Zdeněk Homola: Mimochodem

Čtvrtek 18. dubna 2024

Orosené okénko

Chtěl jsem se s tou historií svěřit už dávno, ale čekal jsem, až účastníci a hlavně účastnice, no ne vymřou, ale až budou nad věcí. Tak snad odpustí. Kdo ví, jestli je přežiju, pak by historka zanikla…

No, ony taky vědí, jakou mám bujnou fantazii, když chci zatraktivnit nějakou nudnou naučnou stať, v tomto případě o chmelařství.

Hned o prvních prázdninách na gymnáziu jsme vyrazili na chmelovou brigádu. Ta byla povinná, málokdo se ze zdravotních důvodů dokázal vykroutit. Ale bylo to k jeho škodě, atmosféra mezi studenty byla skvělá. Dnes by se řeklo teambuilding. Však uvidíte.

Chmelu se říkalo zelené zlato. Komodit, které by od socialistického Československa Západ kupoval, moc nebylo, tak chmel byl jeden z hlavních artiklů. Jinými byla třeba vítězství tenistů – Kodeše, pak Lendla či Navrátilové, ti museli své výdělky odevzdat našemu státu, který velkou většinu zabavil a zbytek proplatil v bonech. Lendl prý vydal za jednu střední fabriku, akorát že o její produkty na Západě zájem nebyl, o Lendla ano.

Bony, byly, ale to bych zabíhal ještě víc… Byly to poukázky, za které šlo koupit západní zboží v několika Tuzexech, v Praze byly tři, možná pět. V Palackého ulici, na Maninách a na Pankráci, ještě někde? Bony dostávali jako náhradu za dolarovou mzdu pracovníci na montážích v zahraničí a podobně, a třeba ti tenisti, ale co s nimi, tuzexového průmyslového zboží se člověk nenajedl, tak je prodávali vekslákům. Každý si od veksláků mohl před Tuzexem na černo bony koupit, jeden za pět korun. 

Třeba džíny nikde jinde k mání nebyly, stály 40 nebo 80 bonů, podle toho které. 80 krát 5 je čtyři sta, to byla ani ne třetina mé první výplaty. Ale to už fakt zabíhám, no já to ale vlastně píšu pro své potomky, kteří si takové věci neumějí ani představit. Veksláci byli zároveň konfidenty StB, jinak byl je policajti zabásli.

Vrátím se však ke chmelu.

Nejžádanějším byl ručně česaný chmel. Existovaly i chmelové kombajny, ne že by jezdily po poli, ale byly to běžící pásy v halách, kde jsme kolem nich seděli a oškubávali šištice ze štoků svážených z chmelnic. To nebylo jen tak, krásná jemná studentka z jiné školy strčila před mýma očima omylem ruku do soukolí a to jí sešrotovalo celé předloktí. Křičela zoufale: Karle, Karle, to byl takový děvkař z naší skupiny, který ji tam nabalil. To se ale stalo, až když jsem byl na vysoké, mladiství na kombajnu pracovat nesměli.

Tehdy na gymplu jsme sedali na chmelnicích vesničky, ve které jsme byli na pytlích slámy po půdách chalup ubytování. Chmelnice je takový les telegrafních sloupů, pospojovaných nahoře dráty, z těch byly nataženy jiné dráty na zem a koncem srpna se už výhonky chmele vyšplhaly do sedmimetrové výšky, byly obrostlé velkými listy a obsypané zelenými šiškami. Museli jsme štok i s drátem strhnout a pak očesávat šištice do čtyřicetilitrových košů zvaných věrtele. My průměrní jsme udělali kolem sedmi věrtelů za den, šplhouni třeba jedenáct, rekord byl čtyřicet. Prášilo se tam až až – ze šištic se sypal lupulin, chmelový prášek, který pak pivu dodává hořkou chuť. Zemědělské družstvo nám za 14 dní práce vyplatilo i nějaké peníze, sotva na ty džíny.

Pivo jsem tehdy, ve svých šestnácti letech, ještě nepil, i když někteří voražení spolužáci zdrhali do vedlejší vesnice, kde byla hospoda.

Zatímco tedy oni dleli kdesi daleko v té hospodě a popíjeli pivo s tamějšími mladými vesničankami, my tři vzorní kamarádi jsme prolezli k večeru průduchem u paty stodoly, takovým nízkým přízemním okénkem, do černého sklepa mezi hromady uhlí a brambor. Vzadu svítilo další nažloutlé orosené okénko a za ním se sprchovaly naše spolužačky. 

Rozmístili jsme se tak, aby nás dívky nespatřily. No, spatřily, ale dělaly, že ne. Kluci se rádi podívají, holky prý rády ukážou, když si při tom nezadají. Musí ale dělat mrtvé brouky, jinak by to kouzlo nevinného pelu sfoukly. Dobře udělaly, ty krásné zůstaly krásnými, ty méně krásné v naších očích na kráse získaly. Vypadaly přes orosené okénko, jako by je vymaloval sám pan Renoir.

Vy však, moji milí čtenáři, víte, že u selanky dlouho nevydržím.

