Neděle 23. března 2025
Feromony
Po krásném výletu pod nedělním modrým nebem jsme zašli do kavárny na náměstí v jednom našem půvabném městečku s krásně opraveným zámkem i kostelem.
Jezdím do Kostelce od narození, pamatuju, jak se mnou chtěli kamarádit místní kluci, když mi bylo asi pět let, ptali se, jak se jmenuju. Máma na mě zrovna zavolala: Míšutko, a tak mi říkali Michale. Nechával jsem si říkat Míšutko, protože jsem miloval pohádku Tři medvědi, identifikoval jsem se s tím nejmenším, který se přesně tak jmenoval.
Obsluhovala mladá servírka, tak mezi patnácti a dvaceti lety. Jakkoli bylo celý den venku krásně, ona vše přezářila a tak jsem měl ten den Slunce dvě, jedno externí a jedno interní.
Jak jen to ty dívky dělají, že dovedou být bytostně usměvavé, to bych chtěl umět taky.
***
Už se mi to kdysi stalo – taky mladičká servírka a taky pusu od ucha k uchu a ďolíčky
ve tváři. I tehdy jsem o tom napsal povídku, nestává se mi to každý den... Ani každý rok.
Tehdy jsem nic nepochopil,
až kamarád mi vysvětlil, že vživotě neviděl, aby nějaká žena
po někom jela tak, jako ona po mně, proč jsem si prý na ni nevzal
telefon. A dcera mi po přečtení povídky řekla, že jsem
parchant, tohle se prý dívkám nedělá. Že nepožádám o
telefon. Ony samy nemohou, bylo by to proti bontónu.
Ale co ten věkový
rozdíl? Už před těmi deseti lety jsem byl starej dědek. To prý
feromonům nevadí, vysvětlila mi dcera. Prostě někdy si lidi
padnou jako klíč do zámku, ať jsou staří, mladí, krásní, či
šerední, ať v gala, nebo v rozdrbaných hadrech.
***
Moje holky si daly kafíčko se smetanou, to já nepiju. Ja vím, měl bych si dát rum, abych byl před tou servírkou za chlapa, ale co... objednal jsem kakao se šlehačkou, jako kdysi Míšutka, nemám proč si na něco hrát.
Povídali jsme si o všem možném, teda ženský krafaly, já koukal po obrazech a po lidech, inu klasika.
Dívka se pokaždé znovu a znovu zarděla, když přišla k našemu stolu, ostatně jako to červené sluníčko venku, už se smrákalo.
Nakonec jsem si přece jen dal ten rum a rděl se také.
***
Pak došlo na placení, to se v té kavárně musí jít za roh k baru a zaplatit keš.
Moje tolerantní žena vše empaticky pozorovala, souzněla s oběma, se mnou i s tím milým děvčetem, co vypadalo zrovna jako ona před padesáti lety, vžila se do její duše. A kupodivu mě posílala za ten roh, ať placení vyřídím já, že si tam můžu s dívkou ještě popovídat.
Ale já jsem zkušený a nechtěl jsem děvče trápit víc, než je potřeba, musel jsem přece ten vztah utnout v samém zárodku, jsem fakt dávno za zenitem. Přiznávám, trochu jsem se i styděl, že pajdám a zrovna mi v puse chybí pár zubů, před pár dny mi zubař vyrašploval patro a dásně pro budoucí implantáty. Ostatně, ani mé rozmnožovací pudy už taky nejsou tak naléhavé, jak bývaly.
Poslal jsem zaplatit dceru.
***
Při odchodu jsem vytáhl hlavu jak žirafa až za roh k baru a zřetelným hlasem jsem se s dívkou rozloučil: Na shledanou!
Ani se na mě nepodívala, natož aby odpověděla.
Byla zrovna jarní rovnodennost, šest hodin večer a obě Slunce zašla za obzor. I děvče vypadalo náhle jak šedá Smrtka, jako Morana.
Uf, ona mě opravdu miluje, pochopil jsem. Ale co s tím, dědku stará...
Zdá se, že tohle téma zpracovávám až příliš často, staroba je opravdu zmar.