mnohočlenná cikánská rodina, s kterou jsme (na rozdíl od mnoha jiných) vycházeli zcela bez problémů - chovali jsme se k nim korektně, zdravili je stejně slušně a uctivě jako ostatní obyvatele, a oni nám to opláceli stejnou mincí.
Těžko se vyjadřovat k různým jednotlivým všude tradovaným historkám o nehorázném jednání Romů, na jednu stranu se asi staly, na druhou stranu je obtížné soudit, nakolik jde o jev hromadný, či o jednotlivý exces a nakolik jde o jakýsi protest zoufalé menšiny proti nenávidějící a tudíž nenáviděné většině. Je těžké se vžít do mentality po věky zatraceného národa.

Tradují se obrovská procenta kriminality Romů oproti ostatní populaci. Je obtížné získat validní data, neb oficiální statistiky se z etických důvodů (jako v celém civilizovaném světě) nevedou, a i kdyby se vedly, k romské národnosti se hlásí pouze 11 746 osob v celé ČR (sčítání v r.2001, mimochodem v r. 1991 to bylo 32 903 osob, dříve romská národnost nebyla uznávána), přičemž počet Romů v ČR se kvalifikovaně odhaduje na 200-300 tisíc osob. (Tak malý podíl Romů hlásících se ke své národnosti se přičítá krom možné tendenci k asimilaci tomu, že Romové nepostřehli, že je již možné romskou národnost uvádět, že ztotožňují národnost se státní příslušností, ale hlavně strachu, že jim tato deklarovaná národnost může uškodit - a to nejen v běžném životě, ale vzhledem k tragické historii jejich národa zejména ve 20. století i mnohem fatálněji.)
Jediný fundovaný údaj jsem našel v Měsíčníku policisty, kde je uvedeno, že se Romové podílejí na celkové kriminalitě v kraji zhruba patnácti procenty a v kraji jich žije asi 100 000. Celkový počet obyvatel Ústeckého kraje byl v r. 2001 cca 820 tisíc, tedy Romové tvoří 12 procent populace kraje, jejich kriminalita je tedy cca o 3 procent vyšší, než by bylo přiměřené jejich počtu, přičemž v jejich věkové struktuře je mnohem víc malých dětí než je ve většinové populaci.

Zmínil jsem se o mentalitě po věky zatraceného národa. Romové (jak národopisci a lingvisté prokázali) jsou původem z Indie, v Evropě se objevili prvně v 11. století na Balkáně, kde se živili jako řemeslníci a tam naposledy žili jakž takž důstojným životem. V 15.století se začali objevovat v ostatní Evropě a začaly pětisetleté dějiny národa žijícího na okraji společnosti v ghetech či kočujícího v nepřátelském prostředí. Byli považování za ohyzdné, podivně se chovající atd., pročež nedocházelo k míšení se s ostatním obyvatelstvem a asimilaci. Cituji z textu Romové ...: Romové byli původně příslušníky nižší indické kasty. Po vpádu Mongolů byli nuceni se vystěhovat. Usadili se především v severozápadním Biháru ve střední Indii. Zde byli nazýváni Čandalové, tj.nedotknutelní, vyvržení. Nepatřili totiž k žádné domácí kastě. Mannův zákoník kodifikoval jejich postavení slovy: „Čandalové budou bydlet mimo vesnice, budou zbaveni veškerého nádobí a jíst budou ze střepů. Jejich oděvem budiž roucho mrtvých, jejich majetkem buďtež osli a psi, šperky nechť nosí železné. Budou odsouzeni k věčnému putování. Člověk, jenž chce žít životem spravedlivým se nebude stýkat s těmito lidmi. Jejich obchod, obcování a výměna veškerých statků bude výlučně mezi nimi samotnými.“ (Nevím, nakolik je tento citát historicky ověřený.)

