Zdeněk Homola: Mimochodem

Pátek 14. října 2022

Kája, ten nejhodnější člověk na světě

Nemohl být větší kontrast.
Moje maminka byla výjimečně nadaná, ve všem vynikala, vystudovala reálné gymnázium a univerzitu, stala se z ní doktorka filozofie. Pocházela ze skromných poměrů, kde taková životní dráha, zvláště tehdy u žen, nebyla obvyklá. Maminka byla proslulá i svou krásou.
Kupodivu však toužila mít kariéru jako její o rok a půl mladší mentálně retardovaný bratr Kája, její pravý opak.
Kája se narodil s Downovým syndromem, náhodnou genetickou poruchou, která není dědičná. Babičce lékaři předpověděli, že se nedožije ani dvou let. Babiččina mateřská láska se ale vybičovala do takového maxima, že Káju vypiplala. Celý další život až do své smrti věnovala péči o něj.
Kája měl i v dospělosti intelekt jako čtyřletý kluk. V dětství chodil do pomocné školy, kde je sofistikovaná učitelka učila počítat do pěti, ovšem od nuly. Takže Kája měl čtyři prsty, aspoň to říkal, ve skutečnosti měl pochopitelně všech pět. Občas Kája čůral přímo z balkónu na předzahrádku, nedejbože sousedům na hlavu. A tak se ke vší smůle přidala ještě jejich nenávist. Nic nechápali, Kája byl pro ně strašidlo, které by nejraději viděli upálené na hranici. Lidé s Downovým syndromem nejsou hezcí… Dnes jsou usmrcováni už přímo v dělohách svých matek, a tak se s nimi téměř nesetkáme.
Kája v dospělosti uměl dojít do blízkého krámu, měl na papírku napsáno, co má koupit, měl i přesně odpočítané peníze, prodavačka mu zboží vložila do tašky a Kája je přinesl, to bylo jeho vrcholné číslo.
Psal jsem, že moje maminka Květa chtěla být jako on, jako mladší bráška, který byl chudinka, a proto babička věnovala veškerou péči jemu a samostatnou Květu opomíjela.
A tak moje maminka až do konce svého života prahla po tom, být taky chudinkou. A zůstalo jí to. To jsme my, její děti, těžko chápaly.
Kája byl ve skutečnosti nejhodnější člověk na světě, měl na mě velký vliv. Když jsem k němu přišel, ať jako malé dítě, nebo pak jako skoro dospělý, Kájovi vytryskly velké slzy štěstí, dojatě mě několik minut objímal. Jako pejsek. Těžko, moc těžko se mi pak odcházelo. Ona i babička byla nesmírně hodná, vracel jsem se do nevlídného bytu svých chladných intelektuálských rodičů docela nerad. Dítě má být krmeno nejen vědomostmi, ale i city.
Ty mi poskytoval rozhodující měrou právě Kája s babičkou.
Když babička umřela, bylo Kájovi čtyřicet čtyři let. Kupodivu můj tatínek počítal s tím, že se Kája přestěhuje k nám, ale máma se tak náročného úkolu zalekla a odvezla Káju k doživotnímu pobytu v domově důchodců s psychiatrickou péčí v Terezíně. Vlastně to před svou smrtí prozíravě vyjednala už babička. Kájovi, který do té doby neopustil její náruč dál než do toho obchodu naproti...
Mě bylo sedmnáct let, byl jsem nejmladší z rodiny, máma takové věci se mnou nekonzultovala. Trpěla pak těžkými výčitkami svědomí, jezdila za Kájou co týden, ale ani ona, ani já jsme nedokázali něco měnit. Když jsem za Kájou občas do Terezína přijel, objímal mě a ronil slzy radosti jako vždycky. Asi nedovedl vyjádřit ani pochopit, v jaké je situaci a co by mohl chtít. Nemám potuchy, jak tam s ním zacházeli, tehdy jsem netušil, jak to někde chodívá. Tak jen doufám, že korektně. Jak jsem říkal, Kája jen plakal, myslel jsem, že štěstím jako vždy.
Po jedenácti letech v Terezíně Kája zemřel, byl jsem za ním den dva před před tím v litoměřické nemocnici. Řinuly se mu po tvářích zabarvených od žloutenky ty největší slzy, jaké jsem kdy viděl. Všechno bylo jakoby zvětšené, snad pohledem skrze slzy moje.
Kája byl vyhublý na kost od rakoviny žlučových cest a vypadal s vlasy na ústupu jako Ježíš Kristus z Pasoliniho Evangelia svatého Matouše, které jsem právě tehdy shlédl ve filmovém klubu.

  • Pietní akt při 80letém výročí popravy generála Bedřicha Homola
  • Bobulouni
  • Odposlechnuto
  • Ruska
  • Kája, ten nejhodnější člověk na světě
  • Sacré-Cœur
  • Kam s ním
  • Robinsonem uprostřed Evropy
  • Brixenští sloni
  • Rudé Rusko II
  • Rudé Rusko
  • Obrana národa
  • Světový rekord u Božího hrobu
  • A von
  • "Homolův puč"– akce právoplatné vlády
  • V lůnu Země
  • Peklo a nebe
  • Romantická komedie
  • Lyžař na Monínci
  • Syndrom generálských vnoučat
  • Kostel svatého Rocha na Vysoké v Jinonicích
  • Já nic, já nejsem muzikant
  • Jak jsem uklidňoval československého prezidenta
  • Ty hajzle...
  • Miss Veselí
  • Jochacha
  • Příliš mnoho slov...
  • Alenka
  • 5+5
  • Ubránila by nás československá armáda před Hitlerem?
  • Pepa, mé druhé Já
  • Skejt
  • Kaple sv. Kříže v Sázavě
  • Kalhoty před brodem
  • Můj slavný bratr
  • Zipolite
  • U Hanse Turka
  • Kutnohorský Christoforos
  • Sváťa se vrátil
  • U jezera
  • Zlíchovská rotunda
  • Veletín, Beletín, nebo Vyšší Týn?
  • Pyskočelský most
  • Suchopárná suchá pára s covidkou
  • Vzdušný a kapénkový přenos infekce
  • COVID 19, proč je nejvíc postižena Lombardie
  • Chřipka
  • Režimy
  • MZ
  • Generál Bedřich Homola
  • Smeč
  • Vkuse
  • Markétka čarodějka
  • Triskele
  • Anexe
  • Pražský ciferník
  • Má Praha čtyřstovku? II.
  • Narodil se Kristus o zimním slunovratu na Nový rok?
  • Volejbalový set
  • Presbyop na golfu
  • Karel Schwarzenberg a češství
  • Výkuk
  • Už se to nikdy nemůže stát?
  • Blbá a chytrý
  • Levoruký Diskobolos se právě trefil
  • Má Praha čtyřstovku?
  • Kdyby tak na Letné byla medúza...
  • Hutka versus Nohavica
  • Čunkovo Poschlé


  • Vše