Zdeněk Homola: Mimochodem

Co musím dát ke cti svému kontroverznímu tatínkovi – že od mládí fotil a tuto tradici nám s bráchou předal. Až tak důkladně, že brácha byl v 80. letech jedním z našich předních fotoreportérů. 

Dědeček generál měl za nejlepšího přítele známého pražského fotografa Antonína Cetla, který měl ateliér v rohu dnešní Hellichovy, tehdy Novodvorské ulice. Pár kroků od školy, do které chodil můj otec i moje dcera, nahoře v té Helichárně studoval fotografickou školu zase synovec Matěj. Ateliér převzal Antonín Cetl od proslulého fotografa staré Prahy Jindřicha Eckerta. Odtud asi naše vášeň pro focení pochází.

Antonín Cetl, se kterým se děda znal z Malostranského sokola, byl druhem mého dědečka i v odboji, a pravděpodobně byl spolu s ním zatčen gestapem a půl roku nato popraven v Terezíně. Geniální fotka na obálce výpravné publikace o generálu Homolovi je podle všeho z Cetlova objektivu.

Snad tohle, co jsem právě napsal, je jediné, co po neznámém hrdinovi odboje bylo napsáno. Bronzová pamětní deska na Malostranské sokolovně, kde byli vyjmenováni padlí členové v čele s generálem Aloisem Eliášem a generálem Bedřichem Homolou, i s Antonínem Cetlem, byla před pár lety odcizena. Byla holt z masivního, kvalitního kovu, nejmíň za dva tisíce...

***

Vrátím se však ke vzpomínkám vlastním. Táta mi k Vánocům daroval nejdřív bakelitový aparát Pionýr, později dokonalejší fotoaparát značky Ljubitěľ. To byla sovětská dvouoká zrcadlovka, kopie německého foťáku značky Voigtländer. Nejednalo se zřejmě o válečnou kořist, protože předchůdce Ljubitělu Komsomolec byl vyroben už v roce 1937.

Jsme zvyklí mít dvě oči, ale u foťáků to dlouhou tak nebylo. Aby bylo možné přístroje, jako byl Pionýr, správně nasměrovat, měly hledáčky, vlastně jen takové průzory stejně orientované jako je osa kamery. To ovšem neumožňovalo zaostřit, to právě řešily dvouoké zrcadlovky. Spodní objektiv posílal světelné paprsky na citlivou vrstvu svitkového filmu 6x6 centimetrů, horní pak přes zrcadlo na matnici, na kterou se fotograf shora díval. Oba objektivy byly propojené mechanismem, kterým se  stejně zaostřovaly. 

Ljubitěľ znamená rusky amatér, brzo jsem si půjčoval tátův Flexaret, což byl konstrukčně obdobný československý aparát, ale dokonalejší.

Až někdy ve dvaceti jsem si koupil východoněmeckou Prakticu, která byla dokonalejší, měla jen jedno oko, po zaostření na matnici se překlopilo zrcátko a poslalo stejný obraz na film. Navíc pomocí pentagonálního zrcadlového hranolu bylo možné se dívat do hledáčku zpříma zezadu, ne nešikovně shora jakou těch dvouokých.

Brácha měl jako zaměstnanec předního vydavatelství časopisu Svět v obrazech špičkovou techniku ze západu, vesměs dokonalejší. Zvlášť pyšný byl na jistý velkoformátový model Asahi Pentax, ten byl tedy japonský. Principy jeho fotoaparátů ale byly obdobné jako Flexaret či Praktica, jen provedení bylo modernější a dokonalejší.

Pak už přišly přístroje s digitálním snímačem, ty profesionální byly jednookými zrcadlovkami, tedy se zaostřovalo na matnici a fotilo se po překlopení zrcátka na snímač. Ty jsou nyní vytlačovány bezzrcadlovkami, což je označení pro přístroje s výměnnými objektivy, jako mají zrcadlovky, ale s hledáčkem, do kterého se posílá tentýž signál jako na snímač, takže je vidět barevné ladění aj.

Nové digitální foťáky jsou dokonalost sama. Ba i nové generace chytrých mobilů.

***

Myslím, že fotit mého otce naučil Antonín Cetl, akorát to tak časově vychází a taky měl ateliér těsně vedle tátovy školy. Táta fotil dobře, byl i malířem a měl skvělé výtvarné vidění. O jeho starším synovi, mém bráchovi, jsem už mluvil, a já se hodně snažil, abych je napadobil, ale ne s moc velkým úspěchem, nedbal jsem příliš na kvalitu, jak jsem fotil jen do šuplíku.

Zjisitljsem, že moje prostřední dcera, která maluje rozměrná plátna a pořádá jejich výstavy, se věnuje lomografii.

Jestli vám to nic neříká, tak vězte, že dle Wikipedie „základem lomografie se stal jednoduchý sovětský kompaktní fotoaparát LOMO LC-A vyráběný továrnou Leningradskoje Optiko-Mechaničeskoje Objediněnije.” Jednou ze zásad lomografie je fotit od boku.

Lomogramy jsou opravdu postmoderní artefakty, rozmazané fotky se závojem a bez kompozice, čllověk by řekl, že s nulovou kvalitou. Pro mládež, otrávenou dokonalými produkty profesionálních fotografů, mají ovšem neodolatelné kouzlo.

Můj spolužák Luboš, který už na základní škole náruživě fotil, šel ještě dál, sestrojil si nedávno dírkovou komoru, camera obscura. Výroba nebyla složitá, krabice od bot, ve které je na jedné straně fotografický film a protilehlá je probodnuta špendlíkem. Ta dírka je tam místo čočky, světelnost je mizivá, osvit proto dlouhatánský.

Ale výsledek je opravdu impozantní, jen mu člověk musí přizpůsobit oko a rozum, jako jsem to dokázal já. Jiný spolužák, majitel tiskárny, však jen s despektem kroutil hlavou. 

Neměl v dětství Pionýra.