Pátek 5. prosince 2025
U Zlaté lípy
U příležitosti osmdesátiletého výročí zatčení mého dědy generála Homoly gestapem jsem o něm vydal výpravnou publikaci. Děda byl vrchním velitelem Obrany národa, podzemní protihitlerovské armády.
Knihu jsem daroval i svému sportovnímu příteli Janovi. On je takový veliký, udělaný a chová se často nadřazeně. Že by někoho pochválil, to jsem snad ještě nezažil. Leda blahosklonně.
Ale tentokrát s rozzářenýma očima knihu nadšeně chválil, a hlavně literární talent autora. To se samozřejmě krásně poslouchá, celý jsem se tetelil pýchou. Málokdy takovou chválu sklidím.
Ale ukázalo se, že mluví výhradně o dědově deníku z Haliče a ruského zajetí, který jsem do knihy doslovně přepsal. Ani mě do té doby nenapadlo, že má deník nějakou literární hodnotu, nejen faktografickou. Ale má…
Monografie o vojácích čte málokdo, a tak úryvky z dědova deníku uveřejním i tady. Stojí za to. Posuďte sami.
***
Na začátku té strašlivé války, jaká do té doby nikdy ani zdaleka nebyla – ani rozsahem, ani intenzitou, ani zbraněmi hromadného ničení – bylo Bedřichu Homolovi 27 let.
Válce se brzy říkalo „velká“ nebo „světová“. S malým „s“, protože války se v češtině píšou s malým písmenem na začátku, ač jde o události zásadního významu. Že bude i druhá světová válka, to tehdy ještě nikdo netušil – že by lidstvo dopustilo znovu totéž a ještě v intenzivnější podobě…
Bedřich byl před první světovou technickým úředníkem Magistrátu hlavního města Prahy, absolventem vyšší průmyslové školy stavební v ulici Karolíny Světlé v Praze.
Mladí muži s maturitou měli právo absolvovat jednoletou kadetní školu, nemuseli, tehdy za Rakouska-Uherska, absolvovat dvou- až tříletou vojenskou službu jako ostatní branci. Mohli si vybrat druh vojska, součástí výcviku byla i jízda na koni, krom vojenských dovedností nacvičovali i konverzaci o politice, hudbě, literatuře či divadle.
Bedřich v jízdě na koni exceloval, byl synkem z menšího sedláckého rodu v Bělči, vesničce ležící přes Berounku proti Karlštejnu v půvabné krajině Českého krasu. Byl i zaníceným Sokolem, gymnastou a veslařem, také myslivcem, měl skvělou fyzickou kondici. Byl inteligentní, vzdělaný. A tak v kadetce vynikal, aniž by se musel moc snažit. Byl to sice extrémně ctižádostivý a snaživý člověk, ale čeští vlastenci, zejména Sokolové, neměli rakouskou armádu v lásce.
Byl mobilizován 27. července 1914 v Berouně k 88. pluku 1914 jako „jednoroční dobrovolník“ , však známe jednoročního dobrovolníka Marka ze Švejka, což byl prý autoportrét Jaroslava Haška. A odjel ešalonem, vojenským vlakem, do války, stejně jako ten Švejk.
Brzy však byl zraněn a vrátil se domů doléčit zranění. Naposledy zde viděl svou milou a v roce 1915 musel znovu odjet transportem do války, přes Maďarsko a Karpaty do Haliče. Dívku viděl naposled – brzy po jeho odjezdu zemřela, snad se utrápila žalem, kdo ví.
***
24. srpna 1915: Odjezd. Velice rušný a živý. Loučení pěkné. Konopásek mi dal květinu. Večeře v Debrecíně.
25. srpna 1915: Stejným tempem kupředu. V Miškolci oběd, tam hned hromadné rovy. Za Miškolcem zákopy na úpatí Karpat. Krásné lesy. Na stráních sem tam bílý kříž. Za Volovým vyhozené mosty, rozbité vozy, prvé znaky bojů. Večer Zawoczne v Polsku. Za tunelem s nápisem „Istem Magy-arországbol“ nechali jsme Maďarii v zádech. Zase slovanský hovor. Vlak jede s kopce, rychle. U Zavoczného 1500 Němců mrtvých.
26. srpna 1915: Před Stryjem čekáme. Ke Str. už zákopy celé, hroby; ve Stryji prov. snídaně. Na každé stanici dlouho čekáme, a tak ve 12 hodin přijíždíme do Chodorowa na snídani. Zákopy podél celé trati, rovy husté, po cestě z Chodorowa, odkudž jsme vyjeli 2.30 h. Pak čekání na každé stanici. Za šera v Haliči, kde jsme vystoupili, mužstvo nocovalo na louce, my v radnici v městě přes Dněstr. Most obdivuhodně opraven.
27. srpna 1915: Ráno v 7 hodin nastoupena cesta k cíli, kamž jsme došli ve 12h v poledne. Sluníčko svítí až příliš. Vesnice se zove Delejov, a je určeno, že zde zůstaneme do 16. září 1915. Jsme „Austrilohungar-gruppe II“ a velitel setniny se jmenuje Wolf 81. Byt je na zdejší poměry pěkný, čistý, setnina vedle v opuštěné hospodě. Menage ve škole.
31. srpna 1915: Zpráva, že Rusové ustoupili od Zlaté Lípy, a večer v pondělí nebylo slyšet už rány z děl. Pršelo velice vydatně. Koupil jsem 250 cigaret.
2. září 1915: Dostal peníze 351 z. Psal domů o zimní prádlo.
3. září 1915: Cvičení celého praporu proti opevněným výšinám směrem k Haliči.
5. září 1915 Neděle: Prší, čas nekonečný. Koupal jsem se. Večírek s 81. Zpráva, že 10ho půjdeme.
8. září 1915: Poslal jsem Routa pro punčochy do Haliče. V 7 hodin přišel rozkaz, že ve 2 hodiny jdeme do Horožanky. Prší jen se leje od večera. Naposled byl jsem na houbách a udělal jsem si je. V dešti vyšli jsme po bezedné cestě a v půl páté dorazili do Horožanky. Viděli domy zpustlé, ač městečko je jinak pěkné, mnoho židů již zpět. Na výšinách již spojité zákopy. Byt je malá světnička, velice útulná.
9. září 1915: V půl šesté odchod přes Panovice po pěkné silnici. V lese již viděti zákopy se vším zařízením a pak cesta do údolí Zlaté Lípy. Zawalov je takořka spálen, bylť ohniskem bitev na Zlaté Lípě. Krásný zámek zpustošen. Na vršku pohov za deště, který nás provází celou cestu. Celý vrch je rozryt zákopy ruskými a od granátu díra vedle díry. V kukuřici 24cm granát, který nevybuchl. Přes Jablonówku jdeme do Uhrinova, kde byl oběd. Ve dvě hodiny pak stále do Podhájců a ubytováni jsme v Starým Miastě. Dle doslechu máme zůstati 3 – 4 dni. Ranění před Zavalowem vypravují o našem ústupu. Ztráty hlavně 2. prapor. V Podhájcích je Korpskomando a všude se to hemží vojskem. Je vidět, že se blížíme k frontě. Bláta, že není možno nohy vytáhnouti. Po celé cestě dělnické oddíly, samí Maďaři, zdraví silní chlapi, kteří se válí za frontou, kdežto u nás... Zprávy nepříznivé.,
10. září 1915: Prší od rána, a mně je zima, mám rýmu. Spal jsem dobře v peřinách. Večer zprávy o ústupu, pluk má velké ztráty.
