Zdeněk Homola: Mimochodem

Když mám nostalgickou, vzpomínám na své dětství, a když supernostalgickou, tak na pouštění rodinných filmů osmiček, které mé dětské vzpomínky ještě prodloužilo až k samému vzniku života.

To musím svému tatíkovi přiznat k dobru, že natáčel kamerkou na kličku jeden film za druhým, a to už od chvíle, kdy jsem byl čerstvě na houbách, tedy v maminčině lůnu.

Ta následná atmosféra sešeřelé místnosti, ve které vrčela červeně blikající promítačka, co vrhala obrázky na zažloutlou stěnu, se mi vryla do duše. Vídal jsem obě babičky a dědečka, když byli ve věku, na který si nemůžu pamatovat, i své první krůčky. Mírně tělnatého brášku, který si vytahuje z pusy žvýkačku jak jojo, a megatělnatý táta mu říká, že je chuligán. A maminku, tehdy ještě vyhlášenou ultrakrasavici. Bez filmů bych si ji takovou nepamatoval, ach ta její životospráva a životaběh...

Za ty filmy jsem tátovi skoro odpustil, že mi říkal smrade a že mě při promítání svou medvědí tlapou hladil po jemné dětské prdelce pod trenýrkami, moh jsem vyskočit  z kůže, ale co jsem zmohl, já měl patnáct kilo, táta sto padesát. Něco tak báječného na omak medvěd těžko najde.

Většina filmů nebyla sestříhaná, a tak na začátku i na konci se na zeď promítaly pozoruhodné bledě strakaté sekvence s letícími tečkami a nitkami i s příslušnými zvuky, jak konec filmu štrachal po soukolí promítačky.

Říká se, že lidi mají „dětskou amnézii“, pamatují si životní epizody až tak od 3-4 let. Ale jeden tátův film dokázal, že já si pamatoval něco pro mě zásadně důležitého, co probíhalo v prvním půlroce mého života. Táta na pláži kdesi u Černého moře usochal z písku nahou ženu v životní velikosti, ležící na zádech. A malý Zdeněček k pobavení veškerého osazenstva pláže nosil z moře v dlaních vodu a namáčel sošiny bradavky a dvorečky, aby byly patřičně tmavší než okolní prsy. Jak bych mohl později k takové vědomosti přijít, máma mě kojila jen půl roku a byla jinak cudná, aspoň před dětmi.

Někdy kolem mých Kristových let jsme se přestěhovali a promítačka kamsi zmizela, jen filmy zůstaly. Když začala éra digitální filmařské techniky, zatoužil jsem si to promítání zopakovat. Našel jsem pána u Kutné Hory, který lacino převáděl celuloidové filmy do digitální podoby, dopadlo to výborně.

Materiál jsem zušlechtil, vystříhal prázdné pasáže, ale filmy nebyly zvukové, takže jsme si s rodinkou pouštěli staré záběry za naprostého ticha. Nostalgie tím byla silně ochuzena. Hrát k tomu ragtime jak v předválečných filmech mi nepřišlo vkusné. Rodina se nudila.

Před rokem jsem napsal povídku, taky nostalgickou, o vzpomínkách na dětství, zařadil jsem ji do nové knížky historek a jiných textů. 

Pak mě napadlo uspořádat křest této knihy. Poprvé v životě. Před tím jsem křtil jen monografii o dědovi generálovi a později i tátovy vzpomínky. Možná jste se zúčastnili a viděli, jakou mám trému. No spíš jsem vždycky zavzlykal, když jsem četl o dědečkově popravě či o zvěrstvech, které musel táta prožívat v koncentráku, vlastně trému jsem neměl, protože šlo o jiné osoby.

Ale vlastní křest, to je jiný level. Pro nás stydlivé introverty. Jaká opovážlivost vytáhnout desítky lidí z pelechů, abych před nimi exhiboval. Neodvážil jsem se  nikoho požádat o moderování večera, tak jsem si musel vystačit sám.

Autorské čtení bych nezvládl, to jsem si vyzkoušel doma. Ale namluvit připravený text a povídky do mikrofonu, to mi šlo mnohem lépe. Každou větu jsem přednesl několikrát, a pak z nich vybral použitelné sekvence a slepil do jednoho celku.

Ale pouštět ve tmě jen zvuk, to by byla nuda. A tak jsem k mluvenému slovu sestříhal několik filmů, jeden z nich vznikl právě z těch rodinných klipů.

