Zdeněk Homola: Mimochodem

Před měsícem jsem tu psal o výletu na liduprázdný ostrov Skye s delfíny, tuleni a orly, taky o Loch Lomond, teď o víkendu jsme byli za dobrodružstvím naopak v jednom z nejcivilizovanějších míst Evropy u jezera Lac Léman. Kdo to tam zná, ať nečte, kdo ne, tak může, jsou tam i užitečné zkušenosti. Není to žádná beletrie, jen popis cesty.

Už když člověk přijíždí z letiště do centra, užasne, že nad střechami domů stříká do 90metrové výšky z jezera gejzír. To je původně přetlak z potrubí hydroelektrárny, ale stal se symbolem Ženevy, a tak ho dnes přiživují čerpadla.

Z jezera volně vytéká řeka Rhôna, pod nizoučkými mosty, hladina zde zřejmě nekolísá ani po jarních táních. 

Voda je dokonale průzračná, v sobotu byl první tropický den a na městskou pláž se vydala celá Ženeva. Kdo má žízeň, může ji uhasit v pítkách, která jsou na každém druhém rohu, nebo si ulevit v bezplatných toaletách. Na kopečku uprostřed města stojí katedrála. Prostě idyla.

I když – před patnácti sty lety smetla Ženevu patnáct metrů vysoká tsunami, to se sesula hora na opačném konci jezera.

Ženeva leží na nejzápadnějším konci 70kilometrového jezera a ze severního nábřeží bývá vidět za vodou Mont Blanc, my ho jen tušili v oparu. Po městě jsme nachodili asi dvanáct kilometrů, na večer jsme se vrátili do hotelu u letiště. 

Původně měla jet dcera sama, ale nakonec vzala s sebou i nás rodiče, protože v pokoji byla manželská postel a palanda. Připlatili jsme si. Hotel projektoval jakýsi kreativní architekt, a i palanda byla designová. Leč téměř nepoužitelná, ten frajer si na ni zjevně ani nevylezl, natož aby slezl. No, já se tam vyškrábal, odřel jsem si holeně, schůdky v čele postele byly takové umakantové prkno s kulatými otvory, čtvrtmetrová pelest nebyla nad nimi snížená. No dobrá, dokázal jsem to. 

Ale nad ránem, ještě za absolutní tmy, jsem potřeboval na toaletu. A to prostě nešlo. Cítil jsem se jak ježek v kleci. Ani si nepamatuju, jestli se mi to nakonec podařilo, možná tam ještě trčím… Postavit se nešlo kvůli stropu a poskládat tělo a končetiny do kýžené polohy vleže, vkleče nebo vsedě bylo nemožné. No, slezl jsem po hlavě do té tmy, hned proti oknu v šestém patře, div jsem se děsem nepoto…

Dcera měla zaplacený zájezd do Chamonix-Mont Blanc, to ale bylo pro tři osoby neúměrně drahé, a tak jsem půjčil auto v půjčově. Jako správný český šetřílek jsem objednal to nejmenší a nejlevnější, ale když viděli mé proporce, dali mi klíčky, jak se vzápětí ukázalo, k takovému macatému SUV. Já nejsem fanda přes auta, ba naopak, ten model Renaultu jsem ani neznal, ale dobrá, aspoň si to vyzkouším.

Před měsícem jsem psal o řidičce, která neuměla ve Skotsku řídit, ale musím přiznat, že já na tom nebyl o moc líp, jen jsem se nenaboural jako ona. Nepodařilo se mi ani vycouvat z garáže, po marných pokusech jsem musel zavolat obsluhující slečnu, ono je třeba chytit takovou tu sukýnku dole na řadící páce a nadzvednout prstenec, který je pod tím hadrem schovaný, pak už zpátečka zařadit šla.

Vyjeli jsme tedy do Chamonix a hned za městem jsme přejeli hranici s Francií, ouha. Před chvílí jsem podepsal, že s autem nepojedu za hranice Švýcarska. Ona je Ženeva v takovém západním ocásku Švýcarska, jako je u nás Ašský výběžek, a je ze tří stran obklopena Francií.

Museli jsme tento výlet vzdát, ze Ženevy se nedá jet Švýcarskem nikam jinam než na východ po severním břehu jezera, tedy do Lausanne. 