12. září 1915 Neděle: Ale jaká! V noci hřměla děla bez přestání i dopoledne neustále na dvou stranách. Musí tam být zle. Cvičili jsme u hřbitova. „Pomni, abys den sváteční světil!“ a zde: ve dveřích se modlí voják, na hřbitově se pasou koně, kolem rámus od kováren a do všeho dunění z dáli. Pluk má 1000 mužů, zbytek, pluk 81, má 300 mužů. V 11h rozkaz připravit se k odchodu. Psáno v celtě. Ve 2h jsme vyrazili a v 6h došli ke dvoru Waga, kde postaveny celty na holi. Cestou již train šel zpět a vše nasvědčovalo ústupu. Děla hřměla a bez přestání blíž a blíž, večer bylo viděti jako svatojánský ohňostroj létati střely. I nezbytný doprovod, hořící vesnice, bylo viděti.
13. září 1915: Hřmění děl trvalo do 11 hodin, tedy plných 20 hodin, rána za ránou bez přestání. Ráno byl klid a my čekali na další rozkazy. K deváté hodině slyšeti zase jednotlivé rány z děl, a ruch různých ordonanců. Možná že dnes budeme už v ohni. Jaký rozdíl proti loňsku, kdy chodila mě navštěvovati moje zlatá dušenka do nemocnice. Oddal jsem se úplně osudu, vše je jedno. Večer zprávy o dalším ústupu, na Strypě rozstříleny mosty našim v zádech. Čekáme, že v noci půjdeme vpřed.
14. září 1915: Zůstali jsme do rána, den začíná jako včera, totiž ležením. Ta celá válka se skládá z ležení a jídla, s malými změnami. Den začíná nádherně, sluníčko mile hřeje, jako už dávno tomu nebylo.
Ve čtvrt na devět rozkaz připravit se k odchodu. Děla už zase hovoří bez přestání. Bude as dnes horký den. A byl. Spěchem jsme šli kupředu, ale hned odbočili vlevo, na ohroženou frontu. Přecházejíce vršek byli jsme pozdraveni šrapnely. Pak jsme byli posláni do lesa za Burkánov. Tam Honvedi se měli zle. Nežli jsme došli kupředu, byli první ranění od šrapnelů. Pak Maďaři ustupovali, my v lese obklopeni, já byl raněn a většina našich zajata. Jaká bídná cesta, a ze všeho nejhrůznější noc na obvazišti. Kolik, kolik lidské bídy tu viděti. Sténání a řev raněných přehlušovalo vše.
15. září 1915: Ráno dovezli nás dál, do Barachova na nějaké větší obvaziště. Až k večeru jsem byl převázán, a večer jsme jeli k diviznímu obvazišti, kamž jsme přijeli ve 2 hodiny v noci.
16. září 1915: Byl jsem pohromadě s kadetem Hanouskem a třemi ruskými důstojníky. Velice příjemní lidé. Jídlo dobré, jedl jsem poprvé ruské pirožky. Rána po převazu už tolik nebolí, kosti jsou as dobré. Dnes as už pojedeme přes hranice. Major ruský umí česky, na Volyňsku se naučil. Městečko se jmenuje Trembovla. Večer jedeme do Grzinalova do starého zámku. Spal jsem v starém saloně na pohovce.
17. září 1915: Musel jsem se rozloučiti se Zemanem, musel odejítí se zajatci. Chudák plakal. Nás pak šest jelo v 11hodin automobilem do Voločisky. Tam jsme byli uloženi do polní nemocnice. Jméno Čech má zde všude dobrý zvuk, každého se ptají, zda Čech, Němec neb Maďar a dle toho jednají. Vše dle zásluhy.
18. září 1915: Nekonečný den, dopoledne jelo několik jich dále, ale já musím čekati. Jak hrozný čas, kdy není ani co číst. Po obědě není žádný nápoj, neboť mimo mléka a čaje nesmí se nic pít. Čaj nedávají, neboť je nedostatek cukru.
19. září 1915 Neděle: Dopoledne konečně oznámeno, že pojedeme dále. Dovezli nás na nádraží do Podvoločisky, a po čekání jsme se hnuli, a as v poledne jsme přejeli hranici a ocitli v tom nekonečném Rusku.
Kdy as pojedu zpět do našich zlatých Čech, a za jakých poměrů. Psal domů, Šťastnému, do Klecan, Pardubic a Konopáskovi. Na nádraží vše se hemží vojskem, jen samá uniforma všude.
Kolik tu bude ještě obětí nešťastného vraždění. Cesta byla pravá ruská, jelo se pomalu, a ještě více se čekalo. Byli nám Rakušanům odebrány šaty z důvodů naprosto záhadných, vždyť odejít nikdo nemůže.
20. září 1915: Cesta stejná, až jsme v poledne čekali hrozně dlouho v Žmierance. Zde bylo nám řečeno, že nejedeme do Kijeva, jak jsme myslili, nýbrž do Čerkaska.
21. září 1915: Oběd v Cvětkově, jinde cesta stejná. Bylo i veselo, Rusové zpívali, a sice velice pěkně. Večer as ve 12 hodin jsme konečně dojeli. Pět nás Rakušanů bylo dáno dohromady, Rusové mí zmizeli.
22. září 1915: Ráno jsem byl zase převázán. V Čerkasku zůstaneme as několik dnů a pak pojedeme zase dále. Začínáme pomalu přivykati pití čaje po ruském způsobu. Je zde poručík Weis, kadet Lukacs, Maďaři, kadet Hanousek, poručík Zhoržel. Jenom cukru máme málo, jinak společnost dobrá.
23. září 1915: Den utíká pomalu, jako v nemocnici. Jen náš Vasil nás občas povyráží novinami. Psal jsem domů a Frantíkovi. Večer oznámil nám lékař, že pojedeme zítra ve 2 hodiny do Kijeva. Na chodbě jsem potkal praporčíka z vlaku, který mne zval do Anapa, někam k moři.
24. září 1915: Ráno sestra oznámila, že v noci přivezli mnoho našich raněných, takže my pojedeme pryč. A skutečně v poledne už nám přivezli šaty. Ve 4 hodiny odpoledne nás odvezli na nádraží, odkudž jsme v 10 hodin vyjeli směrem ke Kijevu. Na cestě jsme dostali dobrou večeři od sester, které chtěly se s námi baviti, což ale nešlo, s našimi znalostmi ruštiny.
