Neděle 24. listopadu 2024
Když jsem byl mladík, byly pro mě ženy minová pole. Nejen vnady, ale všechny orgány, všechny částečky těla byly tak dráždivé, že jsem za ty ženy rudnul hanbou, že svá těla dávají na odiv, že ty ženy vůbec existují.
Navykl jsem si klopit oči a dívat se na zem, ne nahoru. Bál jsem se, abych je pohledem nezneuctil, natož dotykem, to už vůbec.
Ale pak jsem přeřízl svou první ženu. Stalo se tak na anatomii, na pitevním stole. To mě odšpuntovalo.
Ženské tělo bylo už kompletně využito pro výuku, obrané na kost. Zbyla jen páteř, obratle ale byly ještě tuze svázané jeden k druhému. Dostal jsem pilku, takovou jakoby truhlářskou, ale z nerez oceli, a ženu přeříz, tedy to, co z ní zůstalo – páteř. Aby se vešla do krabice a odnesla se do spalovny.
Zjistil jsem, že ženské tělo je jen kost, maso a kůže, a ztratil ostych. Ta jeho dráždivost zmizela.
Po promoci a po vojně jsem nastoupil na psychiatrii. Tedy jako lékař.
***
Moje úplně první pacientka byla tragéd. Vypadala jako Eiffelova věž, vysoká, vychrtlá, protože měsíce nejedla, ale se sloníma nohama z nedostatku bílkovin, které by tělesnou vodu držely tam, kde má být.
Den co den za ní chodil Karel Gott a souložil s ní. V mezidobích stála u okna světlíku a vyhlížela ho v protějším bytě. Karel za ní chodil i do léčebny a i tam s ní denně souložil.
***
Druhá byla nymfomanka. Vždycky, když jsem přišel na vizitu, strhla ze sebe župan, nic pod ním neměla. Jak jsem říkal, ženské tvary už se mnou dávno nic nedělaly, ale zpravidla do pokoje vtrhla sestra a řekla: „Ježíš promiňte, pane doktore!” a zase zabouchla.
Dívka byla pohledná, ale totéž mi dělala jiná nymfomanka, tentokrát padesátiletá tělnatá matrona. Ta mi vždycky vlítla do pracovny, shodila župan, a obvykle i mě shodila ze židle. A už mi rozepínala kalhoty. To se jí ale nikdy nepodařilo.
Zpravidla ten hluk přivolal sestřičky a ty se opět omlouvaly, když viděly, jak ležím na zemi a sedí na mě nahá žena.
Získal jsem neoprávněně pověst největšího kance v nemocnici, a tak za mnou začaly chodit i ty zdravotní sestřičky, psycholožky a lékařky.
Hlásily se se slovy: „Já jsem ještě nebyla!”
Nevím tedy, co na mě viděly, krásy jsem moc nenabral – rozcuchané, vousaté individuum.
Mnoho psů, zajícova smrt, napadlo mě.
To tedy byly mé začátky.