Úterý 22. října 2024
Krhanice
Popadla mě těžká nostalgie.
Táta přesně před padesáti lety napsal erotickou novelu Třešňový andílek. Kamarád, redaktor a knihomol, ji dokonce označil za porno pro intelektuály. Sice má formálně pravdu, protože jsou tam popisovány jak příslušné ženské a mužské orgány, tak příslušné děje, ale něžně a poeticky. Táta použil v podtitulu termín erotický kvaš, to je asi nejpřesnější charakteristika. Pokud se jedná o malířskou techniku, gouache, píše se to česky kvaš, ale vyslovuje se správně česky gvaš. Táta však říkal kvaš, a tak měl na mysli kvašení. Erotické kvašení.
Ty vášnivé scény se odehrávaly na paloučku nad peřejemi řeky Sázavy, z paloučku vedl tunýlek do starého lomu. Tunýlek byla vlastně prý skrýš materiálu pro potřeby skaláků, pyrotechniků.
Krajina to byla vždycky liduprázdná, zejména v úterý, kdy si tam táta dával schůzky s jistou krásnou dámou.
Vyrazil jsem tedy po jeho stopách, taky v úterý. Tak trochu jsem doufal, že tam, podobně jako táta, potkám novou krásnou dámu, jedinou živou bytost v širém okolí, která si mezi stromy rozevře blůzku a vystaví na odiv své krásné prsy.
No, ale jak jsem smolař, a tak jsem spíš realističtěji očekával, že mě tam někdo přepadne, v lomech jsou střelnice, a vůbec, ani ten název místa – Krhanice – nebudí velkou důvěru.
Nechal jsem v autě mobil a všechno ostatní, klíčky jsem zahrabal pod vykotlaný pařez. Aby mi očekávaný bandita s krhavýma očima a krhavým hlasem neměl co odcizit.
A vzal jsem to pěšky po silničce zatarasené závorou ke starým lomům. Tři zchátralé střelnice v nich působily zlověstným dojmem..
V jednom z lomů jsem opravdu objevil vchod do tunelu, nebo spíš štoly. Ale vidět v ní nebylo nic, jen absolutní černo, ono se taky už smrákalo.
Mobil s baterkou jsem nechal v autě, uvědomil jsem si. V jeskyni jsem však našel svazek tlustých červených svíček s dlouhatánskými knoty. Jenže ani sirky, ani zapalovač nemám u sebe. Musím se pro ně vrátit do auta, jinak nepotvrdím svou hypotézu, že jde o ono tátovo erogenní místečko.
Nechtělo se mi zase obcházet lomy kilometr zpátky po silničce, tak jsem to vzal po okraji skály přímo nahoru, k autu, k okresní silnici.
Tak tady už sto padesát let opravdu nikdo nešel, leda snad před tím půl stoletím táta. Všechno zarostlé křovím, po kamenech, skaliscích a kořenech boty klouzaly, pode mnou propast. Je to o strach, je to o život. Ale zvládl jsem to, i když jednou jsem se chytnul slabé větve na poslední chvíli. Co kdyby povolila…
Teď tedy sedím v autě a píšu tuhle zprávu přátelům. Pro případ, že bych se domů nevrátil – spadl do lomu nebo mě opravdu někdo přepadl. Nikdo dosud neví, kde jsem, a rodině napsat nemůžu, vyděsili by se, co to zas podnikám.
Za chvíli tedy vyrazím rozsvítit ty svíčky, beru si z auta zapalovač. Svíčky mají nesmyslně dlouhé knoty, asi jsou to speciální skalácké, aby v tunelu nečadily. Vzpomněl jsem si na hrobku faraona Tutanchamona v Údolí králů. Nějaký jouda si neuměl představit, jak mohli malíři tak nádherně a barevně vyzdobit stěny hrobky, která je dlouhá stovky metrů a je v ní absolutní tma. Kdyby si svítili běžnými svícemi nebo pochodněmi, bylo by vše černé od kouře. A tak ten jouda vymyslel, že Egypťané znali elektřinu, důkazem mu byla dvoumetrová žárovka větší než siluety lidí a obří harmonikovitý isolátor 24 kilowatového vedení vysokého napětí, které objevil mezi jinými starověkými reliéfy na stěnách egyptských chrámů. A spousta i vzdělaných lidí, i učitelů, mu na to skočila. Ano děti, prý, Egypťané znali elektřinu… No, tak velkou žárovku by nedokázali vyrobit, vyfouknout, ani dnes, je to ve skutečnosti podle archeologů rybí měch.
Chodby si tam malíři osvětlovali nečadivými svícemi. Docela se ve svíčkách vyznám, řekl bych vám, z čeho byly vyrobeny, ale nevzpomenu si teď, musel bych to hledat.
Takže ty lomařské svíce taky nebudou čoudit, to je výhoda, nebudu se ve stísněném prostoru dusit, říkal jsem si.
Vyrážím zpět od auta do střelnice k tunelu, svíček je ve svazku dost, kdyby jedna nestačila.
A až se vrátím, napíšu vám, co jsem zjistil. Jestli jde štola skutečně skrz. A co je to za značku loučí, nápis na těch bezdýmných válečcích jsem před tím v přítmí nerozluštil. Jen nějaké symboly jisker, jako na prskavkách. A jestli na konci tunelu přeci jen nebude čekat ta vytoužená dívka. Jako kdysi na tátu.
Tak zatím pa pa, ozvu se za hodinu…