Za námi se spouští do sklepa další šmírák, tentokrát opravdický. My jsme byli jen jemný vánek chlapeckých a dívčích tužeb v rozpuku mládí, s tichým souhlasem obou stran. Ten strejc vždycky vypadal jako úchyl, slaboch, starý mládenec s ošklivým šklebem.

Zdejchli jsme se za hromady uhlí a on obsadil naše místo. Dívky ho naštěstí neviděly. Byl v tmavém ošuntělém oblečení, obličej zakrytý černým šátkem, byl zkušený, zřejmě tam lezl celá léta, sklepy si před tím obhlídl a našel nejvhodnější úkryt. Potřeboval dokonalý, protože se najednou začal celý klátit. Nečekali bychom to od našeho nejstaršího kantora, nečekali jsme, že bude metr dva od dívek hrubě masturbovat.

Kdeže je ten pel: je ten tam. Najednou se nám chtělo blít. Co teď?

Kamarád zatáhnul za záchrannou brzdu, vlastně zatlačil. Ano opíral se čirou náhodou o hlavní rozvod elektrického napětí. Tahem zapni, stiskem vypni, jak to tenkrát bývalo. Nastala tma. Zneuctěné, leč nic netušící dívky začaly teprve teď pištět, profesor zaklel, vylezl ze sklepa a šel hledat správce.

Víc už se tam neodvážil, dali jsme pozor, aby se před průduchem do sklepa při sprchování dívek vždycky někdo potloukal, dívky jsme chránili, užírali se žárlivostí. A on nejspíš taky pochopil, jak se věci mají. Byli jsme vzájemně v šachu, jeden horší než druhý, ale vždyť my jsme byli ještě jen zvědavé děti...

Poslední den se ke mně profesor přitočil a stydlivě zašeptal: Abys tom rozuměl, mě je šedesát a nikdy jsem neměl ženskou. Protože jsem hrozně ošklivej. A nesemělej. Víš? Víš? Já jsem taky jen kluk jako vy.





  • Dress code novomanželů
  • Piži a Lada
  • Studna na Sloním ostrově
  • Sebrané historky
  • Orosené okénko
  • Holý zadek
  • Speciální vůz
  • Můj patron Perun
  • Urážka božstva
  • Starý mládenec
  • Pan Alois
  • Máme se prímárně
  • Ústřice
  • Mé starodávné Múze
  • Úsměv
  • Šeherezáda
  • Za vílami do Kodaně
  • Neogulag
  • Neměli tam tanky
  • Švihlá chůze
  • Korida
  • Znamení
  • Nekřťěňátko
  • Řeka adrenalinu
  • Amfiteátr
  • Kde se vzala Ukrajina...
  • Pietní akt při 80letém výročí popravy generála Bedřicha Homola
  • Bobulouni
  • Odposlechnuto
  • Ruska
  • Kája, ten nejhodnější člověk na světě
  • Sacré-Cœur
  • Kam s ním
  • Robinsonem uprostřed Evropy
  • Brixenští sloni
  • Rudé Rusko II
  • Rudé Rusko
  • Obrana národa
  • Světový rekord u Božího hrobu
  • A von
  • "Homolův puč"– akce právoplatné vlády
  • V lůnu Země
  • Peklo a nebe
  • Romantická komedie
  • Lyžař na Monínci
  • Syndrom generálských vnoučat
  • Kostel svatého Rocha na Vysoké v Jinonicích
  • Já nic, já nejsem muzikant
  • Jak jsem uklidňoval československého prezidenta
  • Ty hajzle...
  • Miss Veselí
  • Jochacha
  • Příliš mnoho slov...
  • Alenka
  • 5+5
  • Ubránila by nás československá armáda před Hitlerem?
  • Pepa, mé druhé Já
  • Skejt
  • Kaple sv. Kříže v Sázavě
  • Kalhoty před brodem
  • Můj slavný bratr
  • Zipolite
  • U Hanse Turka
  • Reprobusem přes Jordán
  • Sváťa se vrátil
  • U jezera
  • Zlíchovská rotunda
  • Veletín, Beletín, nebo Vyšší Týn?
  • Pyskočelský most
  • Suchopárná suchá pára s covidkou
  • Vzdušný a kapénkový přenos infekce
  • COVID 19, proč je nejvíc postižena Lombardie
  • Chřipka
  • Režimy
  • MZ
  • Generál Bedřich Homola
  • Smeč
  • Vkuse
  • Markétka čarodějka
  • Triskele
  • Anexe
  • Pražský ciferník
  • Má Praha čtyřstovku? II.
  • Narodil se Kristus o zimním slunovratu na Nový rok?
  • Volejbalový set
  • Presbyop na golfu
  • Karel Schwarzenberg a češství
  • Výkuk
  • Už se to nikdy nemůže stát?
  • Blbá a chytrý
  • Levoruký Diskobolos se právě trefil
  • Má Praha čtyřstovku?
  • Kdyby tak na Letné byla medúza...
  • Hutka versus Nohavica
  • Čunkovo Poschlé


  • Vše