Na tohle město jsem se taky těšil, myslel jsem, že zvládneme oboje. Mám na něj romantickou vzpomínku. Do Lausanne odjela před padesáti lety dívka, již jsem miloval, s mým sokem, no nedivím se jí dnes, když city opadly – se mnou by jinak čekala celých těch padesát let…

Město je členité, na hlavním kopci stojí nádherná katedrála s neobvyklými věžemi, je o sto let starší než náš svatý Vít. A pod ní jsou romantická zákoutí a náměstíčka, zvonkohra, orlůjek, dole pak bezobslužné metříčko. Do kopečka se jezdí výtahem, tam jsme měli v garážích zaparkované auto.

Nakonec jsme skrze bouřku dojeli zpátky do Ženevy, kde již bylo po dešti, vykoupali se znovu v jezeře, a pak vytvořili kolonu přes celé centrum.

To SUV bylo o několik generací pokročilejší než auta, která jsem dosud znal, jen na volantu bylo asi 15 tlačítek s nesrozumitelnými piktogramy, kolem něj spousta páček, jak bodliny mořského ježka, uprostřed palubní desky byl velký displej pro navigaci s další desítkou či dvacítkou knoflíků a totéž pod ním.

Nevěděl jsem, jak a proč se auto rozbilo. Až po pár kilometrech jsem začal tušit. 

Asi jsem něco nechtěně stisknul a auto jelo nejvýš dvacítkou, za námi rozezlená houkající kolona. Když jsem zařadil jedničku, jelo se až pětadvacítkou, ale hrozně to vylo. Dlouho nebylo kde ani zastavit, ani odbočit. Nakonec jsme přece jen odbočili, restartoval jsem a odblokoval tím onen omezovač rychlosti. Ostudy pytel, naštěstí jsme měli švýcarskou espézetku a nebyli za burany z východu.

Všechno dopadlo dobře a pelášili jsme na letiště. Letenky jsme měli snaživě začekované už z Prahy přes internet. Čekali jsme, až vyběhne na informační desce číslo naší odletové brány, ale čerte kropáči: místo toho jsme dostali SMS zprávy i maily, že let do Prahy je zrušen. Z desítek letů na tabuli byl "annuler/canceled" jen ten náš jeden. Potřebovali jsme být stůj co stůj ráno doma, ve svých ordinacích a úřadech. Dcera i já jsme žhavili mobily, ale žádný let už nebyl volný, autobus taky ne.

Po půl hodině jsme dostali avízo, že bude zajištěn ranní let v 6:00 a také ubytování v hotelu. Zprávu však obdrželo celé letadlo. Po mnoha pokusech jsme zjistili, že vouchery nám vydají v letištních informacích, ale půlka cestujících byla rychlejší a už tam stepovala. 

Tak jsme vystáli dvou či tříhodinovou frontu, odjeli shuttlem do hotelu, tam jsme zjistili, že letenku nám vlastně nedali, zatímco spolucestujícím ano. Kód pro online checking byl nefunkční. Tak  znovu na letiště, kdo ví, zda by to tam ráno ve čtyři klaplo. Nic, jedině prý online. Nakonec dcera obvolala o půlnoci všechny zainteresované letecké společnosti a získala správný kód, začekovali jsme se.

To byla labutí píseň našich mobilů, vybily se, samozřejmě jsme je hned dali do nabíječek. Ale ve tři ráno jsme zjistili, že nabíjení nefunguje, jsme bez mobilu, bez pracně získaných letenek. 

Shuttle minibus byl nejvýš pro deset lidí, v recepci nás upozornili, že tam se půlka letadla nevejde. A tak jsme klusali dva kilometry na noční autobus.

V celém letišti nebyly  zdířky pro nabíjení, ani elektrické zásuvky, nakonec jsme přeci jen našli zastrčenou pustou čekárnu s tímto vybavením. Okamžik naděje následovaný okamžikem zklamání – zásuvky nebyly pod proudem. Nakonec jsme mobily trochu oživili na záchodě a vyrazili k odletové hale. 

Najednou další zpráva – náš nový let přes Curych byl také zrušen.

Pak ale už samé štěstí, zajistili nám jiný let, přes Brusel, tentokrát online checking zafungoval a pak už šlo vše hladce až domů.

Sice ušlý zisk, ale dopoledne jsme nemuseli do práce. Vlastně nemohli. Prodloužili jsme si romantický výlet o další noc a půlden.

Takže všechny překážky překonány a dobrodružství v uzlech civilizace nás pro příště posílilo.