Zdeněk Homola: Mimochodem

Popadla mě těžká nostalgie.

Táta přesně před padesáti lety napsal erotickou novelu Třešňový andílek. Kamarád, redaktor a knihomol, ji dokonce označil za porno pro intelektuály. Sice má formálně pravdu, protože jsou tam zmiňovány jak ženské sekundární a mužské primární orgány, tak příslušné děje, ale něžně a poeticky. Táta použil v podtitulu termín erotický kvaš, to je asi nejpřesnější charakteristika. Pokud se jedná o malířskou techniku gouache – píše se to česky kvaš, ale správně vyslovuje gvaš. Vodovky rozmíchané s bělobou a pryskyřicí. Táta však říkal kvaš, a tak měl na mysli kvašení. Erotické kvašení.

Tátovi tu kuráž závidím, sám bych se o vydařených erotických aktivitách psát neodvážil. Aby si někdo nemyslel, že se vytahuju. Jistě jste si všimli, že píšu jen o těch zpackaných.

Ty tátovy vášnivé scény se odehrávaly na paloučku nad peřejemi řeky Sázavy, z paloučku vedl tunýlek do starého lomu. Tunýlek byla vlastně prý skrýš materiálu pro potřeby skaláků, pyrotechniků.

Krajina to byla vždycky liduprázdná, zejména v úterý, kdy si tam táta dával schůzky s jistou krásnou dámou, která jej na začátku do svého samiččího lůmku s tunýlkem zavedla.

Vyrazil jsem tedy po jeho stopách, taky v úterý. Tak trochu jsem doufal, že tam, podobně jako táta, potkám novou krásnou dámu, jedinou živou bytost v širém okolí, která si mezi stromy rozevře blůzku a vystaví na odiv své krásné tvary. 

No, ale jak jsem smolař, a tak jsem spíš realističtěji očekával, že mě tam někdo přepadne, v lomech jsou střelnice, a vůbec, ani ten název místa – Krhanice – nebudí velkou důvěru.

Nechal jsem v autě mobil a všechno ostatní, klíčky jsem zahrabal pod vykotlaný pařez. Aby mi očekávaný bandita s krhavýma očima a krhavým hlasem neměl co odcizit.

A vzal jsem to pěšky po silničce zatarasené závorou ke starým lomům. Tři zchátralé střelnice s rozcupovanými terči v nich působily zlověstným dojmem..

V jednom z opuštěných, křovím prorostlých lomů jsem opravdu objevil vchod do tunelu, nebo spíš štoly. Ale vidět v ní nebylo nic, jen absolutní černo, ono se taky už smrákalo.

Mobil s baterkou jsem nechal v autě, uvědomil jsem si. V jeskyni jsem však našel svazek tlustých červených svíček s dlouhatánskými knoty, snad čtvrtmetrovými. Jenže ani sirky, ani zapalovač nemám u sebe. Musím se pro ně vrátit do auta, jinak nepotvrdím svou hypotézu, že jde o ono tátovo erotogenní místečko. Z Prahy je to daleko, znovu by se mi sem nechtělo.

Nechtělo se mi zase obcházet lomy kilometr zpátky po silničce, tak jsem to vzal po okraji skály přímo nahoru k autu, k okresní silnici.

Tak tady už sto padesát let opravdu nikdo nešel, leda snad před oním půl stoletím táta. Všechno zarostlé křovím, po kamenech, skaliscích a kořenech boty klouzaly, pode mnou propast. Je to o strach, jde o život. Ale zvládl jsem to, i když jednou jsem se chytnul slabé větve na poslední chvíli. Co kdyby povolila…

Teď tedy sedím v autě a píšu tuhle zprávu přátelům. Pro případ, že bych se domů nevrátil – spadl do lomu nebo mě opravdu někdo přepadl. Nikdo zatím neví, kde jsem, a rodině napsat nemůžu, vyděsili by se, co to zas podnikám.

Za chvíli tedy vyrazím rozsvítit ty svíčky, beru si z auta zapalovač. Svíčky mají nesmyslně dlouhé knoty, jak jsem psal, asi jsou to speciální skalácké, aby v tunelu nečadily. 

Vzpomněl jsem si na hrobku faraona Tutanchamona v Údolí králů. Nějaký jouda si neuměl představit, jak mohli malíři tak nádherně a barevně vyzdobit stěny hrobky, která je dlouhá desítky metrů, zahnutá do U a je v ní absolutní tma. Kdyby si svítili běžnými svícemi nebo pochodněmi, bylo by prý vše černé od kouře. A tak ten jouda vymyslel, že Egypťané znali elektřinu, důkazem mu byla čtyřmetrová žárovka větší než siluety lidí a obří harmonikovitý isolátor 24 kilowatového vedení vysokého napětí, které objevil mezi jinými starověkými reliéfy na stěnách egyptských chrámů. A spousta i vzdělaných lidí, i učitelů, mu na to skočila. Ano děti, prý, Egypťané znali elektřinu, vysoké napětí… 

No, tak velkou žárovku by nedokázali vyrobit, vyfouknout, ani dnes, je to ve skutečnosti podle archeologů mystický lotosový květ, ze kterého se rodí had, je připevněn ke člunu.

 

Chodby si tam, v Egyptě, malíři osvětlovali nečadivými lampami – keramickými nebo alabastrovými miskami s knotem podpíraným hromádkou soli. Kahánky byly plněny sezamovým či ricinovým olejem, ty nečadí. 

Svíčky neměli, ale včelí vosk taky nevypouští saze, tyhle lomařské budou z něj.

Vyrážím zpět od auta do střelnice k tunelu. Až se vrátím, napíšu vám přesně, co jsem zjistil. Jestli jde štola skutečně skrz. A co je to za značku bezdýmných loučí, nápis na těch válečcích jsem před tím v přítmí nerozluštil. Jen nějaké symboly jisker, jako na prskavkách. Ve svíčkách já se vyznám, jak jsem říkal, ale tyhle...

A jestli na konci tunelu přeci jen nebude čekat ta vytoužená dívka. Jako kdysi na tátu.

Tak zatím pa pa, ozvu se za hodinu…