Zdeněk Homola: Mimochodem

Hospodská historka – to je žánr, kterým česká literatura dobyla svět. Hrabal a Hašek jsou naši nejpřekládanější autoři. Arcibohém a piják Hašek sepisoval své texty kupodivu úhledným písmem, Hrabal zase brilantně bušil do klávesnice psacího stroje. Oba byli i skvělí hospodští vypravěči, byli alfa samci u svých alfa stolů.

---

Takový byl i Vráťa, můj pravý opak. Vousatej Menšík se mu říkalo, absolutní extravert. Byla ho plná hospoda, co hospoda, dvě hospody, tři hospody.

Strašně rád zařizoval, vyřizoval, se všemi se znal, se všemi, co za ním chodili. A těch byly davy. Jak říkám, můj opak. Takže jsme tehdy byli nejlepší přátelé, protiklady se přitahují a doplňují. Extravert a introvert. Byl také skvělý šachista, rád kombinoval a vymýšlel neotřelá řešení.

---

Chtěl jsem původně shromáždit pár Vráťových vyprávění, ale nevzpomenu si ani na jedno. Znáte lidi, co ze sebe sypou desítky vtipů jeden za druhým, až se ty jednotlivé v té mase rozpustí. Nakonec jsem si na jednu historii, spíš anekdotu, přecejen vzpomněl, Vráťa ji totiž vyprávěl o mě, na konci vám ji povím. Vlastně všechny historky vyprávěl o někom jiném, jak jinak. Až na výjimky.

A tak mu to vrátím a sepíšu teď pár krátkých příběhů naopak o něm. No, on je vlastně tehdy vyprávěl sám o sobě, takže jsou taky jeho.

---

To se jednou Vráťa zamiloval do krásné kočky, byla fakt kus. Taková ta, co se do ní zabouchnou všichni, pro lepou postavu a hladkou tvářičku. Než od ní vzápětí utečou, protože zjistí, že je nesnesitelná. Tahle byla navíc, co čert nechtěl, taky extravertka, s jasným a zvučným hlasem. A nepustila Vráťu ke slovu. V ostrém sopránu bas zanikne.

Vráťa našel svého mistra. Každá akce s ní byla vykoupena tím, že musel několik hodin poslouchat její plané řeči a sám mlčet. Pro ni to byla milostná předehra, ale pro Vráťu muka. Jenže na sexu s ní byl závislý, vždyť je to základní lidský pud, a nejen lidský. Kdyby ji ve žvanění přerušoval, už by za ním nikdy nepřišla. A nemohl by ty postelové zážitky v hospodě vykládat, na to jsme se vždycky těšili.

Ale řešení našel. Seznámil ji s kamarádem psychologem, který byl vyhlášený gay, a tak mu nepřipadal nebezpečný. Naplánoval vždycky rozvrh hodin na týden dopředu, ona se napřed u psychologa vykecá a takto připravenou ji on jen převezme, využije a propustí. Takhle neomaleně to v té hospodě vyprávěl. Inu, skvělý stratég, šachista, jak jsem říkal. My mu záviděli, v tomhle jsme všichni chlapi stejní.

---

Vráťa byl však odvážný jen v komunikaci s lidmi. Naopak nevytáhl paty ze svého pracoviště, kde i spal. Leda do té hospody. Všude jinde se cítil nejistý, rozhodně to nebyl žádný všudybyl, právě naopak.

Tak třeba… vzali jsme ho mocí mermo na vodácký zájezd na řeku Otavu. Po cestě vidíme poutač na bungee jumping. Tak jsme zaparkovali před Zvíkovským mostem a klusali doprostředka, kde se akce odehrávala, byla to tehdy novinka.

Pochopitelně po chodníku, most je široký přes deset metrů a chodníček má na obou stranách. Jak už mosty bývají, je rovný jako pravítko a auta se tam, rozjetá z kopce, řítí ohromnou rychlostí. A my vidíme, jak si to Vráťa šněruje prostředkem silnice po bílé čáře, stovky aut se kolem něj míhají tam a zpátky, zprava i zleva.

„Co blbneš, vždyť je to hrozně nebezpečný, křičíme na něj.”
„Ale já mám závratě, copak to nevíte? Nebezpečné jsou ty chodníčky na hraně propasti.”

On jediný skoky na gumě dolů z improvizované rampičky neviděl, stál uprostřed mostu jako kdysi policajti na křižovatce a třásl se strachem. Ne z aut, ale z výšek, i když stál pět metrů od každého z obou zábradlí.

---

Třásl se i během dalších dnů, kdy jsme na kánoi splouvali onu Otavu. Víte, jak jsou lodě jménem Vydra vratké? Je to horší než balancovat uprostřed mostu, Vráťa neuměl plavat, suverénně krauloval jen ve společnosti.

Samozřejmě se bál s námi vůbec na tu vodu jet, ale musel. Protože s partou jela ta jeho, už to byla zas jiná dáma. A nesnesl by, aby byla na lodi s někým jiným, natož aby s ním spala ve stanu. Pohlavní pud zvítězil nad fobiemi, to je úžasné. Jednou vytesám na jeho počest pískovcové sousoší Souboj Eróta s Fobem.

