Pondělí 21. července 2025
Ten sen...
Ten sen mě provází skoro celým mým životem. Bylo mi snad patnáct. A té dívce možná šestnáct, i když… Možná jí nebylo ani těch mých patnáct let, protože působila ne erotickým, ale jedině a pouze estetickým dojmem. Ale jakým…
Vznášela se nad hladinou vodní plochy Vlkančického rybníka jako vážka. Jako vážka s modrými křídly. Jako Chagallova létající holka, co o ní zpívá Jiří Suchý v nostalgické písni Kamarádi.
Měla krásné tělo, na sobě jen kalhotky. Byla jednolitě opálená, žádné světlé stopy po horním dílu plavek. Dokonalá diskovitá prsa, mammae discoides, znám ten termín z hodin anatomie. Tehdy ještě holá ňadra nikde na plážách k vidění nebyla, byla pionýrka, průkopnice.
Celé osazenstvo parabolického hlediště, kterým se náhle stalo travnaté rozšíření rokle, na ni hodiny fascinovaně hledělo a s postupem dne se proměňovalo, jak jedni odcházeli a druzí přibývali. Já ji obdivoval celý den.
Objevila se už dopoledne za stoupající mlhy, nezmizela ani přes parné poledne. Až večer, když se mlha zase vynořila, zahalila se do ručníku a odešla s rodiči směrem k chatám na protějším kopci.
Krásně a mile se usmívala, u vědomí, kolika lidem dělá radost. Možná i ženám, viděly v ní dítě. Pro tu radost vydržela u vody celý den.
Pamatuju si, že chvílemi tančila, přidržujíc se lana napjatého přes hladinu, chvílemi se vznášela nad vodou volně, bez lana. Marc Chagall by z ní měl opravdu radost.
***
Ten reálný zážitek z dob mých patnácti let postupně vymizel a zbyl jen vjem toho imaginárního létajícího těla.
Trápilo mě to vždycky, když jsem se ze svého sna probudil. Přece nebyla vážkou ani andělem. Vždyť vím, že jsem ji tehdy viděl doopravdy, skutečně, reálně. Z masa a kostí.
Záhada, která mi desítky let nedala spát.
Nikdy jsem ji u rybníka už znovu nespatřil. No, možná ano, ta prsa, která mému obrazu dominovala, mohla být jen efemérní, věkem podmíněná, nejspíš taky pak už nosila dvoudílné plavky a já ji nepoznal. Zkrátka a dobře, můj skutečný obraz mi zmizel navždy. A zbyl jen ten snový.
Zaplať pámbu aspoň za něj, máloco mi v životě dělalo takovou radost, jako tato noční vzpomínka.
Tuhle jsem si byl po dlouhé době v našem rybníce zaplavat. Má sto metrů na šedesát, lano by tam napříč napnout nešlo, proneslo by se až pod hladinu, kdyby si na něj dívka stoupla nebo se ho chytla.
Plaval jsem tentokrát kraulem od hráze až na konec rybníka, do letitých olšin a vrbiček. Až tam jsem se dosud nikdy nedostal. Kraul jsem v poslední době zdokonalil a netušil jsem, že jsem tak daleko.
Ve větvích a listech, v bahně, jsem narazil na starý oslizlý prkenný ponton, nacucaný vodou, vznášející se na zašlých modrých plastových sudech jen kousek nad hladinou. Nepoužívaný, dávno zapomenutý. Zapomenutý i mnou.
Až teď mě to trklo a vzpomněl jsem si.
Ano, děvče si tehdy s rodinou udělalo z pontonu přívoz, ručkovalo po laně od břehu ke břehu a vypadalo tak, jako když tančí na hladině.
Záhada je vyřešena.
Ale co můj sen? Už mne měsíc nepotěšil. Jen nudná denní vzpomínka, a ta mě nebaví.