Sobota 23. listopadu 2024
Od malička se pořád s někým srovnávám. Kdysi hlavně s bráchou, pochopitelně. Ten byl ale o osm let starší, nebylo úplně jednoduché, abych se mu v něčem vyrovnal.
Naštěstí jsem po mamince, která byla na ženskou docela vysoká, a brácha po tatínkovi, který vyrostl spíš do šířky, tak se mi to poměrně brzy podařilo. Tedy přerůst bráchu do výšky.
Co se tvaru postavy týče, tedy té šířky, nevěděl jsem dlouho, co je nejlepší. Až mi jednou, přesně si pamatuju, kde to bylo – na jisté mýtině v lese, babička vysvětlila, že chlap má být široký v ramenou a mít úzké boky, ženská naopak. To už s námi brácha nebydlel a byl mi šumafuk.
Vyhledával jsem fotky špičkových kulturistů v časopisech a srovnával pomocí měřítka poměr výšky postavy a šířky ramen. Jejich a můj. Nedopadal jsem nejlépe, ale co s tím… Činky jsme doma měli, ale nestačilo to. Tak jsem se aspoň hodně hrbil, abych byl nízký, a hendikep tak dorovnal.
V jiných oborech lidské činnosti mi to šlo ještě líp. Například ve zpěvu. Muži se zpravidla od ženských liší výškou hlasu, tedy vlastně hloubkou. Ta se cení, nechtěl jsem být zženštilý. A když jsem domutoval, měl jsem rozhodně hlubší hlas než Karel Gott. Zpěv jsem si tedy odškrtl poměrně snadno.
I tanec. Taneční mistr si z té padesátky frekventantů v tanečních vybral vždycky mě, většinu času si stoupal zrovna naproti, a šlapal se mnou, byl jsem jeho favorit. To mě vždycky naplnilo hrdostí. Možná jsem už o tom kdysi psal, tak velký to byl zážitek.
***
Takhle k stáru si říkám, jestli jsem snad nebyl pošetilý. Ta kritéria nebyla úplně košer.
Rozhodně jsem však byl dobrý ve sprintu. Na vojně jsem na škvárovém hřišti uběh 100 metrů za 13,8 vteřiny. Řeknete si možná, že to není nic extra, když světový rekord byl pod deset, ale já to uběhl na škváře a se dvěma piruetami. Závod se konal v přijímači a sabotovali jsme ho, dělali jsme si srandičky. Kdybych ty otočky odečetl, dostal bych se pod těch deset v pohodě.
Běželi jsme tam i patnáct set metrů, na oválu. Dálkový běh je ovšem jediné, v čem jsem nikdy nevynikal, bohužel. Já byl typologicky vždycky spíš těžký atlet než lehký. Vzpěrač než maratonec. Všimli jste si jistě, že třeba i ti nejobdivuhodnější z atletů, desetibojaři, se při závěrečném běhu na 1 500 metrů trápí a vypadají jak ve zpomaleném filmu. Já byl taky takový.
Spolubojovníci mě a kamaráda, který závod naschvál sabotoval, brzy předběhli o celý ovál. Kamarád byl takový měkký medvídek, pomalý běh k němu seděl, ale šeptal mi, že to až moc přeháníme. Že je mu to už trapné, tak ať přidáme. A rozběhl se tryskem dopředu. Já ale nemohl doopravdy. Ještě dlouho jsem tam hlemýždím tempem kroužil, když už ostatní byli v kantýně.
Miloval jsem sprintery, Usajna Bolta, na Zátopka se díval mezi prsty. Jedině mě snad fascinoval Abebe Bikila, který kdysi vyhrál maraton na olympiádě v Římě bosý.
No, říkal jsem si, kdybych měl motiv a napnul opravdu veškerou vůli, možná bych maraton uběh, nebo aspoň ušel, vždyť můj oblíbený okruh v Krkonoších kolem Labského dolu je vlastně půlmaraton, ušel jsem ho vždycky od brzkého rána do pozdního večera.
Teď ve stáří je to ale čím dál horší, dva kilometry chůze a dost. A běh? To ani nezkouším. Sto metrů bych nedal.
Dorazil mě spoluhráč na tenisu – když jsme byli jen tři, přivedl tam kdosi ultramaratonce Radka. Nejenom že hrál tenis o třídu lépe než my, ale vyprávěl o svém závodu pouští Gobi na 400 kilometrů, Ultra Gobi. Skončil dvanáctý, ale jako nejlepší z těch dálkových běžců, kteří nebyli na pouštní běh specializováni. Měl tam typické pouštní halucinace, viděl snad i Olgoje Chorchoje a Yettiho, ale dokončil.
Už se raději s nikým nesrovnávám, nepotřebuju být v depresi.