25. září 1915: Dopoledne ve vlaku bylo dobře. V 11h dojeli jsme do Darnice u Kijeva. Jaký úžas. V slunném dnu se to hemžilo na nádraží vše zajatými důstojníky a kadety. Pár set jich bylo. Moravec a druzí od nás byli mezi nimi, měli se cestou velice zle. Zemana jsem vzal k sobě zpět. Pak místo do tábora přestoupil jsem do druhého vlaku, který pojede do Moskvy. Ve voze většinou Maďaři až na dva od dragounů, a všichni markýři. Vystihli hned situace a jedou se zdravotním vlakem, a naši pojedou týdny s transportem. Ve 3h jsme vyjeli a do Moskvy je 380 verst, máme tam dojeti v pondělí večer. Cesta ubíhala rychle, jeli jsme na dvoukolejné trati.
26. září 1915: Neděle. Sluníčko hřeje od rána, ale na stromech je viděti podzim. Lesy, které vroubí trať skoro neustále, jsou oděny v podzimní barevný háv. Škoda že nejedu do Čech, jak krásný tam bude podzim. A zde budoucnost mlhavá, vše je náhoda. Jedeme po jednokolejné trati pomalu. Musel jsem se ujmouti nás Čechů, o kterých je u Maďarů názor úžasný.
Cestou potkáváme spoustu transportů, samé nadšení viděti, o revoluci vídeňských novin ani zdání. Dle vypravování začíná v Rusku teprve nyní nadšení pro válku po vniknutí Němců do Ruska a jich ukrutnostech. Ruští důstojníci správně tvrdí, že jen technika nad nimi zvítězila. Já bych ještě řekl, že i lepší organizace.
Večer dojeli jsme do Branyska, největší stanice na trati. Nebylo nic ke koupění, neboť vystěhovalci a vojsko vše spotřebují. Na nádraží stojí několik vlaků vojska, a celé okolí se jím hemží. Po dlouhém čekání pozdě večer jedeme dále.
27. září 1915: Za celou noc urazili jsme 30 verst. Večer v Moskvě nebudeme. K polednímu jsme přijeli na stanici, kde byla složena celá továrna, skládali tam vojáci součástky děl, muničních vozů a různých věcí. Na všech stanicích je spousta březového dříví na místě uhlí, pro lokomotivy, ač se dosud topí uhlím.
28. září 1915: Tatínkův svátek, a v celých Čechách. Zda dostali doma už zprávu, že jsem zajat? Mají as velké starosti a to všechno zbytečně. Pojedeme ještě 80 verst, tedy as za 3h dojedeme k cíli. Cestou viděti vily Moskvanů, dřevěná stavení skrytá v lesích, což vypadá velice poeticky. Zvláště nyní, v podzimním rouchu. Ve tři hodiny dojeli jsme na nádraží, odkud poprvé viděl jsem „matušku Rusů“. Jeli jsme pak na druhé nádraží, odkud nás vtáhli na kolej před nemocnici. Vystoupili jsme, a přes ulici byla nemocnice „čtrnáctý evakuační špital“. Jinak kozácká kasárna. Čekali jsme dlouho, až konečně odvedli nás do druhého poschodí, kde budeme spáti. Každý musil odevzdati šaty do pytle, který byl odnesen do skladiště. Pak jsme se umyli dole, a na konec i malá večeře, neboť nás nečekali. Spát budeme se sluhami, vše dohromady, i se štěnicemi. Zde nejlépe viděti, jak vše je neorganizované, každý dělá, co chce. A pak méně štěstí, že jsme mezi samými Maďary, mimo pár Němců. Na prostranství za městem je velké cvičiště, kde cvičili všechny druhy vojska, bylo viděti i jedenáct tyčí telegrafie. Cestou táhli vojáci dvě těžká děla, možná že německá, co trofej, k městu.
29. září 1915: Ráno zapisování, i pár lékařů bylo vidět, docela jeden jako generál, ale prošli jen. Jinak ... zde možno psáti i telegrafovati domů. Venku svítí sluníčko, počasí je neustále nádherné. Po obědě přišel voják, že pojedu do generálního špitálu, abych se oblékl. Dovedl mne do I. poschodí, kde jsem měl čekati, až přijede automobil. Čekal jsem až do večeře, do 10h, pak jsem si lehl a...
30. září 1915: jsem se zase probudil na tomtéž místě. Pravé ruské hospodářství. Auto není prý k mání, že budu čekat do večera. Však nikoliv. Ve 12h, tedy po dvaceti hodinách čekání, telefonovali na několik urgencí zpět, že tam není místa, a tak zůstal jsem zase na starém místě. Zde si dělá každý co chce, a proto ten pořádek. Jsem zvědav, jak dlouho zde budu. O ceně času zde nemají ponětí, na vše příliš dost času!
Kasárny jsou pěkně stavěné, zvláště umývárny a záchody velice pěkné, což u nás není k vidění.
Z okna je vidět kování koní. Kovář sám okove celého koně bez cizí dopomoci, a to koníčky velice pěkné, jaké u nás už dávno nejsou, většinou černí rapi. Dopoledne. hučela zase neustále létadla, as na cvičišti bylo viděti jeden jednoplošník a jeden dvojplošník.
1. října 1915: Dopoledne dělal jsem si cigarety a huboval na vše. Byl zde i lékař se na nás podívat. Odpoledne jsem spravoval polštář, maďarské zboží. Domu nechci psáti, až budu mít stálou adresu, ale to bude dlouho trvat.
2. října 1915: Spal jsem špatně, ač včera vypálili štěnice, neboť bylo chladno. Je rozbité okno, a venku to nějak fouká. Dopoledne. se na nás díval lékař v hodnosti generála, ale pouze díval. Pak jsem prosil našeho doktora, zda je možno, abych odtud vyvázl, a on slíbil, že to bude buď dnes neb zítra. Dle zkušenosti mám málo naděje. K večeru jsem si koupil noviny. Bulharsko mobilizovalo proti Srbsku. Hamižný národ. Snad spravedlnost bude správná.
3. října 1915 Neděle: Dnes rok byl jsem na Dobříši a na posvícení ve Svinařích. Jak bylo tehdy vše krásné a jak bolno dnes vzpomínat. Kdy pak se as vrátím? Ani jablka naše nebudu jísti, toť jsem si věru nepomyslil.
Dopoledne jsem četl „Ruskoje slovo“, dle něhož Rusové postupují, hlavně na obou křídlech, Francouzi v Champagni prorazili a Anglie v Belgii tlačí Němce zpět. Vilém tam na spěch jel. Do půldruhé hodiny se neukázal žádný lékař. Polštář dělá dobrotu, za noc jsem jej pouze jednou nafukoval. Venku je nádherný podzimní den, tak jak i u nás v ten čas bývá.
A já musím ležet a nesmím se hnouti, jaký to osud ten život. Věru proč pochybovati o jeho ceně, má-li vůbec jakou. Tu si jen lidi vymysleli, neboť na bojišti nemá cenu pražádnou, tam je život ničím!
