Čtvrtek 6. března 2025
Ríša
V dětství jsem měl za nejlepšího kamaráda Ríšu. Byli jsme si blízcí, bydleli jsme v témže domě a chodili jsme do školičky jen padesát metrů vzdálené, seděli jsme ve stejné lavici.
Hráli jsme spolu fotbal, on do něj byl úplně zblázněný, pak byl dlouhá léta fotbalovým brankářem. Já mu sekundoval, tak vězte, že i já fotbal docela umím. Teda tehdy jsem uměl, i když Ríša mi dával na prdel, jak říkal...
Ríša měl dospěláckou rozšklebenou šněrovací merunu, fotbalový míč z tlusté hřbetní hovězí kůže – kruponu. Vkládala se do něj škvírou červená gumová duše, která charakteristicky voněla, byla složená do rybičky a trčela z ní místo ocasu hadička. Po nafouknutí pumpičkou se hadička přeložila nebo zašpuntovala a zavázala provázkem. Kolem díry bylo šest a šest malých dírek, kterými se provlékal pomocí ocelové žengle řemínek jako tkanička u bot, tím se díra zaštupovala. Meruna byla nejspíš původně lakovaná, ale protože se hrálo na ulicích a na škváře, byl lak dávno sedřený. Když pršelo nebo bylo po dešti, kůže se nacucala a míč byl pak těžký jak medicinbal. Hlavičkovat po dlouhém výkopu od brány bylo o život, kór když přistál míč na hlavě tím šňěrováním. Přinejmenším viděl člověk hvězdičky a ten otisk na čele vzbuzoval u ostatních vulgární posměsky. Možná se podivíte, že mluvím o polovině 60. let dvacátého století, to je jak včera nebo předevčírem.
Škváru mám dodnes zažranou v kůži na kolenou a loktech, možná i ve kštici. Takovou kérku.
Ríša ale začínal jako brankář v házené, teprv později se dostal k vytouženému fotbalu.
Jednou jsme nicméně hráli meziškolní turnaj v té házené, ve třídě jsme měli házenkářů víc, kdysi jistý agilní klub ve třídě vybíral perspektivní kluky. Já je na tom turnaji doplnil jakožto volejbalista, bylo jich málo. Postavil jsem se při rozcvičování do brány, ale před těmi šílenými šlehami jsem nestačil uhýbat, dodnes cítím to rozpláclé ucho...
Do zápasů ale nastoupil jako brankář Ríša a soupeři z něj byli naprosto zoufalí, turnaj jsme suverénně vyhráli. Ríša chytal fotbalovým stylem, na to nebyli protihráči, skvělí házenkáři, zvyklí. Jejich nejjedovatější střely do šibenic Ríša v té o hodně menší brance, než je fotbalová, jen znuděně stahoval do rukou.
***
Ríša se pak čímsi vyučil, snad elektrikářem, nevyznám se v těch učňovských oborech, a pár let pracoval na stavbě. Nakonec byl pojišťovacím agentem.
Padesát let jsem ho neviděl, leda jsem mu občas volal, když jsem potřeboval poradit s nějakými řemeslnickými problémy, lidi na stavbách se setkají s kdečím. Až před pár lety jsme se tváří v tvář potkali na třídním večírku, který se prvně konal právě po těch padesáti letech.
Padli jsme si do náručí, ptal se na ženu, na děti a dětičky, vyprávěl, že fotbal už nehraje, protože nedovede něco dělat na půl plynu a když hraje naplno, přetrhne si vždycky sval nebo šlachu. Ja byl ještě fit, mohli jsme se utkat v golfu na Hluboké, bydlel nedaleko. Domluvili jsme se, ale bohužel k tomu nedošlo. Tentokrat by dostal na prdel on...
Pak došlo na zaměstnání, říkám, že jsem psychiatr.
Jako bych ho uštknul.
„Ježíšmarjá to je hrozný!“ vykřikl.
Pak se zamyslel a po chvíli smířlivě dodal:
„No, někdo to dělat musí.“
Zatrnulo mi. Netušil jsem, že takhle na mne běžní lidé koukají. Rok jsem pak vycházel jen za tmy či v mlze.
Ani se mi příště nechtělo přijít na další třídní večírek, domluvili jsme se tehdy, že když je nám už 65, budeme se raději scházet každoročně.
Ale naštěstí jsem se překonal.
Ríša ke mně běžel od stolu ke dveřím s otevřenou náručí a volal:
„Prosím tě, promiň mi to, já jsem vůl. Spletl jsem si psychiatra s patologem! Všechno dobrý.“
Konečně mi spadl kámen ze srdce.
