To jste neviděli, jak jsem tehdy vypadal, dlouhé neposlušné rozevláté vlasy, neupravený plnovous, byl konec dovolené. Vydal jsem se na prohlídku kaple Božího hrobu, jejíž výsledek najdete níže. Dveře kaple byly opatřeny masivním řetězem se stejné mohutným zámkem, ale řetěz jen volně objímal skrze rozbitá okénka prostředek obou křídel, při troše obratnosti a síly se dalo jedno křídlo vysadit z pantů, a tak jsem se vloupal dovnitř. Dveře jsem pro jistotu zase zasadil do závěsů a prohlídl si předsíňku kaple se zašlými freskami, šikmými okenními šatchtičkami i podstavec pro Andělský kámen. Nemluvě o spoustě sajrajtu naházeného dovnitř okénky. Anebo ho vytvořili po nocích bezdomovci?
Skrze další dveře jsem z této Andělské kaple vlezl do vlastního hrobu, kde je v přítmí umístěno Ježíšovo prázdné kamenné lože, vlastně povaloval se na něm ztrouchnivělý polštářek a zbytek jakési deky.. Po točitých schůdcích jsem skrze spleť pavučin vylezl do patra, ve stropě tam zeje otvor do vížky, a dolů do předsíňky vede dvakrát zalomená osvětlovací šachta.
Když jsem skončil svůj výzkum, slezl jsem zase dolů, snad si dovedete představit, jak jsem byl špinavý a obalený smetím.
Prodral jsem se nízkými dveřmi zpět do předsíňky a tu jsem venku uviděl starší manželský pár zřejmě z katolického Rakouska či Bavorska, protože evidentně věděli, na rozdíl od valné většiny ateistických našinců, že jde o Boží hrob, mluvili o něm, jak jsem zaslechl: Heliges Grab. Nahlíželi rozbitými dveřmi dovnitř, a náhle spatřili, jak z vlastního hrobu vylézá ono vousaté vlasaté monstrum opředené letitými pavučinami.
A vzápětí jsem spatřil onen světový rekord na šedesát metrů cross country v superseniorské kategorii.
Dovolte mi historický exkurs.
Na vrcholu pražského Petřína, kopce dominujícímu vnitřní Praze, stojí tři sakrální památky. Barokní kostel sv. Vavřince z let 1739–45 na místě románské stavby, dále kaple Kalvárie stojící bezprostředně kostela a nakonec kaple Božího hrobu, obě z téže doby. K tomuto komplexu církevních staveb vede z Malé Strany od Vlašské ulice křížová cesta s dvanácti kapličkami. Původní křížová cesta se šesti oboustrannými kaplemi, před r. 1740, však vedla po parkánové cestě mezi gotickou a barokní hradbou od Strahovské brány, na každé kapličce byly dvě zastavení, na šesté ale jedno, dvanácté bylo na výklenku kostela, třinácté v kapli sv. Kříže (Kalvárie) a čtrnácté u kaple Božího hrobu. Tyto zchátralé dvojité kapličky byly zbořeny r. 1836.
Petřín byl v době po postavení těchto barokních staveb východištěm velkých poutí do Staré Boleslavi.
Kaple Božího hrobu na Petříně byla postavena jako kopie stejnojmenné kaple u Slaného, která je o 75 let starší. Podobných kaplí bylo či dosud je v České republice 26 v Praze pět.
Kapličky byly stavěny po vzoru kaple Božího hrobu, která se nachází uprostřed rotudny Anastasis (Vzkříšení), jež je součástí baziliky Božího hrobu v Jeruzalémě.
Dle legend (evangelií) byl Ježíš Kristus ukřižován v pátek na vrchu Kalvárie či Golgota (dle latinského a aramejského pojmenování pro lebku) a pohřben v nedalekém hrobě. Věří se, že hrob byl na místě nynější jeruzalémské kapličky a celý chrám stojí na místě Kavárie. V neděli za úsvitu našly ženy, které chtěly Ježíše pomazat vonnými mastmi, hrob prázdný a zjevil se jim anděl, který zvěstoval, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Anděl nejprve odvalil kámen, jímž byl hrob zavřen, v té době se používala mlýnská kola, která člověk mohl odvalit, divá zvěř ne. Hrob byl ovšem uzavřen a zapečetěn prý na příkaz Piláta, aby se zabránilo odcizení Ježíšova těla a hlásání zmrtvýchvstání, které Ježíš předeslal.
