Můj blahé/neblahé paměti tatík, tentokrát blahé..., když mu bylo šestnáct sedmnáct, nasedl v Horní Vltavici, to je kousek pod pramenem Vltavy, s Keňuklubem na kajak a vyrazili ku Praze. Tenkrát ještě na Vltavě nebyly přehrady, a tak museli, a rádi, absolvovat všechny ty vltavské proudy – Čertovy, Červenské, Bučilské, Svatojánské. Dnes zůstaly jen Čertovy, ostatní jsou skryty pod hladinou přehrad. Ty Čertovy mají však dnes vodu, jen když se odpouští lipenské přehrady kvůli vodáckým závodům, a jsou nejprudší u nás. Dnes místo jimi teče řeka čtyři kilometry dlouhým elektrárenským tunelem. Otec ty proudy sjížděl na skládacím dvojkajaku, to byla dřevěná laťová kostra potažená pogumovaným plátnem, žádný laminát, žádný odolný plast či kevlar, najet na šutr by byl konec. A obří balvany jsou tam jeden za druhým.
Inu dojeli do Prahy, a protože byli namakaní, byli tam moc brzo a zbývalo jim ještě mnoho dní do konce prázdnin. Tak si řekli, že dojedou do Mělníka, aby měli Vltavu kompletní. Ale i tam ještě bylo dost času, tak do Dolního Žlebu, kde byla poslední železniční stanice před hranicí s Německem.
Po cestě táta spal pod obráceným kajakem a tajně si k němu za jistým intimním účelem vlézala překrásná dívka Linka, která k jeho vzteku jela na lodi se zkušeným o generaci starším Kapitánem, šéfem výpravy, aby se jí nic nestalo. Lince ještě nebylo patnáct, jak se ukázalo, když výprava jela dál do Německa, ale Linka nemohla, protože ještě neměla občanku, to bylo taky k vzteku. Otec ve svém románu o koncentráku to dění pod kajakem barvitě popisuje, byly to vzpomínky, které si jako osmnáctiletý v lágru vybavoval. No, byl jen o rok dva starší než Linka, tak mu ty promlčené trestné činy odpusťme.
Výprava tedy jela dál kaňonem Saského Švýcarska, přes Drážďany, Míšeň, až k Hamburku při ústí Labe do Severního moře. Tam však nedojeli, ale vzali to průplavem do moře Baltského, až skončili v Kodani, táta po sobě zanechal fotodokumentaci i s Malou mořskou vílou.
Po cestě kolem mořského pobřeží narazili na nahé jeptišky, které se na ně smály a vrhaly se rozpustile do vln. Asi tam zrovna neměly abatyši, plavky nefasovaly a koupat se v mořské vodě v hábitech je blbost. Anebo byla abatyše taky frivolní. Ostatně v protestantském Německu nebyla nahota nic špatného.
Proč o tom píšu zrovna teď… Vyslechl jsem si interview, prý plkcast, svého bratra Olega s Reny Music. Kdo má sicflajš, snadno to na Youtube najde. V první části jsou takové volné asociace štrejchlé baronem Prášilem a Felixem Holzmanem. Tam jsem se dozvěděl, že brácha asi patnáct let pracoval jako vrátný v nevěstinci, ale až poté, kdy absolvoval klášterní školu. To jsem ani nevěděl. Zase jedna z věcí, které mu závidím. Prý se osazenstvo obou institucí prakticky nelišilo, když se svléklo.
To já jsem nic takového nezažil. Když moje parta jela slavit výročí svého vzniku do vykřičeného domu v pohraničí, nevzali mě s sebou. Ale soukromě jsem si to málem zkusil, když jsem čekal na kyvadlový přívoz právě v Dolním Žlebu a zrovna tam venčila psa taková usměvavá mladá dívka. Myslel jsem, že pojede taky přívozem a že mám dost času na seznámení, ale nenastoupila a teprve pak jsem se od jiné pasažérky lodě dozvěděl, že je pracovnicí domu lásky u přívozu, jedinou prý slušnou, protože má vztah ke zvířatům. Na zpáteční cestě se po ní slehla zem.
S řeholnicemi jsem taky do bližšího styku nepřišel, ale brzy po revoluci jsem ve Spálené ulici viděl jeptišku v černém hábitu jedoucí na kole. Jak špatně rozeznávám obličeje, na zadečky jsem expert. Dokonce jsem vytipoval podle dokonalého zadku vítězku dostihového závodu koní, a kobyl, kdysi u nás v Pyskočelích. Byla outsider, škoda že jsem si nevsadil. Tedy ten zadeček byl kobilinin, ne jezdkynin. Mám v paměti přebohatou kartotéku zadků, plážových i neplážových, oblečených i neoblečených. Ale tahle řádová sestra všechny přehlušuje, i když to bylo před třiceti lety. Jeptišky nenosí spodní prádlo a to sedlo vymodelovalo naprosto dokonalý útvar.
Hm, to není dobrá pointa, zase bych byl za prasáka.
Dunajec jsem jel mnohokrát na kánoi, ale jednou jsme vzali zavděk vorem. Pltník měl na kloboučku nad krempou místo stuhy mušličky. Každá mušlička značila jednu cestu na plti k Baltskému moři. Chalán od konkurence to ale negoval, ten prý nikdy nevystrčil nos z Pienin.
Nicméně onen pltník vyprávěl o sedmi mniších z Červeného kláštora, kterým čert našeptal, aby chodili za mníškou koupající se v řece u druhého, polského, břehu. Ta z toho ale vyklouzla, protože mniši po cestě za trest za nemravné myšlenky a plány zkameněli. Teda na té polské straně. Teď je z nich sedm bílých skalisek ve srázu nad ohbím Dunajce.