5. října 1915: Dostal jsem nového souseda, Němce z říše. A u nás hovoří o lepším zacházení Slovanů; snad někde, ale zde už pouze hmota, s kterou je zbytečná práce. Večer vedle v místnosti jeden chudák sténal. Má horečku 40 a neví už, co povídá. A kolem vše tak lhostejné, až běda. Druzí spokojeně spějí a sluhové si ho ani nevšímají. Zvykli časem na podobné scény v tom dvacátém humánním století! Ráno byl ten chudák mrtev. Rakev z obyčejných prken, vystlaná hoblovačkami, byla mu posledním odpočinutím. A spalo se mu chuděrovi dobře, vždyť byl vysvobozen od krutých bolestí. A doma mamuška s tatíčkem marně budou čekat, kdy vrátí se jim syn, možná jediný.
Přišel nový transport, hned je obvazovali, neboť byly rány všechny zhnisané. Naříkání rvalo nervy. Dopoledne jsem šel zase na staré místo, nevím, co se mnou bude. A jak se to vše změnilo. Známí všichni pryč a zde chudáci, že jim rovno není. Bez nohy, bez jazyka a podobně. A na tu všechnu bídu a utrpení se dívá ten náš pán bůh, je-li vůbec jaký. Kněžím jsem nevěřil dávno a nyní pochybuji o jsoucnosti té nejvyšší bytosti. Což je možno, aby se mohl na toto vše dívati s tím božským klidem, ten nejdobrotivější, nejmilostivější, jak nás ve škole učili. Kde je ta jeho dobrota, ta jeho milost pro bytosti, které mu stojí nejblíž, jež stvořil ku své podobě? Kdyby měl pouze cit člověka, nemohl by se na to vše dívati! A nemusel by býti ani bohem! Zde věru platí plnou měrou bůh vysoko, car daleko. Lékaři se chodí jen ukazovat, nikoho si nevšimnou, jen projdou a všechnu práci obstarávají zdejší specialita – felčaři a sestry. Dle toho to též vypadá! Rány všechny zhnisané, takže je potřeba velká spousta operací. Ty zde dělají vůbec s hrozným klidem. Zde řežou údy jak na stromech větve, nepomýšlejíce na to, že dělají mrzáky. Člověk toť hmota jako vše jiné, jenomže se sám povýšil a to povýšení v tomto čase neplatí! Zde veškeré paragrafy a zákony, jež byly stoletími utvořeny, rozpadají se vniveč a člověk stává se bytostí nižší než zvíře. Neboť zvěř nedovedla by se vraždit a znetvořovat tak hromadně jako nad ni povýšený člověk. Takové myšlenky víří hlavou. A není divu, vždyť zde lidé přímo řvou bolestí, a to bez pomoci! Vojáci, sluhové jsou vůbec hrozně sprostí a otrlí, nikoho si nevšimnou. Domů jsem dosud nepsal, ale hned zítra tak učiním, mají darmo marné starosti. Jediné, co mne těší, jest, že ležím u okna a vidím ven, na cvičiště a kus lesa.
7. října 1915: Noha se již hojí, mohu trochu pohybovati již prsty a i málo se na ni postavit, ač ještě bolí. Večer přijel nový transport důstojníků, samí Maďaři, jeden Čech od 6. myslivců. Roztahovali se hrozně po maďarsky, ale zkrotili je brzy.
8. října 1915: Bylo mi slíbeno, že buď dnes neb zítra i já odtud odjedu. Pokolikáté už! Nevěřím tomu. Vůbec už nevěřím ničemu a v nikoho, mimo těch drahých duší, které starostí o nás doma na té hroudě se ustarali a udřeli.
9. října 1915: Dnes pojedou naši páni Maďaři zase dále. Ten Čech zde zůstal, a tak zase po dlouhém čase jsem si pohovořil a postěžoval.
Večer bylo mi hrozně teskno, stýská se mi po domově a po té mé drahé dušince, již neuvidím ani při tom radostném návratu. Kdyby ta zde byla, jak by vše bylo jináče, vždyť mi tak rozuměla, myšlenky mi znala číst. A nyní zde ležím sám, jako zajmutý, raněný Rakušan. Jak trpký a ironický je ten život!
10. října 1915 Neděle: Ale nepsat to zde, ani bych nevěděl, že je neděle, neboť zde vše plyne tak jako každý jiný den. I celé okolí je jako jindy, vojáci cvičí, letadla krouží, v kovárnách je rušno, nikdo snad ani nevzpomene, že je den „boží“.
V poledne odjížděli někteří Rusové do Nižniho Novgorodu, bože, jak byli při tom šťastní. Až jsem jim to záviděl. Celá nemocnice prý se zítra postěhuje, a já prý při té příležitosti půjdu do generální nemocnice, na to jsem zvědav, věru. Dnes budu psáti domů, vím, že asi vzpomínají, nevím, zda lístky došly, možno psáti totiž pouze rusky, francouzsky a německy. A tak já musím psáti domů německy. Zvrácený svět! Z Moskvy do Prahy psát německy! Inu, jsem rakouský důstojník.
12. října 1915: Dnes se budeme stěhovat. Ve 2 hodiny jsme se oblékli, abychom v 10 hodin večer přešli jen do vedlejší budovy. Kde je ten střed Moskvy! Vše po rusky. Zde zdraví měli hned jeti dále, ale večer jsem ještě zde a budu zde as i zítra. Mne prý pošlou dále do jiného města – to po 14 dnech čekání! Kdy každý den mi slibovali, že půjdu do generálního špitálu. Ale to ještě nedoufám, že půjdu dnes.
Psal jsem německy domů a k pluku do Szoluskin.
13. října 1915: Tři kadeti jeli dál, devět nás zůstalo. Mně bylo řečeno, že v Moskvě do nemocnic nás nepřijímají, pojedem prý dál do jiného města! Psal jsem domů a Šťastnému. Posluhuje zde burš od 35tých, Honza, přizpůsobil se za měsíc ruským poměrům, nemožno od něho nic dostati.
14. října 1915: S novým vlakem pojedu prý dále, ale kdy to asi bude! Psal jsem Rudlovi R., Konopáskovi a do Klecan, bohužel nemohu udati adresu a kdy as dostanu zprávu nějakou z Čech. Odpoledne přibyli noví dva, ale divili se, jak jsme na tom uboze, jsou v zajetí již 6 měsíců a zvyklí na lepší pohodlí. Však i já to pociťuji a proto ta snaha dostati se odtud. Jinak je dva dny veseleji, setník Kiss se uplatňuje svým humorem se sestrou. Baba, včera jsem jí dal na knihy, ty nepřinesla, ale jemu košile ano! Noviny zde nemohu dostati, a tak den je přímo nekonečný. Z těch příchozích je jeden Čech Kvenovský od 95. a druhý setník od 9. Tak jsem měl aspoň večer besedníka.
