Čtvrtek 1. května 2025
Ploština
Skoro padesát let jezdím dvakrát ročně přes Vizovice do Vsetína kolem odbočky na Ploštinu a teprve dneska nás napadlo se do ní opravdu podívat. Nevěřím vlastním očím, že jsme se čirou náhodou strefili přesně do dne 80letého výročí jejího vypálení.
Ty svině nacistický měli potřebu ještě pár dní před koncem války pochytat po polích zdejší a okolní usedlíky, nebo jen náhodné pocetné, nahnat je do stodoly, svázat řetězy a stodolu zapálit plamenomety. Tak to píše Ladislav Mňačko, rodák z nedalekých Valašských Klobouků, v předmluvě ke knize Smrt si říká Engelchen, to byla mimochodem první beletrie, co jsem kdysi přečetl po svém období indiánek a verneovek.
Podle údajů v památníku většinu obětí napřed zastřelili, zřejmě když už byli v plamenech.
Místní lidé to ovšem schytali za partyzány, na ty si gestapáci a esesáci do lesů netroufli.
Nevěděl jsem, že od roku 1949 byla tato událost vymazána z našich dějin, o tragédii se nesmělo psát, vydavatel Mňačkovy knihy nevěřil, že jde o skutečnou událost. Komunistický režim si vyřizoval účty s "teroristickou kontrarevoluční skupinou bílých partyzánů", která si prý našla na vypálené Ploštině základu pro budoucí akce proti socialistickému zřízení, dva z ní byli odsouzeni k smrti.
Mňačko byl nejprve naivní komunista, pak antikomunista, pak emigrant. Cítil se, jako jeden z partyzánů, zodpovědný za smrt těch vesničanů, kterým slíbili ochranu, ale slib nenaplnili. Ani jeden z těch partyzánů podle něj prý proto neměl právo dál žit.
Román je tak silný proto, že byl Mňačko tématem posedlý, to mi tehdy v mých patnácti letech říkala maminka, literární historička.