Zdeněk Homola: Mimochodem

„Tak tady tě táta ukoval, Zdeněčku, zapamatuj si to,” řekla mi maminka a pokynula rukou na trávník pod námi.

Nevěděl jsem, co je to ukovat a maminka mi to nevysvětlila. Vzápětí mě naučila vázat si tkaničky na zaječí ouška, tak bych odhadl, že mi mohlo být tak čtyři nebo pět.

Maminka nostalgicky hleděla na okolní luka a zalesněné kopce, mezi nimiž na obzoru vyniká holý vršek s vesničkou Horní Kruty a poutním kostelem svatého Václava, jehož věž s baňatou střechou dominuje okolí. Kruty se nejmenují podle drůbeže, ale kroutí se tam do vršku silnice.

Jak jsem později pochopil, na té louce u Drletína jsem byl počat, i když nyní vím, že člověkem jsem se stal až za pár dní bůh ví kde, když se vajíčko a spermie spojily v jednu buňku, ta se začala dělit a strukturovat, a nový jedinec, totiž já, začal bobtnat.

V Drletíně je jen pár chalup a stál tam i prostý domek z trámů a palubek 6 x 4 metry velký, byl na prodej. Ne však pozemek. a tak táta domek koupil a nechal převézt o dva kilometry dál dolů údolím na novou parcelu. Chata stála 70 tisíc, to otec odsypal pár špetek těžkých peciček platiny z malé lahvičky se zabroušeným hrdlem, kterou přivezla legionářským vlakem z Uralu babička, dcera ředitele hutí.

Chata od té doby stojí pod malou roklí s byvší studánkou, tu bohužel soused odshora svedl do bazénu, ve kterém se jeho rodina koupala, a k nám pouštěl jen odpadní vodu z nádrže. V té jsme se myli.

Ale co, ve vedlejší rokli je taky studánka, s báječnou pitnou vodou, ta nikdy nevysychá, nikdy nezamrzá, má svých stálých osm stupňů Celsia. Původně to byla malá jeskyňka, z jejíchž zadních stěn prýštila voda, tu jsme zachytávali do několika korýtek z kůry a sváděli do jednoho pramínku. Tento systém byl křehký a nestabilní, a tak sousedi jeskyňku zazdili a vyvedli z ní železnou rouru.

Ze samiččí studánky se tak stal pramen samčí. Něco jako imaginární porod syna, říkám si.

Za kopcem stojí město Sázava, spjaté s pověstí o svatém Prokopovi, který zapřahal do pluhu čerta a vyoral prý dlouhatánskou, dvacetikilometrovou Čertovu brázdu od Sázavského kláštera až na sever do Prokopova rodiště v Chotouni.

Ovšem spíše kopec mezi Sázavou a naší chatou je rozbrázděn z obou stran mnoha roklemi, učiněné čertovo pole. Široké stráni nad Sázavou s Krkavčími a Hadími skalami na konci říkají místní lidé Veletín, zatímco té na naší severní straně hřbetu Trápilka. Tam prý sv. Prokop cepoval neposlušného čerta. A jistě pil vodu z místních pramenů. Je to povznášející pocit, že jsem s tím charismatickým opatem takhle přes studánky spjat. Jak jsem říkal, pramen nikdy nevyschl a tak piju stejnou vodu jako kdysi Prokop.

Na Trápilce jsem byl každý víkend a každé prázdniny vychováván i já. Koupali mě v zinkové vaně, v ledové vodě. Pochopitelně jsem se čertil, byl jsem cholerický po dědovi i po tátovi. Říkali mi proto čerte.

Zejména, když bylo opravdu horké léto, běhal jsem celé dny v červených trenýrkách a kupodivu v černých holínkách, protože se maminka panicky bála zmijí. A s vyžehleným kapesníkem s uzlíky v rozích na hlavě, abych nedostal úžeh, sousedi ze mě měli legraci.

Jednou jsem opravdu našel na kameni, na té Hadí skále, jak ji nazývala maminka, zmiji hřející se  na slunci. Měl jsem zakázáno na tu vzdálenou vyhlídku chodit. Je to nejteplejší místo v širém okolí, k jihu obrácená stometrová skála, vystupující skoro svisle od řeky, má parabolický tvar, panuje zde subtropické mikroklima. Ideální místo pro věčně zimomřivé zmije. Chtěl jsem hada pohladit, pohrát si s ním, je to zblízka vlastně docela krásné zvíře. Mamince jsem moc nevěřil, ona své strachy přeháněla. Jenže ta pitomá potvora mě uštkla.

Bál jsem se trestu, vždyť jsem tam nesměl. Tak jsem se to rodičům neodvážil říct. Přestože jsme měli ve spíži pouzdro s injekční stříkačkou a ampuli s hadím sérem, na to si maminka potrpěla. Říkal jsem si: radši to risknu a případně umřu, než abych dostal na zadek a obdržel třetí bodnutí, tentokrát od injekce, dvě už jsem měl od zmijích zubů. Nesnášel jsem tresty a neměl rád injekce.

Seběhl jsem ke studánce a vyplachoval ledovou vodou z rány jed. A opravdu, jak se kůže v tom chladu scvrkla, vyrazily z ranek dvě kapky jedu, jak se mi zdálo. Myslím, že studánka má zázračné účinky.

Doma si táta, který si z hadů nic nedělěl, ranek všiml a uznale pokýval hlavou. Teď na začátku léta je prý vhodná doba nechat se od zmijí pokousat. Mají ještě málo jedu a každý myslivec to tak dělá, aby se mu vůči jejich jedu vytvořily protilátky.

Ve zdraví jsem tu příhodu přežil. Maminka málem ne, když to z kuchyně zaslechla.

Od té doby vždycky na Čarodějnice vylezu na Hadí skálu a čekám, až se jedna ze zmijí připlazí, abych se na celé léto imunizoval. Nechávám se kousnout do malíkové hrany levé ruky, kdysi tak dvakrát, třikrát, teď pětkrát, šestkrát, když už jsem dospělý. Manželka vakcinoložka by z toho měla mít radost, ale raději jí to neříkám. Nesnesla by to, neuznává amatérskou konkurenci.

Maminka už nežije, ta měla zase své metody. Ústa a plíce dezinfikovala cigaretovým kouřem, a když jsme se poranili, nechala rány vylízat naším psem. Psi prý mají antiseptické sliny, vždyť olížou a sežerou kdejaký hnus v křoví a nic jim z toho není. Mně se to moc nezdálo, ale naší čubě moje krev evidentně chutnala.

Každopádně jsem se dožil už dost vysokého věku, za dvanáct let snad doženu mámu, dá-li bůh.