Sobota 23. listopadu 2024
Komunismus
Nedá mi to, protože ve mně ta problematika pořád ještě kvasí. Vždyť jsem v komunismu prožil třicet tři Kristových let, vy jste ho, milé děti, zažily nejvýš jako batolata. Tak to prosím strpte, i když tentokrát to žádná prča není.
V roce 1848 jistý jistá dvojce bohatých kavárenských povalečů, Marx a Engels, vymyslela či zdokonalila pozoruhodnou konstrukci, o níž napsal hned v roce 1850 geniální Karel Havlíček, zvaný Havel Borovský, toto:
„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá mít žádné jmění, nýbrž aby bylo všechno společné a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě.
Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tady hned na první pohled každý, že takové učení je nanejvýš bláznovské a že se mohlo jen vyrojit z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy chtěli z člověka učinit něco buď lepšího, neb horšího, ale vždy něco jiného, než je člověk.
Každý ale také vidi hned na první pohled, že takové učení není pranic nebezpečné, protože nenajde nikdy dostatečný počet následovníků, aby do života uvedeno býti mohlo.“
Bohužel v tomto posledním předpokladu se Havlíček krutě mýlil, ta zkratka jak ošidit svět a bez práce získat blahobyt a pečené holuby, byla velmi chytlavá.
***
U nás vznikla KSČ před 103 lety a získávala ve volbách kolem 10% hlasů, výjimkou byly volby v roce 1948, kdy dostala 31%, spekuluje se, že volby byly cinklé, ale v čem byli komunisté opravdu mistři, byla demagogie. Využili zkrátka poválečného zmatku. Dlouho se na to pečlivě připravovali, na rozdíl od svých politických protivníků.
Pak tedy byl 40 let ve „volbách“ byl předkládán jen jeden volební lístek s kandidáty KSČ a jejich vazaly, tato Národní fronta mívala tak 97% při 99% účasti. Možnák že se ta procenta blížila skutečnosti, za neúčast ve volbách byli lidé postihováni, jiné kandidátkyneexistovaly a nehodit před členy komise lístek do urny bylo to nejhorší...
Po velvetu, tedy sametové revoluci, měli komunisté zase zpátky těch 10%.
V největším rozkvětu, před sametovou revolucí, měla ta strana prý 2 miliony členů v patnáctimilionové republice, když odečteme mladistvé, je to cca 20% populace. Po 68. roce už vstupovali jen hajzlové a prospěcháři, ne poblouznění nadšenci.
Již předváleční komunisté byli velmi militantní manipulátoři, nicméně se tak nějak míní, že do toho šli z přesvědčení, byli takzvaně kovaní. A nevěděli ještě, k jakým koncům to ve výsledku dospěje.
Po 2. světové válce prý lidi ve velkém vstupovali do strany z nadšení, že nás osvobodila Rudá armáda, no nevím, jak to bylo na územích, kde Američani, kde Rumuni, kde Poláci.
Kovaní… Jako malý nadšenec pro techniku jsem si v knihovně zapůjčil příručku „Jak se kalila ocel”. Doma jsem ke svému zděšení zjistil, že jde o sovětský román o komsomolcích, tedy o Komunistickém svazu mládeže.
Pak už šlo všem o kejhák, a tak lidé vstupovali do strany ze strachu, no a taky z prospěchu, z touhy po moci, protože jak tu byl Kocourkov, tedy všechno naopak, ti nejneschopnější mohli tímto způsobem bossovat ty schopné, to jsme všichni pamětníci zažili v malém ve školních kolektivech.
No a abych si znovu přihřál rodinnou polívčičku, někteří k tomu přišli v koncentračních táborech, kde je chtěli převychovat v nacisty, ale ze vzdoru uvěřili v to zdánlivě opačné, nedohlédli, že je to druhá strana téhož čerta.
Na vlastní oči jsem viděl člověka, který skočil po hlavě z okna na asfalt a než vypustil duši, řekl mi do očí, že ztratil důvěru lidu tím, že vstoupil do KSČ. To byla komunistická floskule, kterou obrátil naruby.
Zažil jsem, jak charismatický primář, zakladatel svého oboru, odcházel do důchodu a jeho přirozeného nástupce, stejně schopného, kolektiv přemlouval, ať vstoupí do strany, protože jinak by se primářem stal obávaný neschopný prevít. Pamatuju se, jak se ten schopný z toho morálního dilematu zhroutil, ani nevím, jak to dopadlo, odešel jsem na vojnu.
***
Když jsem udělal první atestaci ve svém lékařském oboru, šel jsem se logicky přihlásit na druhou. Potřeboval jsem k tomu doporučení od zaměstnavatele.
V ředitelně seděl docela slušný primář, který právě zastupoval nepřítomnou ředitelku ústavu.
„A jste v KSČ?” optal se s nevinným výrazem.
„To nejsem,” odvětil jsem překvapeně.
„A chcete vstoupit?”
„Nechci.”
„Tak bohužel.”
Ironicky jsem se na něj zaculil, znal jsem ho dobře, pracoval jsem rok na jeho primariátu, on takový nebyl.
„Já dělám jen, co mi řeknou,” vysvětlil. Já vím, nechtěl podrazit svou kamarádku ředitelku.
Naštěstí tři roky nato přišel pád komunismu a už to šlo…