15. října 1915: Hned ráno se roznesla zpráva, že pojedeme v 5 hodin do Kazaně, a tu se celé dopoledne o jiném přirozeně nemluvilo. Žel, že pojedou Maďaři a Němci sebou. Konečně v 6 hodin jsme šli a as v 9 hodin jsme se hnuli na další pouť. Vůz je pěkně zařízen, 21 míst. Večer jsme byli ještě pozváni na čaj do jídelny, velice pěkně zařízené. Čaj báječný. Lékař (vrchní štábní), velice příjemný člověk, hovořil s námi o různých věcech.
16. října 1915: Spal jsem velice příjemně, ač byla k ránu zima. Jsou venku již citelné mrazy, až -8 ° R (-10 °C), ale pak svítilo sluníčko, byl nádherný den. V 10 hodin bylo snídání, ve 2 hodiny oběd, a i večeře, velice dobré vše. Obědvali jsme v Muromu, pěkné stanici. Když jsem čítal v „Ohlasech“ Muromce, věru jsem si nepomyslil, že někdy pojedu takto přes jeho rodné město. Večer jsem vzpomínal na domov, vždyť zítra bude u nás posvícení, a já jsem tak daleko. Těch pár měsíců vloni byla nejkrásnější doba mého žití.
17. října 1915: Neděle: Probudilo mne sluníčko, jež mile hřálo. Venku byl mráz, za celý den nezamrzly louže, jež bylo vidět kolem trati. Po obědě se přitížilo jednomu kadetovi a večer již nevěděl, co s ním je. Dostal 10 injekcí, ale myslím, že marně. Rána hnisala a hrozně páchla již dopoledne. Vyjelo nás 21 a dojede nás as jen 20. Vzpomínal jsem na domov, mají as smutné posvícení, to nebude tak jako v loni. Zdalipak mají již zprávu o mně, aby neměli zbytečné starosti! Doktor navštěvoval vůz každou chvíli, je as zle. Takového lékaře jsem zde ještě neviděl! Čestná výjimka.
18. října 1915: Ráno ve 3 hodiny zemřel kadet a i hodinky jeho zůstaly na třetí stát!
Blížíme se Kazani, as v 8 h přejíždíme Volhu, na které je spousta parníků a lodí. I krajina je zajímavější, ne tak jednotvárná, jako z Kijeva do Moskvy. Vesnice jsou velice často viděti, takže celá krajina bude hustě obydlena.
V 10 hodin bylo nám oznámeno, že nedostaneme čaj, poněvadž jsme v Kazani. A skutečně už bylo viděti několik kostelů, velice typických, a i výstavné budovy.
Za chvíli jsme byli na nádraží, kde jsme však čekali hrozně dlouho. Pak jsme čekali v čekárně, odkud nás naložili na elektriku, kde je německy mluvit zakázáno.
(Ráno po nemoci) Přijda do nemocnice hned jsem se svlékl a lehl, byla mi zima, měl jsem 37.8 ° a v 1 h odp až 38.8 °. Ve 4 h upadl jsem do (40°) blouznění, a probral jsem se až po 6 h večer.
Byl jsem doma a bylo mi hrozně líto, když jsem pak poznal, že to není skutečnost.
19. října 1915: Celý den jsem měl 40 °, lékaři obcházejí, dostávám studené obklady.
20. října 1915: Ráno 39.3 °, večer 40.2 °. Jsem podezřelý z tyfu, půjdu prý do vojenské nemocnice. Škoda, že musím odtud, je tu vše velice hezké, čisté, světlé, ani ne jako pro zajatce.
21. října 1915: 39.4 °, večer 40.1°.
Dostávám studené obklady na tělo, ale bolest žádnou nepociťuji.
Byli zde dva profesoři, naši dva lékaři, tak nevím, co mi je.
22. října 1915: 39.3 °, večer 40 °. Vše stejné, nic se nelepší.
23. října 1915: 38.8 °, večer 39.8 °, tedy přec zlepšení. Jinak nic nového.
24. října 1915 Neděle: 39.5 °. Sundali ceduli, půjdu pryč! Náhle. Po obědě přišli vojáci s nosítkama, a nesli mne do vojenské nemocnice. Ve vratech jeden povídal: „Mrtvý přišel“. Pak mne dali do baráku, kde bylo spousta vojáků, chodili, leželi na zemi, i hrozný zápach a nečistota přispívaly ku zdraví. Tam zaslechl jsem i poznámku „na kříže je rozvěsit“ a pod. Tak ležel jsem 2 hodiny, až jsem se konečně zvedl, abych se zeptal, kde to jsem. Zde vydávali vojákům dovolené. Lékař (Žid) na mou prosbu hned poslal do nemocnice se zeptat, je-li tam místo! Sám pak šel (když mu bylo řečeno, že pouze mezi mužstvem) a vypravil mi místo důstojnické a v 5 hodin jsem celý zmrzlý zase lezl do postele. Vše po rusky, člověk s horečkou mrzne 4 hodiny a nikdo si z toho nic nedělá.
25. října 1915: Celý den se neukázal žádný lékař, a celý den jsem nedostal nic jíst. Teplotu neměří, pěkný pořádek. (Snad u mne není.) Večer jsem si koupil mléko, už jsem hladem nemohl vydržeti.
26. října 1915: Ráno konečně přišel s teploměrem, měl jsem 38.8 °. Pak přišel ruský lékař, takový (ala) náš starý štabsarzt, vše je zde vůbec jak v garnisonsspitale.V poledne přišel pak náš lékař, jemný, něžný pán, spíš panenka. Němec, ale dobrák. Prohledal a proklepal mne celého, omlouval se, nevěděl prý, že jsem zde.Pak přišel na návštěvu soused, Chorvát, raněný lékař, který sloužil u 28. Bylo vyptávání dost, on už je zajat v březnu.
27. října 1915: Teplota klesá, daří se mi lépe. Koupil jsem si zavařeninu, mám na ni chuť. Už jsem měl jen 37.2 ° a večer 37.9 °. Psal domů. Poprvé!
28. října 1915: Ráno 36.9 °. Většinou spím. Četl jsem chvíli staré noviny, unavuje mne to. Večer 38.1 °C.
29. října 1915: 37 °. Včera venku poprvé sněžilo, i dnes řídce padá sníh. Kdypak já as půjdu poprvé sněhem? Vůbec, vůbec! Kolik myšlenek prolétne hlavou, kolik vzpomínek, a většinou bolné.
30. října 1915: 36.6 °. Tak mám dnes touhu po domově, jako jsem ještě neměl v zajetí. Myslím, že je dnes Všech Svatých a chtěl bych na hřbitov, tam do toho kouta, kde jsem byl nyní tak často v myšlenkách. Proč už není konec, abychom mohli domu, vždyť je to zde hrozné! Vím, že i doma vzpomínají denně, a proč to vše, k vůli čemu?
Odpoledne jsem psal Vavřinovi a Šťastnému. Večer též už jen 36.7 °, tedy normální!