Ježíšův hrob byl údajně nejprve typický židovský pohřební monument vyřezaný z kamene, našla jej a identifikovala jako Ježíšův hrob sv. Helena ve 4. století, na místě byl Afroditin chrám ze začátku 2. století postavený Hadriánem (dle křesťanské tradice aby potlačil Ježíšův kult, ale tehdy ještě nebylo křesťanství nebezpečné a chrámem snad jen doplnil dle zvyku římské forum při rekonstrukci města).
Helenin syn Konstantin I. Veliký, římský císař podporující křesťanství, nechal srovnat antický chrám se zemí, vystavěl na místě pětilodní baziliku, přičemž původní antický chrám dlouhý asi 28 metrů zabíral východní tři pětiny prostředních tří lodí nového chrámu a dotýkal se Ježíšovy hrobky. Hrobka byla zrekonstruována a dle rozporných zpráv buď nezastřešena, nebo ano, a opatřena sloupovím. Měla být kruhová s otevřenou předsíní, postavena dosud na skále.
Podle zpráv ze 6. a 7. století byl hrob kamenným monolitem krytým cimboriem podepřeným sloupy. Kolem r. 1010 chrám zbořil kalif Al Hakim, frustrovaný zástupy poutníků, a srovnal obklopující stavbu se zemí, i vyvýšenou skálu s hrobkou.
Constantinos VIIII Monomachos (1042-1048) zrekonstruoval hrobku a uzavřel jí do budovy dnešní dispozice. Kaple byla údajně dvanáctiúhlá, její tři strany byly začleněny do předsíně se třemi vchody (v každé stěně jeden). Kapli obíhala arkáda na osmi sloupcích a na ploché střeše byla baldachýnová edikula.
Poničenou kapli zrekonstruovali v r. 1555 františkáni, změnili kruhový půdorys na podkovový s obdélníkovou předsíní. Po ničivém požáru r. 1808 zrekonstruovali 1810 kapli ortodoxní. Každá část chrámu patří některé církvi, zejm. katolíkům, pravoslavným a církvi arménské, něco málo i jiným (koptové aj.), jen kaple samotná je společná.
Petřínská kaplička se skládá ze dvou částí - podkovovité jižní, nazývané někdy vlastním Božím hrobem, v níž je kamenné Ježíšovo lože (v některých kapličkách je i ležící socha Ježíše v životní velikosti), od lože pak vedou točité schůdky do prvního patra, nad nímž je strop s čtvercovým otvorem vedoucím ven do vížky. Zároveň je zde i mírně zalomený hranolový otvor dolů do severní části - předsíňky, která se též nazývá Andělskou kaplí. Do této předsíňky vedou vstupní dveře gotického tvaru z e severního průčelí stavby a tři boční okénka. Jedno je při stropu v západní zdi a snad sloužilo k odvádění kouře ze svící společně s uvedeným stropním průduchem. Dále jsou zde dvě další úzká okénka, která procházejí šikmo východní a západní zdí.
Vížka (někdy zvaná edikula, někdy je tímto termínem nazývána celá stavba) je šestiboká kopule, podepřena šesti dvojicemi sloupků.
V některých publikacích se lze dočíst, že šikmé okénko je směrováno tak, aby o Velikonocích ve tři hodiny odpoledne jím procházely paprsky Slunce. Toto tvrzení jsme se snažili ověřit, není však pravdivé, žádné z okének takovým směrem nemíří. Přesto jsme dospěli k přesvědčení, že šikmá boční okénka a i stropní průduch sloužily k průniku slunečních paprsků do interiéru kapličky a byly využívány k velikonočním rituálům.
