Byl jsem se s dětičkama koupat v jisté staré pískovně, počasí nádherné, dětičky se sice zatím sotva udrží na hladině, umí jen čubičku, zato pod vodou plavou kupodivu jako ryby a s velkou vervou skákaly salta z metr a půl vysokého můstku. „Milujeme tohle jezero, sem budeme jezdit každý den!“
Byl jsem sice s přehledem nejstarší osobou na pláži, ale nechtěl jsem se nechat zahanbit, a tak jsem po půlhodinovém vnitřním přemlouvání, to ale nikdo nevěděl, skočil s rozběhem vzorovou šipku, způsobil tím menší, no spíš větší vlnobití a plaval pak pod vodou, seč mi dech vystačil, prej už málem volali sanitkou.
Do žhava rozpáleným pískem jsme se čapími kroky odebrali ke stánku a dali si zmrzlinu. Vedle na lavičce seděla krásná slečna a doplňovala broskvovou barvou tu pastelovou paletu: blankytné nebe, smaragdová voda, zelené stromy, žluté slunce a béžový písek. Ani jsem nestačil zalitovat, že tu mám rodinu a přiběhl slečnin frajer, oči navrch hlavy, a slečně sděloval, že viděl ve vodě plavat hada. „Dvoumetrovýho, co,“ zažertoval jsem v předtuše komplikací. „Ne , třímetrovýho,“ přistoupil na mou hru mladík, ani mu nestačily ruce. Slečna zůstala kupodivu klidná, zato dětičky začaly vřískat, a že do vody už nevlezou, pojedeme hned domů a sem už nikdy, ale nikdy. Ani nevím, jestli je ten strach z hadů naučila tetka, mamka či babka.
Naštěstí umím velmi dobře a racionálně uklidňovat, tak povídám: „Přece se nebudete bát užovky, to není žádná šelma, ta si nás vůbec nevšímá, plave si sama pro sebe. To je, jako když třeba támhle běží myš, ukazuju do neurčita.“
Teď ale přišla ta pravá exploze: nebe se zatáhlo, barvy zešedly, slečna se naježila jak ježura, a začala vřeštět na celé jezero: „Ježííííšššš, myyyyšššš!“ Marně se ji mladík snažil uklidnit.
Bedlivě jsem pozoroval dětičky, jestli se začnou bát i myší, a nebo naopak je tato terapie účinná a nahlédnou pošetilost svých strachů, snad zatím ne fóbií, které má slečna. No, uvidíme.
Jenže příběh ještě nekončí, ba graduje.
Na břehu dřepí dva mladíci a dělají či či, ba ne, ono to není čiči, ale spíš sisi, či dokonce sssi sssi. A už sem cosi jede po hladině. Ne, není to číča, to jsem vůl, kočky přece nerady plavou...
Zvíře mělo otevřenou tlamu, vystrčenou z vody, ba ne, nebyl to zející chřtán, jen to tak vypadalo. Mělo vystrčenou hlavičku, no hlavu, a ta spolu se svým stínem na hladině vypadala zrovna jako rozevřené hroší čelisti. Co vám budu povídat, hoši horko těžko vytáhli z jezera obrovského hada a nesli ho na deku usušit, jen se pod tím břemenem prohýbali, a had taky. Jeden z kluků zachytil můj nejistý pohled – kdeže je můj dosavadní klid...
"Šéfe nebojte se, to je třímetrák, ten si na stokilovýho chlapa netroufne."
Uklidnil jsem se tedy.
"My ho sem jezdíme venčit, on je vždycky tak dojemně nedočkavej, když ucítí jezero, inu anakonda."
"A to vám neuteče?"
"Zatím se vždycky vrátil, i když... Kdyby měl v jezeře samičku, tak nevím nevím. Ale samičku, krásnou anakondičku, vozí kámoši v úterý, tak se nemůžou střetnout. My bychom se nezlobili, kdyby zdrhnul a nevrátil se, my mu tu volnost přejeme. A kromě toho, je s ním hrozná dřina, a shánět mu potravu, živé nutrie a tak... Žádná sranda. Jenže zimu by nepřežil. Tak můžete být dvojnásob klidnej. Za rok přijeďte zas!"
To sem budeme jezdit častěji, vždyť pláž je tu jak vymetná, ani živáčka, boží klid.
Vydal jsem se hledat rodinku.