Sobota 23. listopadu 2024
Pirát
Za jak dlouho se promlčí dopravní přestupek:? Za deset let?
Ne, za pouhý rok. Takže vám ty příběhy můžu s klidem vypravovat. S klidem tedy aspoň jeden.
Když se autem blížíme k chatě, jedeme po takové dvoukilometrové rovné silničce průsekem v lese. Co pamatuju, byla vždycky plná děr a záplat, bylo to čím dál horší, i když záplaty rok co rok přibývaly. Muselo se zde kličkovat patnáctkou, dvacítkou, třicítkou, a i tak péra a tlumiče trpěly. Byla to ale zdaleka nejrychlejší trasa, a tak jsem tudy se zaťatými zuby jezdil.
Teď jsme ale měli půl roku smůlu, trasa byla zavřena, museli jsme jezdit dlouhatánskou objížďkou. Ani jsme to pak už nezkoušeli, abychom se nemuseli vracet.
Ale včera jsem se zapomněl a po dlouhé době se tudy pustil. Silnička je nádherně opravena, jak dálnice! V té euforii jsem šlápl na plyn a rozjel se, co to dalo. Rychlost vám neřeknu, tohle ještě promlčené není. Leda v mílích, tam bych se do číselného limitu vešel.
Moje konzervativní manželka vzhlédla na zadním sedadle od křížovky a vyděšeně zaječela: „Co blbneš, tady se jezdí třicítkou!” Ale to už jsme byli na konci.
„Vždyť ti tam moh vběhnout jelen nebo prase! Jsi pirát!”
Žena měla pravdu, i když za třicet let jsme tam nikdy žádné zvíře nepotkali. Leda nějaké lidi, třeba trampy mířící do Údolí chrastících duchů v Ráztocích. Ráztoky byl původní název osady se sklárnou Růženín, sklárna měla špatnou pověst a tak ji majitel nazval podle své manželky, postavil zděné domy pro dělníky a dal celou obec přejmenovat.
Jsem poslušný manžel a na zpáteční cestě jsem jel tou třicítkou. Nějací blbci mě ale furt předjížděli a odfrčeli vpřed jak formule 1: „Vžžžžžžžžžžž!”
Troubil jsem na ně, ale nic jsem nezmohl. Aspoň však utekli ti imaginární jeleni.
Já vím, bez té cifry a bez pořádné pointy, jakože jsem nabral na kapotu trampy či aspoň daňka, není příhoda nic moc. Tak řeknu trochu tvrdší.
***
To letěla dcera se svým maličkým prvním dítětem do Říma. Všechny destinace, kam rodinka jezdí, musí být v okruhu někdejší římské či řecké říše, manžel je klasický filolog. V místě musí být theater, amphitheater, ódeon, aquaduct, forum.
Vezl jsem rodinku na letiště, vysadil a vracel se domů.
U Džbánu SOS telefonát: dcera má pas se jménem za svobodna, ale vyplnila vyvdané příjmení. Děcko už prošlo s tatínkem všemi karty, není cesta zpět. A potřebuje kojení každé čtyři hodiny. Dceru dovnitř nevezmou. Letadlo odlétá za čtyřicet minut a já mám přivézt občanku z Braníka. A předtím se stavit doma pro klíče.
Copak na Pražském okruhu, tam se ta sto osmdesátka ztratí, ale ve městě je to horší. Musel jsem taky po cestě vyběhnout do svého bytu, pak do dceřina bytu a letět zase zpátky na letiště. Radary po cestě znám zpaměti, tam jsem musel přibrzdit. Nikoho jsem naštěstí neohrozil, nevím, proč na mě všichni troubili.
A co myslíte? Stihnul jsem to a vnouček neumřel hlady ani steskem.
Pak jsem tedy půl roku trnul, kdy mi přijde předvolání na policii, ale nepřišlo.
Zase tady schází pořádná pointa, sakryš... Naštěstí.
Tohle byly, milí čtenáři, jediné dva případy za padesát let šoférování, a milion najetých kilometrů, kdy jsem překročil maximální povolenou rychlost. Tak jsem svědomitý. Dobrá bilance, ne?