31. října 1915 Neděle: Teplota normální. Četl jsem zase po dlouhé době noviny, skoro celé dopoledne. Odpoledne jsem vzpomínal na domov, jak as sedí v kuchyni, povídají a vzpomínají. Možná, že točí, jestlipak jim Pepíček něco o mně poví? Už mám i chuť k jídlu, jenomže mám pouze mléko a ráno 2 vejce. Večer jsem přešel desetkrát pokoj, ač lékař ještě neřekl, že smím z postele. Už jsem to nemohl vydržet!
1. listopadu 1915: Všech Svatých. Kolik vzpomínek utíká pryč, daleko domů. Tam se as sešly tety, aby si posteskly, a obveselily. A já zde ležím sám, jako na poušti, s nikým za celý den slova nevyměním, až večer na 1/2h se sousedem. Dnes pálili na hrobech svíčky, i té drahé hořela, a proč to? Proč zde nezůstala? Ta radost mého života! Listopad, listopad! Zde už je venku bílo, poprášíno. Koukl jsem se z okna a venku zima. Koupil jsem si řezy a kompot a málem bych to byl snědl najednou, jakou jsem měl chuť. Vůbec začínám dostávat už hlad, mléko už mi nestačí. Nechal jsem se též oholit, ani jsem se nemohl pak poznat, nebyl jsem už skoro 3 měsíce holen, a už jsem měl vousy skoro 1cm dlouhé. To bude soused večer koukat!
2. listopadu 1915, Dušiček: I já jsem zde skoro jako za živa v hrobě. Četl jsem noviny a psal domů, Frantíkovi, Rudlovi a Zajíčkovi. Jinak den nekonečný. Mám slíbenou koupel, tak snad zítra se vykoupu, na co se velice těším. Bože, z čeho všeho člověk má radost! Stálo v novinách, že už po Volze a Kamě nebudou jezdit parníky, kvůli ledu. Brzo to zde začíná. Až já vyjdu ven, tak zmrznu, nemámť ani zimní prádlo, ani pořádný plášť. Zvláště, povezou-li mne nějakých 400 verst po saních.
3. listopadu 1915: Už je mi dobře, dnes zas nebyl ani náš lékař. Mám hlad, koupil jsem si řezy, ale to nic není. Venku padá sníh neustále.
Odpoledne jsem se koupal, bože, jaký to byl požitek. Pustil jsem si do vany horkou vodu a hřál se jako had. Pak jsem se vydřel kartáčem, že jsem byl jak rak. Chodidla se mi celá sloupala a na ráně se mi vyloupl i dolní strup. Psal jsem do Svinař strýcovi.
4. listopadu 1915: Den mi ušel, neboť jsem četl noviny, toť jediné zaměstnání. Žel že je dostanu vždy tak třetí den. A pak je musím číst potajmu, neboť zajatci zde noviny a nic nesmí číst. Pěkné, co! A co má člověk celý den dělat, to neřeknou. Dnes už viděl sníh i na větvích borovic před oknem, v noci asi hodně padal.
Odpoledne mi lékař přinesl české noviny z Ameriky. „Slavie“, sice z 15. září, ale měl jsem nehoráznou radost. Zase pár řádků českých, třebaže sloh nebyl úplně bezvadný. Věru stály za přečtení. V Srbsku je česká lékařská misie amerických Čechů, a pak všelicos. Dostanu I. dietu, tak už nebudu tak hladovět.
5. listopadu 1915: Dnes jsem měl ještě mléko, trvá to déle, než to přepíší. Venku padá sníh, pomaloučku a tiše. Jakou radost bych měl z něho doma, a zde vzbuzuje jenom obavy.
Mohu už chvíli chodit i po chodbě, ovšem krátký čas, ale přece pokrok. Za 14 dní už to bude jiné. Myslím, že as za 3 neděle půjdu odtud. Kdyby to mohlo být zítra, byl bych nejraději!
Večer mi zase přinesl noviny a dosti se tam píše o míru. Kdyby toho chtěli udělat konec, to by byla radost na všech stranách. To bych šel dříve domů, než jako myslím, totiž na vánoce 1916 a nebo na nový rok 1917. To se zde ještě načekám!
6. listopadu 1915: Venku padá sníh řídce, ale skoro celý den. Dnes mi říkal felčar, že mi zapomněl přepsat dietu, tak až zítra bude změna. Večer se budu koupat, na což se zase těším. Jsem nějaký ospalý, včera jsem zase spal dlouho ve dne a dnes zase, večír pak nemohu před jedenáctou usnout.
Včera zde zase nebyl doktor, snad dnes přijde, potřebuji různé věci. na ráně už nemám obvaz, je zahojena. Chodit pořádně však ještě nemohu, to bude trvat ještě nějaký čas. Doktor zde byl včera, já spal, ale dnes nepřišel. Noviny nekoupili. Byl jsem poprvé na návštěvě u souseda. Večer byl on u mne jako obyčejně. Koupání bylo báječné, ale usnout jsem přece jen nemohl. To mne zlobí.
7. listopadu 1915 Neděle: Psal do Klecan, strejcovi. V poledne už byla polévka a obvyklý kotlet. Na poprvé jsem si pochutnal.
Odpoledne byl zde lékař a říkal, že zítra mi koupí slovníky. Večer celý jsem vyprávěl sousedovi o točení a Pepíčkovi. Škoda, že si nemůžeme zatočit. Koupil jsem si hrozny za 30K a jablka za 20K za funt, což je velice drahé. Venku prší a je tam bláto. Všeobecné tání.
8. listopadu 1915: Zase jsem spal po obědě, a to velice dlouho, to bude pěkná noc! Byl zde lékař a zase mne nevzbudil, tak nevím, co je.
Z města jsem chtěl také něco a vše jsem zaspal. Venku zase dnes mrzne. Večer jsem měl hlad, zítra si koupím máslo a chléb k večeři. Ráno mám dvě vejce na měkko a mléko studené, na němž si vždy pochutnám. V poledne polévku a proslavený zde kotlet a neb kuře, jenom že to bude tak jednou za týden. Večer je jen mléko a to je pro mne málo, jeť hned před šestou a v 9 h už je žaludek prázdný. A já po tom tyfu mám nějak neustále ve mlýně.
Dnes přišel jeden kadet od 68., zná mne ze Szolnoku, byl tam v nemocnici s Hanušem a Voráčem; zítra jej půjdu na chvíli navštívit, byl v srpnu a září v Praze, tak snad mi něco o ní poví.
9. listopadu 1915: Venku zase padá sníh a musí být as velký mráz, neboť i u mne je zima. Hned dopoledne mne přišel navštívit kadet, chudák zamiloval se v Praze až po uši a chce se zde vždy odpol. učit česky, což jsem mu slíbil. A odpol. jsme hned začli. Večer jsem si nechal přinést funt chleba, z nějž jsem polovinu snědl, tak v noci hlad mít nebudu. Večer byli u mne oba na besedě a doktor chtěl neustále točit, a ani já bych se nedal pobízet, jen najít papír. Snad zítra jej zaopatřím a proto to zkusíme, půjde-li to.
