Zdeněk Homola: Mimochodem
Pondělí 25. ledna 2021
Podle legendy obr Reprobus chtěl sloužit nejmocnějšímu muži světa, ale jeho král se bál ďábla, tak šel Reprobus sloužit ještě mocnějšímu ďáblovi, ale zjistil, že ten se zas bojí kříže, a tak šel sloužit tam, kde žije Ježíš Kristus, a přenášel pocestné přes řeku Jordán. Jednou nesl dítě, ale to bylo čím dál těžší, byl to malý Ježíš, který ale nesl všechnu tíhu světa. Ježíš pak za to obra pokřtil a dal mu jméno Christophoros, ten který nosí Krista. Česky Kryštof. Jo a ten strom v ruce obra – Reprobus chtěl jako důkaz, že jde o Krista zázrak, tak se mu hůl proměnila ve strom.
Jinak chrám je, jak známo, úžasný, nově opravený, sice jsem tam byl mnohokrát, ale nevěděl jsem třeba, že se dá vylézt na široké empory a prohlédnout si zblízka taky geniální Rejskovu i Reitovu klenbu a dočíst se podrobnosti o různých fázích stavby. Tomuto prostoru se říká „kostel nad kostelem“, působí jako samostatný levitující chrám. Mimochodem Reitův Vladislavský sál na Pražském hradě měl krom úžasné klenby podobnou několikastanovou střechu jako kutnohorská Barbora, než ji sežral požár a byla přestavěna na sedlovou.
Sv. Barbora měla být dle plánů podstatně delší. Když stavba měřila na délku 58 metrů, byla zakončena provizorní jednoduchou zdí, k té bylo v 19. století pro stabilitu přistavěno jedno klenební pole, takže nyní je dlouhá 64 metry. Soutěžila s pražským sv. Vítem, na výšku téměř zdařile, ale Vít je po dostavbě dvakrát delší.
Benedikt Reit (Ried) měl původně dokončit stavbu pražského svatého Víta, ten by asi měl reitovskou vícestanovou střechu a geniální klenbu lodě. Krom svaté Barbory se to Reitovi podařilo ještě na chrámu svatého Mikuláše v Lounech.
Reprobusem přes Jordán
Zdá se, že ta kuriosní freska krom mě nikoho nezaujala, protože na celém netu se o ní nedá nic najít, v mně dostupné literatuře taky ne. Tak o ní nic nevím. Myslím, že ji zamatlali na bílo jezuité, když necitlivě přestavěli chrám svaté Barbory v Kutné Hoře. Zrušili i geniální Reitovu trojstanovou střechu a nahradili ji sedlovou se sanktusníky, až od 19. století je zase stanová. A buď od tehdy – 19. století, nebo od nedávna, jsou malby zase odkryté. Spíše tedy od 19. toletí (jako známější malby ve Smíškovské kapli), a vznikly někdy krátce před rokem 1500, rok před tím stavitel Matěj Rejsek zaklenul chór.
Kutnohorský Christoforos
Jinak chrám je, jak známo, úžasný, nově opravený, sice jsem tam byl mnohokrát, ale nevěděl jsem třeba, že se dá vylézt na široké empory a prohlédnout si zblízka taky geniální Rejskovu i Reitovu klenbu a dočíst se podrobnosti o různých fázích stavby. Tomuto prostoru se říká „kostel nad kostelem“, působí jako samostatný levitující chrám. Mimochodem Reitův Vladislavský sál na Pražském hradě měl krom úžasné klenby podobnou několikastanovou střechu jako kutnohorská Barbora, než ji sežral požár a byla přestavěna na sedlovou.
Sv. Barbora měla být dle plánů podstatně delší. Když stavba měřila na délku 58 metrů, byla zakončena provizorní jednoduchou zdí, k té bylo v 19. století pro stabilitu přistavěno jedno klenební pole, takže nyní je dlouhá 64 metry. Soutěžila s pražským sv. Vítem, na výšku téměř zdařile, ale Vít je po dostavbě dvakrát delší.
Benedikt Reit (Ried) měl původně dokončit stavbu pražského svatého Víta, ten by asi měl reitovskou vícestanovou střechu a geniální klenbu lodě. Krom svaté Barbory se to Reitovi podařilo ještě na chrámu svatého Mikuláše v Lounech.