Na základní škole jsme měli ve třídě premianta Jendu. Bylo obdivuhodné, jakou měl paměť – jako dva sloni, mamut a tři vorvani dohromady, a navíc ho bavilo se učit. Na rozdíl od nás ostatních.
Tehdy jsme to nedovedli ocenit, zvlášť ti intelektem méně obdaření. Na základní škole je široká škála úrovní žáků s různými schopnostmi, od nejhloupějších až po ty nejchytřejší.
Jenda měl přezdívku Celestýn, já tehdy Mikulášova dobrodružství od Goscinnyho neznal, teď už vím, proč jsme mu tak říkali. Byl křehký, s brýlemi, velkou hlavou a drobným tělem, dostával od našich masivních třídních buranů co proto.
Dotáhl to však daleko, je špička v republice ve svém humanitním oboru.
***
Před pár lety jsem potkal jeho dvojníka, mladičkého intelektuála s brýlemi a moudrým pohledem. Jmenoval se náhodou taky Jenda.
Bylo mu v té době třináct a jeho hrdá maminka všem ukazovala diplom, že v posledním roce vytvořil v naší Wikipedii nejvíc hesel ze všech českých autorů.
Prý učitelé na jeho škole už podle ničeho jiného neučí. Na pár těch článků jsem se podíval, byly psány takovým tím dětským jazykem, ale obsah jsem posoudit nedovedl, hesla nebyla z mého oboru. Nevím, kde potřebné informace získával.
Tenhle druhý Jenda měl přezdívku Wiki.
***
Wikipedia je nejrozsáhlejší encyklopedický projekt všech dob, kam se hrabe Encyclopedia Britannica nebo Ottův slovník naučný.
Zejména anglická mutace Wikipedie je spravována 50 miliony autorů a korektorů. A má na 7 milionů hesel, oproti cca 100 tisícům, které jsou v Britannice a 140 tisícům v Ottově slovníku naučném. Nemluvě o ostatních národních variantách Wikipedie.
Obdivoval jsem Wikiho elán a energii. A u dítěte tak neobvyklý okruh zájmů – mám rád intelektuály.
Přece jenom jsem se však opotil. Vzpomněl jsem si, jak se před 140 lety svářeli editoři Ottovy encyklopedie, který ze slovutných expertů bude to které heslo z jejich oboru vytvářet, a kteří recenzovat. Jedním z těch editorů byl i Tomáš Masaryk, budoucí prezident. Tehdy ještě Charlottu Garrigue neznal.
Co když jsou v heslech nepřesnosti? Copak, intelektuálové si to přeberou, ale co běžní lidé?
***
Znám takových běžných lidí hodně, jedním z nich je Charlie, který chodí do hospody vedle naší chaty. Je myslím rekordmanem v počtu piercingů, tedy kovových patvarů, které má po celém těle. Kroužky, hřebíky, visací zámky a já nevím co ještě. Když se pohybuje, chrastí jak čert řetězem na Mikuláše, jak deset čertů. Vypadá jako strašidlo, ale je to jinak slušný kluk. Hlavně když se vyklidní jointem, jak říká. Usoudil jsem podle něj, že takoví jsou všichni pankáči.
Ale ne, jednou přišel Charlie do hospody a pohladil jednoho svého soukmenovce po červenozeleném číru. Takového místního kápa. Ten to však považoval za útok, za posměch, tak vyskočil a přetáh Charlieho bejsbolicí po obličeji až tak mocně, že mu přerazil spodní čelist na tři kusy. Myslím si píchá perník a bývá paranoidní a nedůtklivý.
Napadení Charlie neohlásil, ani na chirurgii s tím nebyl, bál se pomsty, chirurgové by kontaktovali policii. Bál se i elektronického katru na policii a u soudu, už věděl, že tam jeho železářství spustí takový povyk, že nikdy dovnitř neprojde. Vždycky se tomu sám smál, to tam chodil nuceně, ale teď, když by něco chtěl sám, se při té představě roztřásl.
***
Za nějaký čas už byl v pořádku a začal znovu hrát v punkové kapele. Ta měla tak sprostý název, že ho tady ani nemůžu vypsat, a možná proto byla už hodně populární. Inu, pankáči jsou svérázný národ.
Frontman Charlie měl dokonce heslo ve Wikipedii, ale jen pár řádek a úplně pitomou fotku, navíc ještě před změnou fyziognomie, kterou utrpěl kvůli zlámané čelisti.
Nabádám ho, aby s tou Wikipedií něco udělal, že ho do ní vyfotím lépe.
„Wikipedie? O tý už jsem slyšel. Ale nevím, jak se to hraje. Profilovku mi klidně udělej,” opáčil.
No, ono nebude tak zle, ať Wikísek svá hesla mastí dál.