Zdeněk Homola: Mimochodem

To bylo někdy před šesti lety, ani jsem si nevšiml, že Tomík už umí chodit, byly mu asi dva roky. Hrál jsem s velkými kluky fotbal a oni mi furt nemohli dát góla. 

A najednou seběhl Tomík s kopečka na hřiště a šílenou petardou z voleje zavěsil míč, co kolem nad zemí letěl, do šibenice. Tak jsem si říkal, z toho kluka jednou bude fotbalista s darem od boha.

Pak se do toho vložila milující a milovaná babička, moje nesportovní manželka. Teda já ji nikdy ke sportu nedohnal, ale Tomík ano, co by pro vnoučka neudělala... Léta si s ním několikrát týdně kope na hřišťátku před domem. Anebo v ložnici.

Tomík, teď už mu je osm, zná mraky fotbalistů, mnohem víc než já, a mojí ženě říká „mbabička“. Krom Ronalda, Messiho a Haalanda totiž nejvíc miluje Mbapého.

Asi měsíc dva hraje za jeden SK, dává průměrně tak sedm gólů za zápas, a tak jsem se v neděli přišel podívat na utkání do Vršovic. Tomík byl po nemoci, tak ho většinou trenér strkal do obrany, aby se neuřítil, ale občas byl na hrotu útoku, kde hraje obvykle.

Televize tam nebyla, píšící redaktoři taky ne, jen ctižádostiví tatínci s teleobjektivy a já s mobilem. Tak tady je jeden z Tomíkových gólů.