Zdeněk Homola: Mimochodem

Pražský ciferník

– Tak jakpak jste se nám dnes vyspal, pane doktore? Co dárky, dostal jste?
– Ále, probudil jsem se zase moc brzo, pane doktore, vždyť to máte v chorobopisu.
– A co vaše hodiny, jdou přesně? Pořád si myslíte, že Praha je jeden velký ciferník? Kolikpak dnes ukazuje?
– Nojo, děláte si ze mě blázny. Ale ono to funguje, dneska vyšlo slunce nad Štěpánem, tak je Štěpána. Nad Petrem Petra, nad Jindřichem Jindřicha. Musíte se dívat od Kříže, doktore, od Kříže.
– Aha, a jestlipak bylo dneska vidět do Jeruzaléma, pane doktore?
– Dneska nevím, ale tehdy! Refrakce, refrakce...
– Aha. Sestro, připravte injekci. Pan doktor si pořád myslí, že je země placatá. Čtyřista let po Giordanovi!

...

Říkal jsem sice, že je mi proti srsti moje alter ego astrolog, ale měl jsem nedávno období, kdy jsem měl k této nauce blízko. Já šmahem neodmítám, že by třeba vodnáři měli v průměru jinou povahu než býci, je to docela možné. Hlavně za starých časů se potrava a příděl světla v těhotenství a raném dětství diametrálně lišily v zimě či v létě a imprinting, to co člověk poprvé vidí či zažívá, jakbysmet. Vlastně to na postavení hvězd opravdu závisí, zajímalo by mě, zda někdo dělal seriózní výzkum povah lidí narozených v různých obdobích, třeba v Evropě a Austrálii. Anebo na rovníku. Čím dále na sever nebo na jih by měly být povahy vyhraněnější, a to opačně podle polokoule. Sám jsem na takový výzkum nenarazil a v oboru sečtělá kamarádka astroložka také ne.

Ale o tom, co neumím prokázat, jsem vlastně mluvit nechtěl.

Před rokem dvěma jsem se intenzívně zajímal o Pražský hrad a přítel pan Čihák mě upozornil na linie, které nalézají různí novodobí mystici na mapě staré Prahy. Pár těch knížek jsem přelouskal a nemyslím si, že by byl někdo z autorů do středověké mystiky skutečně zasvěcený. Třeba to ani možné není, jednalo se o hermetické nauky. Je ale nepochybné, že tehdejší stavitelé se astrologickými představami řídili.

Hrob svatého Václava, patrona české země, je uložen ve Svatováclavské kapli Svatovítské katedrály a svoje místo víc jak tisíc let nezměnil. Nejprve byl v jižní apsidě rotundy Sv. Víta, a když ji nahradila románská bazilika, zůstal pietně zachován i v ní.

Když od hrobu protáhneme čáru k rotundě Sv. Kříže, která je vedle Národního divadla, dospějeme dále k rotundě sv. Longina, ta je nad Karlovým náměstím v ulici Na Rybníčku. Dnešní mystici se domnívali, že tato na metr přesná linie je pozůstatkem pohanského myšlení a vede k východu Slunce o zimním slunovratu. Od tohoto bodu se však o pár stupňů odchyluje.

Pan Čihák přišel s originálním nápadem, že v dané době musela mít tato linie jiný smysl, související s mystikou křesťanskou, že směřuje k Božímu hrobu v Jeruzalémě. Nebylo vůbec jednoduché tuto hypotézu ověřit, člověk se na chvíli musel stát námořníkem a odlišovat ortodromy a loxodromy na kulové ploše, ale nakonec se zdá nepochybné, že dotyčná linie opravdu do centra Jeruzaléma směřuje. Jestli je to náhoda nebo záměr, je těžké rozhodnout, jak by to tehdy mohli přes horydoly a moře vyměřit... Vlastně - v té době Arabové dávno uměli pomocí astrolábů určovat směr k Mekce a zrovna ve 12. století byly jejich spisky přeloženy v Evropě do latiny.

Pokud bychom vzali jako střed českého vesmíru onu rotundu Svatého Kříže, a že rotundy měly opravdu znázorńovat nebeskou klenbu, kryje se tato linie kvůli převýšení terénu opravdu s východem Slunce o zimním slunovratu. A kdybychom se od rotundy podívali k východu Slunce naopak o letním slunovratu, přímka by dospěla přes kostel Sv. Petra a kostelík Sv. Václava na Proseku do Staré Boleslavi k poutnímu kostelu na místě, kde byl Sv. Václav zavražděn.

A k tomuto místu směřuje i osa zaniklé baziliky Sv. Víta na Hradě a dvě další svatyně v její bezprostřední blízkosti - zaniklá kaple Sv. Mořice a zaniklý kostelík připisovaný Sv. Bartoloměji ze stejné doby. Téměř všechny ostatní pražské kostely jsou orientovány svou osou podstatně jinak, kupodivu ne k východu, jak se obvykle uvádí, ale severněji a to v poměrně velkém rozptylu. Právě rotunda Sv. Kříže je však namířena apsidou k východu, snad proto, že moha být opravdu oním středem českého vesmíru.

Proč se osy oněch ostatních svatyň v rámci určitého intervalu liší, byla velká záhada. Ukázalo se však, že velmi pravděpodobně korelují s východem Slunce na Velikonoční pondělí (základní křesťanský svátek Zmrtvýchvstání páně) v roce založení dotyčných staveb. Protože jde o pohyblivý svátek, osy se odlišují a podle jejich azimutů lze například určit rok založení rotundy Sv. Víta na Hradě a rotundy Sv. Klimenta na Levém Hradci, u kterých přesná datace známa není.

Tak co říkáte, na odpůrce astrologie a mystiky je to docela slušný kousek, ne?

V Praze jsem se narodil a donedávna se v ní vyznal velmi dobře, hlavně v té staré. Myslel jsem, že díky mé nové odbornosti dosáhnu už naprosté dokonalosti, každému budu moci bez čekání nakreslit mapku s přesnými souřadnicemi a budu konkurovat katastrálnímu úřadu. Nalézal jsem ve virtuální mapě mé hlavy stále nové a nové rovnostranné a rovnoramenné trojúhelníky, kružnice, čtverce, podzěji obdélníky, lichoběžníky, kosočtverce, kosodélníky a nepravidelné čtyřúhelníky i mnohoúhelníky, spojující zcela nečekané uzly. Pavučina linií houstla, a já jsem se do ní zamotával čím dál víc. 

Kardinálním rovnostranným trojúhelníkem, který vše objímá, je spojnice břevnovského kláštera, zlíchovského kostelíku a vchodu do ÚV KSČ u bývalého brodu na Štvanici. Nad rameny trojúhelníku je pak hlava, která vše řídí. S překvapením jsem vyměřil, že jí není Pražský hrad, jak jsem očekával, ale dejvický dům, kde jsem prožil dětství a nad tím vším pavilon 2 bohnického ústavu, kde dlím právě teď.

– Tak jakpak jste se nám dnes vyspal, pane doktore?