Zdeněk Homola: Mimochodem

Neděle 30. ledna 2022

Peklo a nebe

"To jsme byli ještě málem děti, puberta sotva končila," začal Pepa další ze svých srdceryvných historek v hospodě po večerce, "tehdy už jsme se tolik nevěnovali ve svých průpovídkách vyměšování, ale rozmnožování. I když…

Vyjeli jsme na Balkán a první část štreky mířila do velehor, do Rily. Koupil jsem si salám v krámě v údolí a vyrazili jsme nahoru. Uf, na nádraží jsem ten batoh vážil, měl 29 kilo, byly tam kromě stanu a spacáku i potápěčské potřeby a další věci pro pobyt u moře. Plus kilo uzenin.

Lezli jsme o kilometr výš téměř svislým srázem mezi řídce rozesetými zkroucenými stromky, a já si všímal útlé neznámé dívky, která nesla krosnu snad ještě větší, než byla ona sama. Tak jsem se každou chvíli vracel a pomáhal jí, oba batohy najednou jsem neunes, nebo jen chvíli. Div jsem nevypustil duši, sečteno celkem dva výškové kilometry nahoru a jeden zas dolů pro ten batoh, jsem ušel.

Nahoře peřeje bystřiny, tak jsem se svlík a uřícený do nich skočil. Jen to zasyčelo, voda měla nula stupňů, já snad sto. Fahrenheita. Jak jsme pak viděli, říčka vytékala o kus dál z ledovce. A najednou to na mě přišlo. Před námi stál horský hotel, tak jsem tam vběh, v mžiku našel toalety a do jediné kabinky jsem skočil. Jak už mám vždycky smůlu, toaleta byla ženská a záchod turecký. Ani snad nebudu popisovat tu erupci v plechové ohrádce s vykasanými stěnami, ženský nestačily uskakovat. Přiznám se, že jsem se nezachoval jako dobře vychovaný muž, ale s tričkem přetáhnutým přes hlavu jsem zbaběle prchnul ven z hotelu.

V něm jsme naštěstí neměli v plánu přenocovat, ale zamířili jsme nahoru po trase sjezdovky na náhorní plošinu, které se říká Seděmtě jezera, Sedm jezer. Dalšího půl kilometru převýšení. Před námi další chata, ale taková ta ryze turistická, samoobslužná, bez personálu. Usalašili jsme se v místnosti pro sedmdesát lidí v patře, já byl tak zničený, že jsem hned usnul. Ale přišlo to na mě zas. Vyběh jsem dolů a ptám se, kde je tady toaleta. Nikde prý, chodí se ven. To už jsem ale nedal,  bylo to hrozně potupné. Čistil jsem kalhoty i sebe v říčce, která vytéká do údolí z největšího jezera, byli jsme v pásmu věčného sněhu, mrzlo, brrr, ledová voda na to mytí skoro nefungovala. A pak mokrý zpátky do patra mezi těch sedmdesát nocležníků.

Dívka, které jsem pomáhal s batohem, byla naštěstí samaritánka a účastně se o mě na oplátku starala. Dokonce si sundala tepláky a dala mi je, abych se zahřál. Dojatě jsem ji pohladil, no já se tehdy v dívkách ještě vůbec nevyznal, tak jsem využil příležitosti a prozkoumal celé tělo, čert mi vedl ruku, nebo pámbu. Nezdálo se, že by jí to vadilo, ani nedutala. Ale v jednu chvíli začala z čista jasna vřeštět, jako by ji na nože čerti brali, celá místnost se vyděšeně probrala, dusil jsem ji polštářem, ale marně. Naštěstí to za pár minut přestalo. Ledvinová kolika, podala suše informaci pro všechny. Ale nevěřil jsem jí ani slovo. Zřejmě si uvědomila, jaké mám problémy a začala se mě štítit. Nebo už spala a vyděsila se? Podruhé už jsem se jí samozřejmě neodvážil ani dotknout.