A tak tomu bylo i v Evropě až do 20. století. Ve čtyřicátých letech 20. století za protektorátu nacisté vyvraždili prakticky všechny Cikány v Čechách a na Moravě, zbylo jich jen několik set. Poté se komunisté pokusili o násilnou asimilaci - Romy ze slovenských ghet rozptýlili po republice (akce "Rozptyl" - v žádné obci nemělo být víc jak 5 procent Cikánů), ale čeští lidé fakticky tento národ (dejme tomu, že není divu) nepřijali (natož aby se s nimi ve větší míře mísili, což je jediná cesta k faktické asimilaci), a tak byly Cikánům přetrhány tradiční sociální vazby a tradiční hodnotový řád. A vnucený nový řád, ještě k tomu komunistický, nesmyslný a násilný téměř pro každého, bylo pro ně ještě daleko těžší přijmout než pro "bílé" Čechy. Komunistická asimilace byla prováděna formou nucené práce (ta ovšem dopadla na všechny obyvatele - bylo zakázáno soukromé podnikání, muselo se pracovat pro stát za jakési nesměnitelné poukázky, tzv. Kčs (jinak hrozil tr. čin příživnictví); typickým romským řemeslem bylo odpradávna kovářství), Romové ovšem nebyli zpravidla pracovním kolektivem přijati; dále segregací školáků do zvláštních škol, zmíněným násilným přemisťováním a rozptylováním do jiných částí republiky do netradičních podmínek v bytových jednotkách paneláků, odebíráním dětí do dětských domovů atd., což vše Romové nebyli schopni vstřebat a reagovali "zlobením". (Tento termín jsem přejal od dětských psychiatrů - děti projevují reakci na dlouhodobý stres ne třeba depresí jako dospělí, ale zlobením.) Za sebe můžu říct, že bych si těch lidí nevážil, kdyby nebyli v opozici, připomíná mi to situaci za protektorátu, kdy Němci nebyli schopni pochopit, že ti nepořádní Češi se nechtějí přizpůsobit, pracovat pro Říši a páchají sabotáže.

A řešení? Určitě není v tom prvoplánovém: „Dělají bordel, tak pryč s nimi,“ jak jsem ve Vsetíně slyšel křičet. Kam pryč? Pět set let byli v Evropě přehazováni jako horký brambor a zmizet je nechal jedině Hitler. A tolik rozumu snad každý má, že toto by snad nechtěl.

Snad mělo mé povídání logiku, o kterou jsem se snažil: pokud nebudeme jako Hitler s Himmlerem atd., budeme tu chtíce nechtíce s Romy navždycky žít. A snad chceme žít v důstojném vztahu s důstojnými lidmi - tak přiznejme Romům jako národu i jako jednotlivcům lidskou důstojnost. A potom ji jednou budou mít. Zní to jako fráze, ale funguje to:

V jednom jihočeském městě si starosta zavolal cikánského barona a řekl mu: „Dám vám na starost čištění města a budete to organizovat sami“.
Viz následující článek:

Jaké jsou nejdůležitější podmínky soužití Romů a majoritní společnosti

Jan Vondrouš (1999)

Převzato ze stránek Českého helsinského výboru - http://www.helcom.cz/download/LP/Lp4_99.rtf
(Soubor zde přepsán do html verze, neboť originální rtf soubor je na na některých počítačích těžko zobrazitelný.)

Jaké jsou nejdůležitější podmínky soužití Romů a majoritní společnosti?
Nevím určitě. Nejsem odborník v oblasti lidských práv. Mám však jisté zkušenosti se soužitím Romů a majoritní společnosti v Českém Krumlově, kde jsem v letech 1990 - 1998 pracoval jako starosta města. Rád se s Vámi o tyto zkušenosti podělím, ale berte prosím tyto řádky jako vyjádření komunálního politika, a ne sociologa či jiného experta. Berte je jako vyjádření člověka, který se řídí spíš prostým logickým uvažováním, možná citem než znalostí odbornou či podrobnou znalostí příslušných zákonů.

Dovolím si zavzpomínat na roky 1990 a 1991, kdy jsem v pozici starosty města začínal řešit vztahy mezi Romy a Čechy v Českém Krumlově. Především je nutné si uvědomit, že v našem městě byla situace na počátku 90. let poněkud jiná než v jiných městech ČR. Při dosidlování Českého Krumlova přišla celá řada českých a slovenských romských i neromských rodin, jejichž děti pak spolu vyrůstaly, chodily do školy, dokonce se mezi sebou i ženily. Vztah majority k Romům je tedy u nás obecně lepší než v jiných částech republiky. Dokonce sociologické průzkumy ukazují, že vztah českokrumlovských občanů k Romům je mnohem lepší než k Němcům. Dále musím zdůraznit, že bylo na co navázat, neboť paní dr. Eva Davidová a někteří další pracovali s Romy již v 70. letech. Celá řada Romů si tak byla více vědoma vlastní historie, kvalit, jedinečností, zvyků, kultury. Proto pro ně nebyla a není integrace do majoritní společnosti ničím ponižujícím či nebezpečným.

