Neděle 30. listopadu 2025
Ošklivé děvčátko
Petrarcova Laura, Manon Lescaut, Julie od Romea – existují snad nějaké literární hrdinky, které by nebyly krásné, okouzlující a oduševnělé? Těžko, kdo by takový román nebo novelu četl… Ošklivých všichni vidí kolem sebe dost a dost.
Spisovatelé by se neuživili, upadli by do nemilosti a zapomnění. I Viktorka ze Starého Bělidla byla původně kočka. Ta dynamika změny osobnosti je pro román nutná, postavy nemůžou být celý život stejné, zejména když jsou ošklivé.
Takovou hrdinku si můžu dovolit jen já – je mi jedno, jestli mé historie bude někdo číst, nebo ne, píšu si sám pro sebe. Aby se líbily mně. Gusta a názory cizích čtenářů by mě jen stresovaly a už bych nikdy nic víc nesepsal…
I já jsem však byl až do teď, co se týče hrdinek, konvenční a plytký – vždycky jsem psal jen o superkráskách, které mě nakonec odmítly a tak svou krásu ztratily. Já totiž nikdy nefabuluji, píši o skutečných příhodách a skutečných lidech. Ti se sice jeden po druhém na mě urážejí a bojím se, že mne budou žalovat, ale pro mě je větším strašákem, že nevědomky ukradnu cizí příběh, který jsem kdysi viděl v kině, televizi nebo četl – a zapomněl na něj.
Já za to nemůžu, že se kolem mě v reálném životě točí jen ony femmes fatales. Nevím proč – možná se mi ty krásky rojí kvůli mému specifickému vkusu...
Jít třeba po ulici s nějakou šeredkou, to bych se hanbou propadl, na to nemám koule – myslel jsem si.
A tak jsem záviděl kamarádovi, že si nabrnk opravdu super nehezkou milenku – jen ona mu byla schopna sekundovat v jeho extrémních sportovních aktivitách. A chodil s ní hrdě po městě a nestyděl se. On to unesl, já bych se sesypal, myslel jsem si. On je daleko větší chlapák než já.
Ale co čert nechtěl: jeho dáma si mě oblíbila a začala za mnou chodit, aby na něj nadávala. A na všechny ostatní – rodiče, bratra, kolegy v práci. Nejhorší prý byl bratr a matka.
Všichni na ni byli zlí, jak říkala, a líčila nepravděpodobné strašlivé ústrky. Myslel jsem si, že hrubě přehání, jak už to některé ženské dovedou… Tohle je ta pravá hysterka, starozákonní, říkal jsem si.
Jak byla sportovně založená, začal jsem ji brát na běžky, na golf, aby byla aspoň chvílemi zticha.
No a zvyknul jsem si – na její zevnějšek i ošklivou povahu. Otrkal jsem se a udivené a zhnusené pohledy lidí mi přestaly vadit. Dokonce jsem uštěpačně kvitoval, jak při pohledu na mou průvodkyni lidi esteticky trpí.
Bože, a pak se zabila při jízdě na kole. Omlouvám se za předchozí trochu odlehčený tón – vzpomínal jsem na ni ale v dobrém...
Byla vždycky oblečena v černém outfitu, nanejvýš ozdobeném trochou šedi. Byla si své ošklivosti vědoma, a tak chtěla být nenápadná.
Protijedoucí řidič ji přehlédl a v plné rychlosti ji nabral na kapotu, roztříštil si při tom přední sklo a ohnul i hranu střechy – viděl jsem pak na stránkách policie fotky.
Byla rozlámaná na kusy. Za ní jel na kole ten její přítel, můj kamarád, a pak mi s brekem líčil, jak vypadala – hlava s vyhřezlým vnitřkem, o kloubech naruby ani nemluvě. Všechno si to musel prožít zblízka na vlastní oči. Strašné.
Vystrojil v jejím rodišti honosný pohřeb v dubové rakvi, maně jsem si představoval, jak je uvnitř to její polámané tělo naskládané. Snad by byl lepší pohřeb žehem, napadlo mě, takhle bude v hrobu ležet znetvořená do skonání věků.
Při spouštění rakve do jámy v zemi jsem brečel, přiznávám. Spolu s přítelem. Její rodina však neuronila ani jednu slzu.
Na smuteční hostině, kterou přítel uspořádal, její bratr bujaře křepčil, matka pak zvědavě přišla k našemu stolu sportovních přátel z Prahy. Co prý jsme zač.
Říkám: „Spoluhráči z volejbalu. Skvělá žena, jaká škoda, takhle skončit!“ Tak se to přece na pohřbech říká, o mrtvých jen dobře... Vlastně jsem ani nelhal. Byla zakřiknutý introvert, který se od samého narození nikomu nelíbil. Ale kdo hledal, tu něžnou dušičku v její Pandořině skříňce vytušil.
Její matka však přísně opáčila: „Ale měla i své chyby!“ Zahrozila ukazovákem a dupla podpatkem.
Ach, tak ona tedy naše kámoška nepřeháněla. S tím nabubřelým bratrem. A ještě horší matkou…
***
Za rok jsem jel přes ono město z konference a s pohnutím jsem zašel na hřbitov. Spousta hrobů, pochopitelně, ale její jméno nikde nevidím. Celkem přesně jsem si pamatoval, kde byla pohřbena.
„Nechtěli ji tam,“ pokrčil rameny přítel, když jsem se ho později ptal.
Snad ji nakonec přece jen zpopelnili... Radši jsem po tom víc nepátral.
Holt ošklivé děvčátko. Od narození až za hrob... Jaký jiný osud mohlo mít...