Čtvrtek 27. března 2025
Oči
Vím, že se nemá v tramvaji a na zastávkách zírat, je to prý neslušné. A tak se cizím lidem do očí nedívám.
Ale ty stříbrně šedé duhovky s pozoruhodnou barevnou kresbou přehlušily vše ostatní, když jsem se blížil na zastávku tramvaje na Kulaťáku. Nic jiného jsem na tom obřím náměstí neviděl, než její oči.
Takhle zpětně mi dochází, že musela hledět na mě, jinak bych ty oči viděl z boku, ale tehdy mě to nenapadlo. Dívala se trochu nepřítomně.
Stála tam ráno co ráno, ať jsem si přivstal, nebo se opozdil při cestě do školy.
V tramvaji si sedla přede mě a přehodila vlasy přes mou pěst, rukou jsem se opíral o madlo jejího sedadla. Občas potřásla hlavou. Cítil jsem každým svým jedním chloupkem deset jejích vlasů, ruka se mi vzrušením třásla. Zdálo se, že ona je na tom podobně, že dokáže svou hřívou vnímat mou pěst prostorově, ve 3D projekci. Že jsme takto propojeni jako optickými vlákny. Některé ženy mají nadpozemské schopnosti.
Tehdy ještě na některých linkách jezdily ony staré tramvaje, které jsou dnes k vidění jen jako atrakce pro děti a turisty. Byly pozoruhodné tím, že neměly dveře, člověk mohl kdykoli vystoupit, pokud tramvaj zpomalila, nejčastěji na křižovatce.
Dívka se náhle zvedla a opravdu vyskočila do vozovky. Než jsem se vzpamatoval, byla tramvaj pryč. Koukám na dívčino opuštěné sedadlo, na kožence zbyl otisk zpoceného těla, už po ránu bylo ten den vedro a ona evidentně nenosila pod sukní spodní prádlo, byly vidět všechny podrobnosti.
Další den byla tramvaj plná, a tak jsem se držel rukou za svislou tyč. Dívka se přiblížila a třela se o mou pěst svými prsy. Jak říkám, nenosila spodní prádlo. Cestující na to hleděli s úžasem, ona odpovídala výrazem: No a co, to je moje věc.
Nebyl jsem si jist, zda si to mám brát osobně, nebo se jen drbe jako třeba srnka o kůru stromu. Protože to dopadlo stejně – náhle vyskočila z vozu a zmizela. Kdyby o mě jevila zájem, tak by snad neutíkala, nebo jen naoko. Vybrala si vždycky takové místo, kde vzápětí tramvaj zrychlila, a tak jsem za ní vystoupit nemohl, bylo by to o život.
Jednou jsem si sedl a přede mnou nebylo v tramvaji místo. To se o mé rameno opřela nejspodnější částí trupu, cítil jsem všechny ty struktury, mám i v rameni spoustu hmatových buněk.
Říkal jsem si: teď už mi teda neutečeš!
Jako by to vycítila, dvakrát rychleji než obvykle vystřelila z vozu ven, vzápětí jsem uslyšel zaskřípění brzd. Srazil ji automobil. Bože!
Její oči mířily nehybně do nebe. Byla v bezvědomí.
Přijela sanitka a odvezla ji do nemocnice. Stihl jsem se ještě zeptat řidiče, do které ji veze.
Druhý den jsem zaklepal na její pokoj s kytkou v ruce.
Hleděla na mě těma svýma očima: „Já nesmím, víš… Táta by mě zabil. Není mi ještě patnáct.“