Mám kamarádku, superinteligentní, jiného takového neznám. Možná trochu sebe, ale to nikdo neví, protože samozřejmě, jak jsem introvert, to nedávám na odiv. Nechci se vychvalovat, je to tím, že ona je taky introvert a máme podobný typ myšlení.

Ta kamarádka má tři a půl VŠ titulů, od matiky po psychologii, malířství a režii. Je odedávna můj mentor, který dělá recenze mých dílek. Já jí to vracím stejnou mincí s tvorbou její.

Své filmy jsem dostříhal ráno před křtem a poslal té kamarádce k posouzení. Vyrobil jsem už řadu filmů a ty zvlášť povedené jiný můj kulturně vyvinutý kamarád pochválil, že jsou jak od celníka Rousseau. Vystihl podstatu, opravdu jsou komponované coby naivní umění.

Nejvíc práce mi tentokrát dalo vyrobit onen charakteristický zvuk cvrčící promítačky a vložit znovu na začátky a konce filmů ty charakteristické amatérské prázdné sekvence. 

Promítačku jsem nemohl najít, abych si nahrál to její bzučení, a originální digitální kopie taky ne, jen ty neprozřetelně vyčištěné od balastu. 

Ale když něco hoří, člověk se vybičuje. Našel jsem nakonec ve sklepě po čtyřiceti letech onu promítačku a natočil její zvuk i s hlasitým zapnutím a vypnutím spínače. A ony prázdné pasáže, vystřižené z původních kopií, které jsem taky našel, jsem digitálně přilepil na začátek i konec filmu. Dokonce jsem spojil prázdná místa z několika filmů, aby byla dost dlouhá na titulky. Iluze klasického amatérského promítání byla dokonalá.

Jsem si myslel. A poslal kamarádce k posouzení. Aby vychytala chybky.

Odepsala, že filmy jsou „laické“. A odmítla to upřesnit, shodila to medvědí prackou en bloc, sakumprásk, nestály jí ani za pár slov. 

Úplně mě takhle likvidační kritika odrovnala, vím přece, že jsou dobré, patřičně naivní, s promyšlenou nadsázkou. 

Místo, co bych se před křtem uklidnil, mi celý den v hlavě šrotilo: „laické, laické, laické“. Mohla třeba napsat amatérské, to by bylo na místě, každý ví, že za ně nic nedostanu. Pořád jsem kamarádku bral jako nezpochybnitelnou autoritu. Bál jsem se na večírek vůbec přijít, styděl jsem se za své diletantství. Byl bych raději nechal filmy doma.

Říkal jsem si, co jí může vadit, jestli fejdované přechody mezi sekvencemi, které profesionálové zpravidla nedělají, to kdysi říkala, ale já je mám jen tam, kde jsou organicky potřebné.

No, večírek dopadl skvěle, lidi za mnou chodili a zejména ty filmy mi chválili. A že tam byli i profesionální znalci umění...

S kamarádkou od té doby nemluvím. Teda… Vlastně jsem jí odepsal, že její hodnocení je bezcenné a nekompetentní, tak se urazila ona.

Myslíte si asi, že takové žabomyší války jsou v našem kmetském věku nedůstojné...

Ale ten věk přináší i další roviny. Prý ta kamarádka už není, co bývala, vázne jí  slovní zásoba, říkala mi předposledně. Proto možná zvolila nepatřičné slovo laický místo naivní či amatérský. 

Ne, nejspíš hapruje i úsudek. Myslela si, že jsem nedokázal odstranit ty jalové flekaté začátky i konce a nechal tam surové neupravené originály. A já si přitom dal takovou práci, abych je tam zpátky propašoval. Jako by mě neznala...

Nebo ji znechutiilo něco jiného? Nadsázku a ironii každý nerozpozná, buď na to nikdy neměl, nebo ten cit věkem ztratil.

Starci zkrátka hloupnou a rigidnějí – ztrácejí pružnost myšlení, to je známá věc.

A co když přátelé za mými zády o mě říkají totéž – co mi vázne, a jinak mi jen mažou med kolem pusy? Kamarádka mi to aspoň napsala rovnou do očí.

Mezi laikem a vysloužilcem zas takový rozdíl není, člověk je dvakrát dítětem, říká se. A já, stará herka, jen jednou hříbětem. Možná.

Zbývá jen nostalgie...