10. listopadu 1915: Ráno už jsem se myl v umývárně, vlastně v předsíni záchodů. Voják měl radost, že mi nemusí nosit už vodu! Pak jsem si přendal žíněnku z druhé postele, tak se mi bude lepší ležet. Vůbec začal jsem velkou činnost, jenomže dál nemám už co dělat, noviny nemám, a to je bída.
Odpoledne jsem náhodou vyndal dopis od Maršallové, dopisy od Máni, bože kolik bolu v nich. Myslil jsem, že už jsem hodně zapomněl, ale kdež, při čtení vše jako by svěží bylo, a né odděleno tak dlouhým časem. Dlouho, dlouho to bude bolet a asi nedobolí. Jakou bezstarostností dýší dva dopisy od Bláži, kde je jen ona a zase ona. A jak bolestně píše Máňa!
Chudák. A mně bylo ze všeho pak tak smutno a teskno, že bych byl plakal hlasitě, aby se to srdce jednou vybolelo, aby si oddechlo. Bože, jak je mně zde smutně, jako ve vězení, a vysvobození tak daleko! Do města šel Stěpan, tak jsem mu na papír nedal. Koupí mi ale máslo a citrony. Psal jsem domů. Večer jsem se zase koupal a byl před tím na besedě, doktor nějak se nachladil při průvanu a leží.
11. listopadu 1915: Od rána svítí venku sluníčko, to bude v noci as velký mráz. Vladimirov už se zase dnes objevil na chodbě, dělal pořádek. Veselovský šel do města, dal jsem mu též na papír. Ve včerejších novinách padl Kragujevac. Chudáci Srbové! Papír je krásný, i pěkně jsem vše napsal, ale když jsme to zkoušeli s kadetem, talířek se ani nehnul. A to mne velice zarmoutilo, těšil jsem se jak malé dítě. K večeru bylo venku už -9 °R (-9 stupňů Réamura je -11 stupňů Celsia).
12. listopadu 1915: Mráz byl pěkný, a v 9 hod., ač sluníčko už zase svítilo, bylo -12° R. Však jsem to cítil v noci. V poledne jsem dojedl uruk, ovoce z Persie, tak jako u nás datle a neb fíky, polosušené, ale dobré. Odp. jsem zase vydatně spal, četl jsem včera večer do 1/4 12; nemohl jsem spáti, vedle se příliš hlasitě bavili. Zato odp. ticho jako v hrobě. Doktor stůně, špatně vypadá, zítra prý jej převedou na chirurgické odd., to zde zůstanu jen s kadetem, a až ten odejde, pak sám.
13. listopadu 1915: Zdálo se mi, že jsem byl v Klecanech jako rekonvalescent. Ložnice, kde jsem ležel, byla růžovo-oranžově tapetovaná, lampa též takové barvy, že i Bl. měla takové šaty. Jak to bylo vše krásné. Tu barvu ještě nyní vidím, zavřu-li oči. Pak jsme válčili s Holešovákama, a celá spleť snů dnes byla. Ráno bylo -7 °R. Odpoledne se doktor rozloučil, šel na chir. odd. Bude mi smutno, neboť Maďar zůstane přec jen Maďar a s tím zde mám být. Večer jsem se chtěl koupat, ale nemají dříví na topení! Večer přišel zase nový kadet od 24., má bolavé oči.
14. listopadu 1915: Dopoledne četl noviny. Odpol. potkal mne jeden „učeník“ na chodbě a divil se, že tu ještě jsem, budu prý tyto dny „vypísán“, totiž půjdu ven. A já bych potřeboval zde ještě tak 14 dní býti. Chtěl jsem psát domů psaní, ale ani se mi do toho nechce po té zprávě.
Dnes se mi zdálo, že jsem byl na Krupné, pral jsem se tam s velkým psem, kterého tam měli Prušáci, a pak jsem musil utíkati. Běžel jsem pískovnou až do Rozbouraného, a pak jsem se probudil. Snad se mi též bude jednou zdát o domovu, co jsem v Rusku, se mi o našich ještě nezdálo, ač jsem doma v myšlenkách každý den.
Dnes jsem v Rusku 2 měsíce, a zde 3 neděle, jak to utíká. Chtěl jsem si přilepšiti, ale je vše zavřeno, mají zase nějaký „prazdník“. Odpoledne jsem se dověděl, že jsem „vypísan“, zítra půjdu. To mě velice překvapilo.
Večer jsem se ještě naposled koupal, a četl až do čtvrt na jednu. Dlouho jsem nemohl usnout.
15. listopadu 1915: V 10 h jsem dostal šaty a po oblečení jsem se dostal zase do neznámého pavilonu, kde jsem zase čekal velice dlouho. Až ve čtvrt na jednu mne vedl voják na vojenské velitelství, na vojenské načalstvo.
Cesta bídná, noha bolela, cesta led a zima veliká. Velitelství bylo značně daleko a bolely mne nohy, když jsem tam došel. Tam jsem čekal v předsíni zase as půldruhé hodiny, až přišel praporščik, který mne pak poslal k našim lékařům. Přišel jsem právě na oběd, což mi bylo velice vhod, nejedl jsem dnes nic.
Večer jsme měli párky, pochutnal jsem si. Jak mi to připadalo divné, když okolí bylo zase v „civilu“. Jak vše je příjemnější, třeba už mezi nimi je jenom jeden Polák, ostatní Němci, Maďaři.
Budu spát na žíněnce na zemi, dokud nepůjde odtud transport. Křenovský je zde. Škoda mojí postýlky z nemocnice! V 8hod jsem šel zase k praporščikovi a po dlouhém čekání až do 1 h v noci, dostal jsem 25 rublů zálohy.
16. listopadu 1915: V 7 h vzbudil mne voják a vedl na nádraží.
Bože byla to cesta. Upadl jsem i jednou a noha bolela mnoho. Na nádraží bylo 16 důstojníků a as 200 vojáků. Důstojníci Němci, 2 Rumuni, mezi mužstvem mnoho Němců z Říše! Po dlouhém čekání as v 10 hodin jsme nastoupili do IV. třídy a jeli. Cestou bylo veselo, mají s sebou 2 housle, foukací a tahací harmoniku, kytaru, jenom že umění není velké. Mám já to smůlu v životě. Jedeme do Malamyže, kde je tábor pro zajatce, tedy to, čeho jsem se bál. Jízda jako v Rusku, pomalá, večer docela vykolejily 3 zadní vozy, trvalo to dlouho, než je postavili.
17. listopadu 1915: V noci bylo zima, ležel jsem na holé lavici, pod hlavou ranec, přikryt pláštěm. V 9h jsme dojeli na konečnou stanici, odkud pojedeme 2 dni po saních. To bude zima, zvláště když je člověk živ jen od salámu, chleba a čaje. Jak cigáni žijeme, a jiného není možno koupit.