V prosinci 1990 jsem byl zvolen starostou města Český Krumlov a kromě jiného jsem byl postaven nejen před problém komunikace s romskou minoritou, ale také před problém řešit nebo být při řešení komunikace uvnitř romské komunity.

Obojí jsme společně zvládli dobře, i když to prvé lépe. Neboť já ani moji nejbližší spolupracovníci jsme nebyli a nejsme "rasisté", což Romové velmi rychle vycítili, a mohli jsme tudíž komunikovat téměř okamžitě bez jakékoliv potřeby budování důvěry.

To druhé jsme zvládli o něco hůře, neboť na začátku 90. let jsme si všichni (jak majorita, tak minorita) vyčítali, kdo byl větší komunista. U Romů tomu nebylo jinak. V mé kanceláři se střídaly skupiny Romů, kteří o sobě tvrdili, že oni jsou ti praví ke spolupráci s městem a že mají důvěru většiny Romů ve městě.

Po čase jsem si uvědomil, že Romové si sami vyřeší složitou situaci pouze tehdy, když dostanou impuls zvenčí.

Proto jsem ve spolupráci s městskou radou vytipoval mezi Romy autoritu, které jsme jako město nabídli spolupráci v oblasti podnikání a zároveň zprostředkování spolupráce s ostatní romskou komunitou v oblasti kultury a společenských vztahů.

Před tím, než jsme toto nabídli, jsme se zástupců Romů zeptali na názor. Zjistili jsme, že pan Dunka je jimi jako autorita akceptován, a tedy jsme rozhodli. Na počátku byl přirozeně i zájem samotného pana Dunky na založení firmy, která by udržovala čistotu v určených částech města a vykonávala jednodušší stavební práce. Nikomu jsme nic nevnucovali.

Město a Městský úřad vyšly tomuto zájmu vstříc, i když najít vůli u Městského úřadu bylo dost obtížné. Vyčlenili jsme ze správy technických služeb celou oblast historického centra. Pan Dunka založil společnost a zaměstnával v sezóně až 50 Romů včetně romských žen.

Tímto aktem začala nová etapa spolupráce mezi Romy a vedením radnice, neboť na pravidelná setkání mezi starostou a romskými aktivitami navázaly pravidelné pracovní schůzky. Romové si v podstatě začali sami hlídat čistotu města.

Při obou tématických setkáních jsem vždy zdůrazňoval, že rádi budeme podporovat (i finančně) romské aktivity, ale že Romové sami musí přicházet s nápady i podněty a sami Romové musí zaručit kvalitní správu svěřených hodnot. Rovněž jsme vždy zdůrazňovali, že zákony a vyhlášky platí pro všechny stejně a dodržovat je musí jak majorita, tak minorita. A že - přirozeně - přestupky budou přísně a důsledně trestány.

Problémy také existovaly, neboť ne všichni Romové se dohodě mezi městem a Romy přizpůsobili. Problémy byly a jsou, ať už jde o rušení nočního klidu, pokusy o organizaci prostituce (postávání romských dívek na náměstí), či výtržnosti v restauracích.

Tyto problémy do jisté míry eliminoval celý komplex skutečností, které zprostředkovaně ovlivňovaly i vztahy mezi Romy a městem, tedy mezi Romy a majoritou. Kupříkladu orientace Českého Krumlova na kulturní turistiku měla vliv i na potlačení vznikajícího problému prostituce. Turisté převážně orientovaní na kulturní turistiku nejsou totiž vhodnou klientelou pro prostitutky, a pak, důsledná Městská policie, trestající nepovolené vjezdy a zákazy zastavení, brzy vytlačila zmíněné pokusy ven z města.

Případné výtržnosti měli na svědomí většinou ti Romové, se kterými ani romská komunita nesouhlasila a nakonec přivítala jejich potrestání, i když přesvědčit tehdy Policii ČR, že má pracovat a být důsledná, bylo těžší než budovat vztahy mezi minoritou a majoritou.