No pointa je, jak jsem zjistil, když jsem šel ráno dokončit očistu, že metr pod mou improvizovanou koupelnou začínalo obří potrubí na pitnou vodu dolů do údolí, jestli snad přímo do Sofie? Psalo se totiž pak o nějaké epidemii v hlavním městě, ale kdo by ty jejich bukvice v novinách dokázal rozluštit, třeba se mýlím, třeba šlo o bližší město. Nikdy si nekupujte salámy v balkánských údolích, takové z toho plyne ponaučení. A neskákejte rozpáleni do studené vody 

Zbytek zájezdu byl ve znamení pubertálních vtípků na téma kolika – kolík. Ale já v tom byl fakt nevinně, žádnej můj kolík se neuplatnil, jen letmé doteky nesmělé dlaně po dívčím chmýří, a kde by se vzala kolika u takové šestnáctileté dívenky... Ta se mnou, když jsem se tedy choval odtažitě, bál jsem se jí jak granátu, přestala komunikovat a připojila se k jinému potřebnému. Zmizela mi pak navždycky. No mrzelo mě to, mrzelo mě i, že jsem ve své noční akci nemohl pokračovat, vše na co jsem tehdy sáhnul, bylo nadpozemsky úžasné a hebké, ruce se mi rozrušením třásly jak transformátory.

Že jste čekali jinou pointu, pánové? Tu ale znám teprve od včerejška. Seznámila se se mnou přes internet taková inteligentní velmi zkušená dáma, která mě ve vší počestnosti virtuálně zasvěcuje do tajů nejzákladnější lidské činnosti z ženského úhlu pohledu. Prý mám mezery ve vzdělání, no nevěděl jsem, jak na to přišla.

Včera jsme se dostali ke kapitole vyvrcholení. Já měl jako chlap dojem, že je to furt jen to jedno stejné, ale ne. Ženský prý mají spoustu druhů a poddruhů, aspoň to tvrdí ta moje nymformátorka, jak jí říkám, ona je takový labužník, rozkošnice. Leccos už je dávno popsáno v brahmánské Kámásútře. Ale tato dáma má nomenklaturu topografie jednotlivých zón ženského pohlavního orgánu zpracovanou podle církevní terminologie, asi bude z křesťanské rodiny. Celé si to přesně nepamatuju, začínalo to snad peklem, předpeklím, božíčkem, bránou nebeskou, a končilo nebem. No, spíš bude neznabožkou...

Já si doteď myslel, že pro ženy musí být nejúžasnější to peklo, vždyť ne každý muž to dokáže zažehnout. To je prý také dobré, ale nejlepší vyvrcholení je naopak nebe, když milovaný jen neznatelně přiloží rozechvělou ruku na mráčky. To prej ona mimoděčně spustí strašný povyk, jako při porodu. Nedá se to zadržet, je to jak zázrak, jak blesk z čisté oblohy, vstup do ráje. Jednou se jí to prý ale stalo v místnosti se sedmdesáti lidmi a byla to hrozná ostuda, nikdo nevěděl, o co jde, tehdy ani ona sama. Pak už to ale žádný jiný vyvolat nedokázal, a že jich posedavě hledala stovky. Ale stačí, když na tu magickou ruku intenzivně zavzpomíná a přijde to zase.

Padesát let však touží zažít tu slast znovu naostro.

Ano, je to ta dívka z hor, pánové, správně jste to odhadli. Našla si mě přes internet, mihnul jsem se totiž nedávno v televizi.

Jak jsem o tom ale tehdy jako mladý zelenáč mohl vědět? V Dospíváte v muže ani v Děvčátku na slovíčko nic takového nepsali.

Co mám teď, kamarádi, po půl století dělat? Přece dvakrát nevstoupíš do stejné řeky…"

Pepa se smutně zadíval na své udřené třaslavé ruce.