Zdeněk Homola: Mimochodem

Úterý 26. srpna 2014

Anexe

Jako někoho baví karty, křížovky nebo sudoku, já si raději lámu hlavu nad činnostmi, které, jak bych rád, mohou mít smysl i pro někoho jiného, než jen pro mě sama. Jednou z nich je psaní. Mám pár kamarádů, kteří v hospodě sypou jednu historku za druhou, že žasnu, kde tu inspiraci stále berou. Zajímavé je, že psaní je nebaví a když náhodou vidím, jak sedí u klávesnice a dvěma prsty pracně hledají další písmenko do kýženého slova, chápu, proč jejich nápady mizí spolu s cigaretovým dýmem hospody. 

Já to mám opačně, v hospodě mě nikdo neposlouchá, zato píšu dvakrát rychleji, než bych totéž vysoukal z krku mluvmo. A tak jsem kdysi založil na svém webu rubriku, kam jsem zapisoval své historky, aby navždy nezmizely. Ale i web je efemérní – až umřu, do roka ho provider nenávratně vymaže, protože žádá emailem rok co rok konfirmaci, i kdybych ho měl předplacený na sto let dopředu. A tak jsem své rádoby hospodské historky nechal vytisknout a povinné výtisky zaslal do Národní a dalších knihoven, kde snad zůstanou ukryté na věky. Rubriku na webu jsem smáznul, kdyby byl někdo zvědavý, ať si knihu koupí. Ono to ale vyjde nastejno, beletrie dnes stejně nikoho nezajímá.

Původně jsem se zařekl, že nikdy nezplodím něco, co by se dalo označit za blog – tedy stoku pro nasrané čecháčky, jak to v našich podmínkách dopadá. Ale intuitivně jsem tušil, že někdy neodolám, a tak vedle oné zaniklé rubriky s povídkami vznikla i tato. V poslední době sem občas zalétla i nějaká beletristicky pojatá historka, když je už nemám kam dávat, ale jistě si povšimnete, že ty poslední jsou živeny frustrací – tak, jak jsem to nechtěl, inu žumpa. Na druhé straně – čtenář si to dnes žádá.

–––

Avšak jádru věci: prakticky celý život hraju volejbal, talent na to valný nemám, a tak jsem jakožto svou nejvyšší soutěž pinkal čtvrtou D třídu pražského přeboru dorostenců, nižší soutěž už nebyla. Ale v rámci toho jsem prodělal řádný tréninkový proces a krom toho prošel mnoha amatérskými volejbalovými partami. Z dob soutěžního hraní mi utkvěly různé herní a taktické návyky, které mi pak leckdy byly na škodu, protože nejsou kompatibilní s představami ryzích amatérů. A dostávám se k jádru věci.

V organizovaném šestkovém volejbalu se pochopitelně nemůže stát, že by hráčů nebylo šest na šest, že by hráli kluci s holkama, že by byl někdo výrazně omezen zraněním, a přesto si chtěl zaplácat.

Když se scházejí lidi na volejbálek jen tak pro radost, bývá vše naopak, hraje se třeba ve třech proti čtyřem na hřišti určeném pro dvanáct lidí, dvoumetroví kolohnáti proti drobným dívkám, Franta má záda, Zuzka koleno a tak dále. A proto platí nepsaná pravidla pro neformální volejbal. Ta se víc jak sto let ve všech partách klasických volejbalistů dodržují. V partách, kde hrajou prim, jak jsem uvedl, klasičtí volejbalisté, volejbalisté-gentlemani.

Bylo to tak i v naší partičce vodáků. Parta byla skvělá, nikdo si nehrál na šéfa, o všem jsme se demokraticky dohodli, při volejbalu se všechna nepsaná pravidla ctila. Pak ale přišli dva chasníci, já jim říkám Azarenka a Šarapova – protože to byli chlapi, skloňuji je podle vzoru předseda. Kdo se někdy díval na zápasy těchto dvou tenistek, ví, o čem mluvím. Tyto, ehm, dámy v gentlemanském sportu tenisu při každém svém úderu řvaly ze všech sil, aby soupeřky vyvedly z  míry. A dařilo, či daří se jim to tak náramně, že obě byly světovými jedničkami a v tenisových akademiích se to řvaní povinně vyučovalo, aby mladé hráčky nebyly proti nim handicapované. Tak se z Wimbledonu stala opičí klec. 

To jsem ale odbočil, na volejbal tedy přišli dva sebevědomí halamové, kteří spolu začali soutěžit, kdo bude ovládat naši mírumilovnou partu. Ti nejmírumilovnější tlak neustáli, a postupně z volejbalu zmizeli, nezbylo nás ani sedm statečných. Nahradili je kámoši Azarenky a Šarapovy – Seleš, sestry Williamsovy, jak jsem těm klukům říkal, a pak ten, jak se jenom ta tenistka jmenovala? Už si nevzpomenu, ta řvala nejen při svých úderech, ale i při ranách soupeřky.

Zapomněl jsem říct, že sestry Williamsové a jejich kámoši nikdy dřív volejbal nehráli, i když k tomu měli fyzické dispozice – vysocí ramenatí chlapáci.

A kam že zmizela nepsaná pravidla? Že se nemá zalejvat, když soupeř nehraje na hřišti pro šest v šesti. Že se – galantně – při přátelském volejbalu nesoustředíme na ty nejslabší a nejméně pohyblivé dívky, což přináší nejvíce bodů. A...

Těch pravidel je spousta. Ale co s tím, Šarapovi to nikdy nevysvětlím, když pořád jen řve a neposlouchá. A jedině vítězství za každou cenu mu přináší satisfakci, onen orgasmus sportovců.

Nepsaná pravidla halt zmizí ve chřtánech světových jedniček. A zapsat je nemůžu, to by zmizela z principu, když jsou nepsaná.

Co s tím – babo raď.