Zdeněk Homola: Mimochodem

Čtvrtek 16. prosince 2021

Ty hajzle...

Vždycky jsem tak trochu fotil a můj o hodně starší bratr byl v mých začátcích už slavný fotoreportér, tak jsem leccos odkoukal. Ostatně učili jsme se řemeslu oba ze stejné skvělé učebnice, kterou jsme měli doma. Co nám oběma utkvělo, je, že když se fotí lidé, musí to být co nejvíc zblízka, aby to nebyly miniaturní postavičky někde vzadu v přítmí lesa, na kterých se nedá nic rozeznat. Brácha později tuhle poučku převzal i do své učebnice.

Vždycky mě bavilo fotit lidi, ne krajiny. Jedinou výjimkou je reliéf zasněžené Labské louky a oblých kopců za ní, připomínalo mi to akty krásných děvčat. Ovšem děvčata tak snadno nepostojí a nepoleží jako hory a dělají různé brekule, znáte jistě píseň Kubistický portrét od Suchého a Šlitra. A každá vada na kráse je tam znát, nevím, proč na horách to tolik nevadí. No, univerzální ideál krajiny neexistuje, o ženě však v sobě takový etalon přinejmenším každý muž nosí a těla jsou si tvarem oproti krajině docela podobná, jen někde vyšší kopeček, jinde nižší.


Jedna kamarádka říkala, že ráda fotí, tak jsem se zaradoval, že máme něco společného, pak dodala, že ráda fotí pasivně akty. To jsem pochopitelně zajásal ještě víc, měl jsem zrovna i k dispozici bráchův ateliér, kamarádka byla velmi vstřícná a trpělivá. Ale jenom vymyslet pózu, aby byla neotřelá, to skoro nejde, tělo má své limity a aktů jsou miliony, možná miliardy. A nasvítit to reflektory, aby všude byly jen žádoucí stíny... Pak se přece jen pohnula a všechno bylo jinak, no málem jsem to vzdal, já tedy trpělivý člověk nejsem. A nikdy příště už jsem se do toho nepustil. Někde tu výslednou fotku ještě mám, ovšem dívka trvala na tom, že tam musí mít obličej, byla na fotku hrdá, ale teď je to docela známá osoba, tak to asi nejde. Víte, jaký měla problém Angela Merkel s fotkou z FKK. A torzo, to by se zbořila kompozice. No, zkusím se jí zeptat, tak sem za nějakou dobu koukněte.

Na studiových aktech tedy není vůbec nic erotického, je to hrozná dřina, z jindy dráždivých útvarů se stávají nepěkné stínovrhy.


Pak mě začaly bavit portréty a šerosvit. Inspirovali mě renesanční a barokní mistři a kameraman Javier Aguirresarobe, pamatujete na dlouhou pasáž z vesnické zájezdní hospody ve Formanově filmu Goyovy přízraky. Musel jsem ale počkat, až se objeví moderní foťáky s vysokou citlivostí, takže se dají fotit barevné momentky i v přítmí hospody, aniž by se obličeje pohybově rozostřily. Chodil jsem s partou svérázných figurek na volejbal a po hře jsme vždycky zamířili do tehdy ještě začouzené temné hospody Na Staré Ořechovce. Trofeje byly úžasné!!! To jsem si ale myslel já. Obličeje jsem zabíral zblízka, podle rady, kterou jsem zmínil na začátku, a aby byly co nejpitoresknější a nejnaturalističtější, jako to uměl Goya nebo Hieronymus.

No a tehdy jsem obdržel od jisté volejbalistky onu facku z nadpisu: „Ty hajzle, proč jsi mi fotil toho beďára na krku?!?!“

Inu, porušil jsem GDPR beďára a fotku musel z naší kroniky stáhnout. Ostatní ovšem ze svých skvěle karikujících portrétů taky nebyli nadšeni.