Pluli jsme po Otavě klidným úsekem mezi nivami pod Sušicí směrem na Rabí. Vráťa ale nastudoval vodáckého průvodce a tvrdil, že uprostřed té rovné, pomalu plynoucí řeky jsou nebezpečné víry. Opravdu na dotyčném místě zaplul do rákosí a kolem místa s domnělými víry Skyllou a Charybdou loď  po břehu přetáhl. I s háčkem, tedy  přítelkyní, ta jen kroutila hlavou a nepomohla mu.

Valící se hladina však byla naprosto klidná, víry spláchla a projeli jsme pochopitelně bez jakéhokoli zakolísání. O Vráťu na břehu se ale pokoušel infarkt, nikdy jsem neviděl tak vyděšené oči. 

Vráťa měl dobré srdce, opravdu se bál, že navždy zmizíme pod hladinou té záludné řeky.

---

V zimě jsme pak jeli do Krkonoš, na Dvoračky. Měli jsme na týden k dispozici chatu Horské služby, kamarádka měla tátu náčelníka.

Vráťa nikdy na lyžích nestál, proč jel s námi, ani nemusím vysvětlovat, inu ta jeho…

Na přibližovací lanovku se s kufry nevešel, museli jsme si jeho bagáž rozdělit. Z horní stanice přibližováku se přejíždí mírným úbočím na vlek, který nás pak vyvezl na zasněženou cestu ke Dvoračkám.

Strašná karavana, já vezl na běžkách Vráťovu klasickou peřinu a basu, holky polštáře. Ano, Vráťa brnkal večer na kontrabas, já na kytaru. Na hory si vezl celý svůj bejvák, aby se cítil jako doma.

Běžky se nám do kyprého sněhu pod nákladem bořily, přes duchny jsme před sebe neviděli. Vráťa spadnul snad třicetkrát, musela to pro něj být hrozná muka.

Chata Horské služby byla prázdná. A nevytopená. Jak jsme Vráťovi záviděli tu peřinu, nejraději bychom pod ni vlezli místo té jeho milé.

Ráno se Vráťa probral první, navlékl větrovku, jako na potvoru měl červenou, a vyšel na běžkách z chaty Horské služby směrem ke stezce na Lysou horu. Aby trénoval, věděl, že ho čeká dlouhá túra. Jeho milá měla své dny a poslala ho do Harrachova pro vložky.

Než ujel těch sto metrů, spadnul pětkrát. Zrovna šli okolo z Dvoraček nějací cizinci a mohly jim vypadnout oči z důlku, jakéže to máme břichaté záchranáře v červených bundách Horské služby.

Vráťa s námi na túru nakonec nejel, drogerii jsme zvládli sami. Pokuřoval celý den před boudou a vzbuzoval v turistech pocit bezpečí. Jako bodrý Krakonoš. S každým se pustil do hovoru a rozdával zasvěcené rady. Tohle mu šlo.

---

Uplynula řada let a Vráťa náhle přestal kouřit. A pít. Nevěřil jsem, že to dokáže, připaloval si vždycky jednu od druhé, ale kupodivu dokázal. Najednou se změnil o sto osmdesát stupňů, z toho věčně rozjařeného mluvky, barona Prášila, se stal zapšklý žlučovitý morous.

„Ty svině,” řve na mě na celou hospodu při sklence čisté vody. Co na hospodu, na tři hospody!

„Ty jsi ta největší kurva na světě.”
„Cože? Co jsem proved?” postavil jsem svou sklenici na stůl.
„Vykládal jsi, že jsem tehdy s tou nesnesitelnou holkou něco měl! To kamarádi nedělají!”
„Proč bych to někomu říkal, vždyť to všichni věděli, ještě jsi na celou hospodu vykládal o rozměrech jejích tělesných otvorů,” namítám vytřeštěně. „A já přece skoro nemluvím.”
„Ale tadyto jsi říkal, jsi prostě kurva!”

A takhle to šlo dál, než jsme se definitivně rozkmotřili.

 

„Ty jsi taky kurva?” říkali mi pak přátelé. „To my všichni, nejsi sám.”

Nakonec Vráťa zemřel. Pár let po své dceři, která se zabila v autě. To jsem se bohužel dozvěděl až dodatečně, už jsem se s ním nestýkal.

Člověk nesmí soudit lidi podle toho, co říkají v afektu, depresi či deliriu. Tyhle poslední odstavce zapomeňte, to z něj mluvil někdo jiný. Kdybych byl tehdy věděl, že v tom nejsem sám, ale že je pro něj kurva celý svět... Až teď mi všechno dochází, nerozpoznal jsem, jak na tom byl.

---

Aby můj text neskončil takhle ošklivě, přidám ještě slíbenou Vráťovu historku o mně, z doby, kdy mě ještě miloval: 

Homolu zastavili policajti, když objížděl autem Národní divadlo z jiné strany, než bylo zrovna povoleno, byla tam tehdy šipka, buď vlevo, nebo vpravo, jak kdy. Vzali si doklady.

„Vy asi jedete k náhlému případu, pane doktore, že.”

„Ne.”

„Tak k operaci, že.”

„Taky ne.”

„Tak na vás čeká plná čekárna, ne?”

„Ne.”

„K porodu?”

„Ne.” 

Policajti se rozvzteklili: „Takže dostanete nejvyšší sazbu, člověče. Ukažte nám lékárničku a otevřete kapotu. Aha, doktor a má vyschlý jód. A zasviněný motorový prostor. Zaparkujte tady a pojedete s námi na strážnici.