Je to u Ríši pochopitelné, koukám denně na AZ kvíz, kolikrát jsou tam fakt vzdělaní lidé ve všech oborech, kam se na ně hrabu, znají třeba hlavní města všech afrických států nebo erby všech okresních měst atd., ale o medicíně neví nikdo lautr nic.
***
Patologů znám… nechci říct desítky, ale těch deset určitě, jezdil jsem s jejich partou řadu let lyžovat do Dolomit. Jsou to fajn lidi, skromní, chytří. Kdo četl Nemocnici od Arthura Haileyho, vlastně se to jmenuje Konečná diagnóza, ví, že patolog je nejdůležitější lékař v celé nemocnici, ředitelé se přetahují, aby získali opravdu kvalitní odborníky v tomto oboru, kteří dobře rozumějí hlavně histologii. Oni rozhodují, co s pacientem bude – podle histologického vzorku tkáně před operací nebo během ní. Například jestli je nádor zhoubný, nebo nezhoubný, jestli tedy pacient podstoupí martyrium operací, amputací, ozařování a chemotrapií, nebo ne.
Patologové tohle ovšem vědí, Haileyho čtenáři taky, ale nikdo jiný. Oni jsou pány nad životy a smrtmi, skláním se před nimi a nadbíhám jim, co kdyby... Kdyby došlo i na mě, aby uspořádali nad mým vzorkem podezřelé tkáně pořádné konsilium...
Ríša ovšem znal jen tu nepříjemnou stránku – pitvy. Ty na anatomii pro výchovu mediků jsou brnkačka, tam jsou těla prosycena formalínem, orgány jsou jak gumové hračky pro děti. Ale taková měsíc dva stará rozkládající se mrtvola, pár jsem jich zažil... To je od patologů a soudních lékařů vážně hrdinství. Takhle se to musí brát, Ríšo. No doufám jsi mě víc litoval, než mnou pohrdal...
***
Mám kamaráda, který také píše povídky, zpravidla jsou v ich formě a o tom, že ten druhý je absolutní blb. Pochopitelně narozdíl od vypravěče. Je mi za něj trapně.
Koukám, že sklouzávám do stejné role, to bych nerad… Ríša navíc před dvěma lety zemřel, nechci ho pomlouvat. Mnoho lidí nezná všechny lékařské obory, nejen on.
Vzpomínám na společně prožité chvilky v dětství a taky…
To jsem jednou potřeboval vybetonovat jakousi zídku na chatě, s betonem jsem neměl žádné zkušenosti. Koupil jsem cement a písek ve stavebninách, vodu na chatě máme taky, ale pak už jsem byl bezradný, na pytli s cementem návod nebyl, natož na tom písku. Internet v telefonu ještě neexistoval, jako je tomu dnes.
Kolik cementu, kolik písku, v jakém poměru? Žloutky, nebo bílky? Aby byl beton pevnější. Vajíčka jsem koupil v samoobsluze. Že nemají být vařená, to si pamatuju, ale beton jsme holt ve škole nebrali, leda v tom dějepisu.
Tak jsem zavolal Ríšovi, vzpomněl jsem si, že dělal na stavbách.
Ríša virtuálně přes telefon vykulil oči a s potlačovaným smíchem mi ty poměry řekl, 1:7 je nekvalitní beton, 1:3, ten už je kvalitní. Ptám se, čeho ale má být víc, jestli cementu, nebo písku. To už vyprskl, a když jsem se ptal kolik vody, slyšel jsem, jak se chechtají i jeho parťáci, se kterými zrovna seděl v hospodě. Vajíčka jsem raději vynechal.
Bylo pro ně nepochopitelné, že doktůrek neumí betonovat, stejně jako pro mě, že si někdo plete lékařské obory.
***
Na toho zarputilého fotbalového brankáře s jeho rozšklebenou merunou jsem si vzpomněl právě včera. Můj vnuk je snad ještě větší nadšenec, je pro změnu rozený útočník. Byl jsem se na jaho zápase podívat.
Kluci hrají na umělém trávníku, dokonalé značkové polyuretanové míče s vlepenou latexovou duší mají různé velikosti, pro mladší žáky se používá míč číslo 3, který je malý jak ten na házenou, nebo číslo 4. Pro dospělé je pětka.
Výrobci jako Umbro, Mitre, Adidas, Nike, Select či Puma se předhánějí v konstrukčních a materiálových novinkách, aby dosáhli naprosté dokonalosti. Vývoj nového modelu míče stojí přes dvacet milionů korun, testuje se tuhost, valivý odpor, souměrnost, chování v aerodynoamickém tunelu, chování v různých povětrnostních podmínkách, míč je zkoušen nejlepšími světovými hráči. Jednotlivé modely jsou určeny pro různé povrchy hřiště.
S výjimkou škváry.