Zdeněk Homola: Mimochodem

Čtvrtek 16. prosince 2021

Jak jsem uklidňoval československého prezidenta

Včera se mnou Česká televize natáčela rozhovor o mém slavném předkovi – Masarykově generálu Bedřichu Homolovi. Redaktorka se mě ptala, jaké to je mít tak slavného předka. To já nevnímám, jsem zvyklý, odvětil jsem. Já jsem nevýbojný po mamince, ale druhá větev, táhnoucí se od generála přes našeho otce a mého bráchu Olegy až k jeho synům Wohnoutům, je sžírána ambiciózností a všichni to ve svých oborech dotáhli až skoro k vrcholu.

A přidal jsem historku, jak jsem v roce 1998 přebíral od prezidenta Václava Havla, v zastoupení dědy, Řád bílého lva in memoriam. Tedy jen diplom, u zemřelých se medaile neuděluje.

Seděl jsem v čele impozantního raně renesančního Vladislavského sálu s neuvěřitelně geniální pozdně gotickou síťovou klenbou, patrně s největším rozpětím na světě, považte, že přes půl tisíciletí starý sál má větší výměru i výšku než o sto let mladší sál Španělský, který byl navíc původně uprostřed podepřen sloupy.

Proti mně plénum v čele, co čert nechtěl, s nabubřelými tvářemi dvou budoucích prezidentů, tehdy předsedů vlády a parlamentu, vedle mě seděla z jedné strany milá stará dáma, z druhé milý starý pán, oba šíleně nervózní, pán se bál, že nedokáže vstát a prosil mě o pomoc, ta dáma se mě držela celou dobu za ruku.

Možná mě znáte, jsem docela trémista, tady jsem ale byl v roli armádního generála a byl jsem naprosto klidný, sám jsem se tomu divil.

Nejnervóznější v sále byl pan prezident. Ačkoliv z něj to milé charisma, kterým si podmanil i americké prezidenty, přímo sálalo. A ačkoli tu trému celou svou politickou kariéru hrdinně překonával.

Můj soused  nakonec díky fluidu, které Václav Havel vyzařoval, vstal sám, a pak prezident předstoupil přede mě. Celý se jemně třásl, podal mi svou vlhkou měkkou tlapku, úpěnlivě na mě pohlédl a účastně se zeptal, jestli jsem syn. Ne, vnuk, odpověděl jsem překvapeně a usmál se. Václav Havel se najednou uklidnil, trochu si povyskočil a svým charakteristickým způsobem pomlaskl, blýsklo mu v očích, a od té chvíle předával řády s klidem a noblesou.

Nekecám, prezidentská kancelář mi doručila videokazetu se záznamem celé akce, vždycky 28. října večer si ji pouštím. Ne kvůli dědovi, natož sobě, ale kvůli atmosféře té v pořadí druhé nejkrásnější dekády našich dějin. (Zkrácená část záznamu je zde.) Abych si spravil chuť, když na chvíli v televizi popatřím na nynějšího prezidenta a hned ho musím típnout.

P.S.: V nadpisu se vytahuju, uklidnila nás, in memoriam, osobnost vrchního velitele blanických rytířů – podzemní armády Obrana národa za protektorátu, která podporovala boj spojenců zevnitř německé říše.