Brácha to měl za socialismu ještě horší, nebylo sice GDPR, ale když dodal do redakce fotku z ulice, dostal otázku, kdo jsou ti lidé. Co kdyby to byli disidenti nebo jejich děti. Tak s sebou musel vodit stádo prověřených statistů. Vlastně i v tom byla podobnost, já taky fotil jen své modely.

Pozoroval jsem párkrát lidi, když si prohlíželi snímky, které jsem nadšeně fotil na různých akcích a výletech. Čtyřicet devět nádherných fotek a jedna úplně zkažená, ovšem jediná, kde byl jistý účastník, co jinde vyfocen nebyl. V koutě fotky, kdesi vzadu v šeru lesa, se krčil jeho fialovo zelený obličej, styděl jsem se, ale fotku tam dát musel. Ovšem všichni si bez zájmu prohlíželi jednotlivé fotky a teprve když narazili na tuto, tak nadšeně zvolali: „To je ale krásná fotka!“

Bráchu jsem kolikrát litoval, ten to měl ve velkém. Litoval jsem ho ještě víc, když píšící reportéři dostali digitální foťáky a redakce vyčíhly, že právě takové fotky s fialovými lidmi v pozadí, nebo nepřirozeně zírající ksichty před bleskem, čtenáře magicky přitahují, ne ty profesionální. Tak brácha potupně přišel o chleba, čůza lůza zase jednou zvítězila, kapitalismus nekapitalismus.


A dneska? Zrovna dneska jsem pomáhal svému známému wikipedistovi najít fotku do infoboxu hesla o jisté celebritě. Byla to kdysi krásná holka, teď už je jí ale 75, co si budeme povídat, je nefér, když se do slovníkových hesel nepoužívají fotky z nejlepších let života, ale z jeho závěru, zvlášť u dam. Našel jsem jednu jedinou fotku starou sice jen tři roky, kde ale ta dáma vypadá opravdu jako krásná dívka, alespoň když na ni koukám bez brýlí. Kdysi se na portréty používaly, no asi i pořád používají, speciální portrétní objektivy s dlouhým ohniskem, aby nebyl velký nos, a které taky potlačují eventuální vady pleti a tak podobně. Tak jsem to, už s brýlemi, ve fotoeditoru nasimuloval – trochu jsem portrét vyblúroval, tedy připorozmazal, abych vyhladil vrásky, a poslal jako ukázku wikipedistovi, aby se domluvil s autorem fotky na definitivní verzi. Fotka pro Wikipedii musí být oficiálně autorizovaná pro svobodné použití.

„Ty hajzle, když neumíš upravovat fotky, tak se do toho neper!!!“, tak nějak na mě z čista jasna nebe do telefonu autor snímku řval. Ta fotka byla výřez ze zmenšené verze pro Facebook, byla tak akorát velká pro infobox ve Wikipedii a byla tím i zabezpečena, aby ji někdo nerozklik a nestudoval detaily.

Ovšem fotograf si fotku prohlédl v mobilu, který ji automaticky zobrazí přes celou obrazovku, ta má ale na šířku třikrát větší rozlišení než sama fotografie, takže ta je třikrát víc roztažená, a navíc byla už před tím umně rozostřena, jak jsem říkal. Na tom mobilu vypadala fakt jako hrozný blívajz, ale na Wikipedii by byla tak akorát. Nenechal jsem si to řvaní líbit, fotky upravuju čtvrt století. Měl jsem v té chvíli zrovna idylu a div mě netrefil šlak. Tak jsme se s fotografem rozhádali a celebrita fotku mít nebude. On měl samozřejmě pravdu, že jsem s fotkou neměl manipulovat, ale fotka ještě nebyla určena k zveřejnění a předem jsem  ho upozornil: buď budeš souhlasit, nebo ne, nebo se to udělá jinak.


Inu, pozítří vyrazím na Labskou louku, tam je klid. Vlastně..., Hanč s Vrbatou by mohi vyprávět, Krakonoš se dovede taky pěkně rozběsnit.