Uprostřed předsíňky je kamenný kvádr 73 x 44 cm velký, vysoký 35 cm. Jedná se o podstavec pro Andělský kámen, v originále prý úlomek kamenné desky, kterou byl zakryt hrob a anděl ji odvalil, později ve 13. století byl rozbit muslimy, a nakonec byly jeho kusy rozebrány zbožnými poutníky jako zdroj síly. V Jeruzalémě stojí na podstavci mramorový kvádr s vyrytými nápisy, na němž je pod sklem fragmet Andělského kamene. Na přední hraně taburetu bývají čtyři svíce. Při pravoslavné mši slouží mramorový kvádr jako podstavec pro přenosnou oltářní mensu.
V kapli Božího hrobu v Jeruzalémě na Velký pátek dle pravoslavného kalendáře jsou celebrovány slavnosti Svatého ohně.
Pravoslavný patriarcha před zatemněnou a věřícími zaplněnou rotundou
Anastasis je prohlédnout izraelskými policisty, aby se prokázalo, že
nemá zápalky ani jiné zapalovací prostředky, stejně je prohlédnut i
interiér kapličky. Poté vstupuje do kapličky. Patriarcha a s ním
věřící čekají na očekávaný zázrak někdy pět minut, jindy třeba tři a půl
hodiny. Nakonec uvnitř vyšlehne plamen, patriarcha jej slavnostně vynáší
ven a věřící si od něj připalují svíce. Oheň prý v prvních chvílích
nepálí, čímž je prokázána jeho božská podstata.
Kopule rotundy Anastasis chrámu Božího hrobu má věnec 24 oblouků, ve čtyřech patrech nad sebou. Druhá řada od shora má oblouky zazděné, pouze v jednom je okénko. Tím proniká paprsek Slunce směrem na kapličku. Jde o druhé okno od osy kaple, mělo by být v azimutu 230°, což odpovídá času po 13. hodině místního času v období Velikonoc. Zázrak je očekáván ve 14 hodin.
Jeruzalémská kaplička má do předsíně dva kruhové otvory, vypadající jak kajutové. Kaplička je uvnitř chrámu a těžko říct, zda jimi může pronikat přímé Slunce. V současné době okénka slouží k předávání svatého ohně z kaple ven, přes severní okénko podává oheň pravoslavný patriarcha, přes jižní arménský archimandrita.
O zázrak napřirozeného vzplanutí se pokoušeli i duchovní jiných církví, avšak marně. Koncem devatenáctého století ruský archimandrita Porphyrius přiznal ve svém deníku, že pravoslavný klér v Jeruzalémě ví, že jde o podvod. Patrně se používá bílý fosfor rozpuštěný v sirouhlíku - po odpaření roztoku fosfor sám vzplane.
Nabízí se paralela, že po vzoru Jeruzaléma pořádali podobné rituály i na Petříně.
Při vigíliích (noční pobožnost zejména o Velké noci ze soboty na neděli) se všeobecně při katolickém obřadu zapaluje před kostely oheň (často křesáním, v 8. a 12. století století je doloženo zapalování lupou, není to však dnes prý podstatné, neb oheň ještě není posvěcen). Od ohně je zapálen paškál, velikonoční svíce obřích rozměrů symbolizující Ježíše, a přenesena do kostela k oltáři.
O jeruzalémském podvodu se v době stavby petřínské kaple nevědělo. Je možné, že kněží chtěli oheň zapálit pomocí paprsku Slunce, možná s pomocí čoček.
Pečlivě jsme s panem Čihákem vyměřovali úhly postraních okének i toho stropního a dělali experimenty v době, kdy nastává pohyblivý základní křesťanský svátek Zmrvýchvstání páně, tedy 22. března až 25. dubna.
Východním i stropním okénkem opravdu paprsky dopadají na kámen, v prvním případě kolem 8:30 místního slunečního času, v druhém případě kolem poledne, 12. hodiny.
Ráno, kdy bývají bohoslužby, ovšem jarní Slunce asi není dost silné k zapálení ohně, tak je možné, že k zapálení svíce docházelo stejně jako v Jeruzalémě po poledni.