Ve své podstatě žili a žijí Romové v Českém Krumlově život běžných občanů města.

Romové se zúčastnili soutěže o městské byty, někteří z nich uspěli i při privatizaci domů v historickém centru města. Za ty úspěšné mohu jmenovat Cikánskou restauraci podnikatele pana Kotlára, nebo stavební společnost založenou tentokrát jiným panem Dunkou.

Dovolím si tedy závěrem shrnout, co si myslím o nejdůležitějších podmínkách pro bezproblematické soužití Romů s majoritou.

Jsem přesvědčen, že základní vlastností, kterou musí mít autorita, jež řeší vztah jakékoliv minority s majoritou, je cit pro demokracii. Musí mít dostatečnou míru empatie, aby mohla vše posoudit dobře, spravedlivě vůči minoritě i majoritě. Další nutnou podmínkou úpěšné činnosti je důslednost v naplňování této spravedlnosti.

Velmi důležitou podmínkou je také dobrá komunikace. Komunikace partnerů, kde si dvě strany jasně uvědomují svá práva a povinnosti, jakož i práva a povinnosti toho druhého. Z jasného uvědomění si svých práv a povinností musí být oběma stranám jasné, že za nerespektování zákonů a vyhlášek přichází trest. Příčinou některých současných problémů soužití Romů a majority (nejenom v ČR) obecně je špatná práce výkonných orgánů, které mají dohlížet na dodržování zákonů. Krize práce policie, státních zástupců a soudů se bohužel projevuje i v oblasti tohoto diskutovaného soužití.

Nedůslednost a neochota policie pracovat, nevyváženost přístupu k různým druhům přestupků vede jednak k rasistickému smýšlení majority, jednak k přehnaným reakcím minority vůči majoritě. Spolu s nedostatkem koncepční práce odpovědných státních a samosprávných orgánů, spolu s některými nedotaženými zákony, nás přivádí do situace, ve které jsme v ČR nyní. Odborná neznalost, zbabělost a špatné svědomí z rasistického smýšlení vedou mnohé odpovědné pracovníky k nedůslednosti v řešení některých přestupků Romů, například při soužití a společném bydlení. Tato nedůslednost a neřešení problémů vede naopak k tomu, že někteří Romové tuto situaci zneužívají a chovají se anarchisticky. To samozřejmě vede k prohloubení latentního i otevřeného rasizmu. Přitom mnohdy na počátku problému stojí nedůsledný úředník.

Stejnou situaci způsobí i špatný zákon či nepřijatý zákon. Například neexistující deregulace nájemného doprovázená přirozeně odpovídajícím sociálním zásahem státu vede mnohdy k tomu, že někteří lidé žijí na úkor někoho jiného, zcela konkrétního. Tento stav je nebezpečný i v případě soužití majority s minoritou. A opět na počátku stojí špatná práce a nedůslednost konkrétních úředníků, poslanců či zastupitelů.

Tyto "nesystémy" musí bohužel řešit obec, neboť má většinou nejlepší přehled o větších či menších nespravedlnostech. Tam, kde chybí vůle, znalost či odvaha, tam začíná potenciální problém.

Zcela konkrétně bych vyzval všechny státní a samosprávně odpovědné činitele, aby se této problematice nevyhýbali a aby se soustředili kupříkladu na ty nejmenší Romy a pozitivně motivovali jejich matky, aby vodily své děti do školek a nevytvářely jim tak handicap hned na počátku života. Aby nelitovali oprávněných prostředků investovaných do vzdělávacích a kulturních činností Romů. Zcela jistě se to vrátí v podobě dobrých výsledků.

V Českém Krumlově se daří držet vztahy mezi Romy a Čechy na velmi dobré úrovni i nyní, po změně na postu starosty. Vyžaduje to přirozeně systematickou a důslednou práci, jakož i demokratický přístup k řešení věcí obecných. Tyto vlastnosti současné českokrumlovské radnici nechybí. Čeká ji však ještě dlouhá a náročná práce, ostatně jako nás všechny, pro které nejsou slova demokracie a služba veřejnosti jen prázdnými pojmy.

Autor je bývalým starostou města Český Krumlov.