Kolegové mají vši, já dnes jsem chytil blechu as 2 mm velkou. Vši budu mít také as brzy. A ti chudáci vojáci, člověk by nad nimi plakal. Polovina jich zde zhyne, jak bídně vypadají a nikdo se nad tím nepozastaví. Čekali jsme ve Vjatské Poljaně.
V 1 hodinu nasedli jsme na saně a po dlouhé cestě 28 verst dojeli jsme za tmy do Kyták. Cesta byla pěkná, ač trochu chladno, jenomže bylo málo sněhu. Ve vesnici nás ubytovali v čajovně, kde jsme večeřeli husu, vařenou, polévku a čaj, vše za 4 ruble. Spal jsem špatně, zprvu byla zima, rámus a ráno zase vzbudili mužstvo. A naši páni hráli karty do 4 hodin do rána. Po cestě vesnice čisté, okna umytá, tabule veliké. Vrata mnohdy velice okrasně provedená. V jedné vesnici byla dvě stavení jako z cukru, římsy bílé, vyřezávané, zdi z cihel, nádherné.
18. listopadu 1915: Ráno v 8 hodin jsme jeli dále, v polovině cesty dohonili jsme mužstvo a pak jsme jeli krokem až na místo, promrzl jsem celý, zvláště nohy zábly. V 1 hod jsme dojeli na místo, na velitelství, kde nás očekával – vlastně nečekal – plukovník. Protože neměli nic připraveno, šli jsme do hotelu, kde jsme obědvali.
K večeru nás odvedli do bytu, 4 místnosti, kde k mé smůle jsem zůstal v té největší, kde byla největší zima. Topil jsem celý večer a dal postel ke kamnům, kde budu spát. Bude zde až 40 °R (50 °C) zimy, a tu budou kamna dobrá. Jsou zde čtyři Češi, ostatní, již 3 transporty, šli dále. Jsem zvědav, jak se můj los rozhodne. Budu mít neustále moji smůlu doprovodem?
19. listopadu 1915: Pěkně jsem spal, do 9 hodin, a pak po zapsání jsem seděl u kamen a topil. Půjčil jsem 15 rublů nadporučíku Haluškovi. Odpoledne jsem si koupil houni a dvě prostěradla (houně 14 rublů, prostěradlo 1.60 r). Večer plukovník nám vyplatil zálohu 20 rublů, a já mám napsat žádost za ty 2 měsíce, co jsem zde. Psal domů, do Klecan, Pardubic a Štastnému.
20. listopadu 1915: Dopoledne přišli „naši“ a sdělili, že půjdu k nim se dvěma Rumunama.
Pak se věc změnila a já putoval k nim sám. Ó, jak jsem byl šťastný, vše je útulné, čisté, světlé. Jenom kdybych už zde zůstal, byl bych spokojen.
Po obědě šli jsme nakupovati různé věci, můžeme ven dopoledne 2 hodiny a odpoledne též 2 hodiny. Tedy volnost dosti velká, proti tomu ležení v nemocnici. K nám možno odtud psáti pouze německy, a tak zítra musím psát znovu. Ten příjemný večer, prosezený zase u stolu ve družném hovoru českém!
22. listopadu 1915: Dopoledne jsme byli v městě, koupil jsem si košík za 2.25 rublů, pak čosonky (válenky) za 6.00 a jiné drobnosti. Peníze zde skoro tají jak sníh na sluníčku. V poledne jsme byli se Šv. na obědě, byl výborný, palačinky.
Psal domů, do Klecan, Sagačnikovi, německy, není ve zdejší gubernii český cenzor! Večer jsme si trochu zapěli, život bude příjemnější, nežli dosud.
24. listopadu 1915: Koupil jsem na košile za 4 ruble a na podvlékačky za 3.5 ruble flanel. Odpoledne dělal skříňku, již polepím plátnem (koupil jsem za poltrník) a hobloval poleno na polici.
Noha příliš bolela a ani na obědě jsem nebyl. Půstkovi půjčil 8 rublů a Slánskému 3 ruble, jež dostanu 20tého t. m.
25. listopadu 1915: Nebyl jsem venku ani krokem. Večer psal žádost o 75 rublů, za září a říjen. Teplota dosti vysoká, kolem 0 °.
26. listopadu 1915: Poslal jsem žádost k vojenskému načalníkovi. Pak jsem dopoledne dělal police. Slánskému půjčil ještě 1 rubl. Odpoledne jsem dohotovil vše a večer pověsil. Hned vše jinak vypadá, celá místnost útulněji.
27. listopadu 1915: Psal Rudlovi, Jarkovi, Konopáskovi, nám. Skříňka je hotová. V noci se mi zdálo o mém kolouškovi, a hned dvakráte, poprvé od její smrti. Odpoledne jsme se koupali a stala se nám nehoda. Báň byla moc vytopena. Šrůtek omdlel a já hned za ním. Nebýti Slánského, zůstali jsme tam oba, ten nás zachránil. Já hned lehl a večer mně bylo zase lépe, jen hlava bolela.
28. listopadu 1915: Včera večer jsem nemohl dlouho usnouti, pak se mi zdálo o Praze, byli tam Pint, naši a koloušek, ale hněvala se na mne. Zda je to pravda? Venku sněžilo, velice hustě, ale večer zase teplota stoupla a kapalo ze střech.
29. listopadu 1915: Dnes se mi poprvé zdálo o domově. Byl jsem v Litni na hřbitově, viděl jsem tam tetu Žaludovic a když jsem přišel domů, zastal jsem Andu, jak pláče. Ptal jsem se jí proč a ona mi jen řekla: velká tragédie se stala“, přičemž já rozrušením jsem se probudil. Ráno bylo 6.5 ° mrazu, v poledne již 12°. Stoupá to pěkně.
30. listopadu 1915: Ráno bylo -20 °, tedy pěkný mráz. Dopoledne jsem donesl ušít zimní prádlo a odpoledne koupil na kožich, po dlouhém smlouvání za 40 rublů. Byl jsem zase poprvé za týden venku a mráz 17 °R mi zbarvil tváře do červena. Zase po dlouhém čase. Včera přišlo sem ze Saratova as 200 Němců našich a večer šli dále; ubozí v tomto mrazu! Mnozí jen lehce oblečeni zkusí zde zimy. Slánskému půjčil ještě 1 rubl.
1. prosince 1915: Venku mrzne pěkně ráno pravidelně 10 °R a odpoledne tak 15 °R. A venku na ulici a po dvorách viděti krávy úplně volně se procházeti, až jsou pokryty celé jinovatkou. U nás by se toho hrozili. Dopoledne jsem donesl vše ke krejčímu, kožich bude v pondělí hotov. V poledne jsem byl zase poprvé na obědě.
Poněvadž nyní život jde dosti pravidelně, přestanu s tímto deníkem a založím seznam korespondence, abych věděl, kdy jsem komu psal a kdy došla odpověď.