Zdeněk Homola: Mimochodem

Tábořili jsme kdysi na břehu Vranovské přehradní nádrže, ráno jsme vylezli ze stanu a připravovali snídani. Tedy manželka.

Já seděl s malými dcerkami na dece a pozoroval vycházející slunce, jeho odraz na hladině, kde se vypařovaly poslední cáry mlhy, a tušil jsem obrysy zbytků hradu Cornštejn, které prosvítaly mezi stromy na opačném břehu jezera.

Pod námi na svahu pololežely, poloseděly na trávě dvě mladé dvojice a koukaly do nebe.

„Já jsem úplně groggy,“ vzdychla jedna z dívek. „Nemůžu se ani pohnout.“
„Z čeho, prosím tě, vždyť jsme včera ani moc nepařili,“ odvětila druhá.
„No přece z noci!“
„Jak z noci? Ty jsi nespala?“
„Vždyť jsme konečně s Honzou sami, ve stanu. Poprvé. To se nám ve městě nepodaří – rodiče a tak…“
„No dobře, chápu, ale to je sotva pět minut a pak spí člověk až do rána.“
„No my to máme jinak, dělali jsme to celou noc.“
„Aha, aha. Chápu teda, že je unavenej Honza, ale proč ty?“
„To je přece ustavičné napínání všech svalů, jak v posilovně. Osm hodin!“
„Hm, fakt? Tak to se přiznám, že já jen ležím a čekám, až se Jarda vymrská.“

Nevím, kdo z dívek a chlapců se v tu chvíli styděl víc, ale rudnul jsem hlavně já, se zájmem ten hovor poslouchaly mé malé dcery, nevím, jestli chápaly, o co jde. Ale raději jsem do toho nevrtal a spoléhal, že si to nějak po dětsku přeberou.


Večer šla ta mládež do hospody, ale u táboráku s námi seděla jiná dvojice. Takový jemný brýlatý mladík a energická, dynamická dívka, která ho neustále komandovala. Možná byli dokonce manželé.

Byl to moc pěkný večer, mladík nastoloval velmi zajímavá témata o historii kraje a podobně, a dívka zpívala, vykládala vtipy, občas i tančila, svůdně koukala nejen na mladíka, ale i na mne.

Jak večer postupoval a láhve vína se vyprazdňovaly, dívka se stále častěji mladíkovi vpíjela očima do těch jeho, ale on uhýbal, byl čím dál nervoznější, ošíval se, zdvojnásobil kadenci svých esejí, bylo vidět, že by s námi nejraději seděl až do rána.

Nějakou dobu to bylo fajn, ale pak už se nám začaly klížit oči a pokukovali jsme po stanu. Mladík se na nás zoufale a prosebně díval, abychom ho neopouštěli.

Nakonec ho dívka drapsla za ruku a táhla do jejich stanu. Nezapomenu ty jeho vyděšené, ohněm ozářené oči a brýle, kterými na nás ve tmě přes rameno hleděl.

Podívali jsme se se ženou na sebe. My si rozumíme.