Pátek 4. dubna 2025
Nejlepší zákazník
Moje martyrium začalo už v první třídě. Vincenc Hora, nejmenší z mých spolužáků, jednou labužnicky cucal lipo. To byly takové kostičky z lisovaného práškového ovocného cukru pastelových barev, kolik jen stály… Neznal jsem je tehdy.
Dneska se dá na internetu najít všechno, hle, ony se vyrábějí pořád, tyhle “liberecké pochutiny”, Lipo. Tubička se dá koupit i dnes za jednu korunu. Tehdy tuším za dvacet halířů, jedna kostička tedy za jeden halíř.
Sliny mi tekly proudem, ale brýlatý Vincek byl rozený obchodník a nechtěl mi kostičku lipa darovat. Co prý za to.
Měl jsem v kapse jen rybičku, kapesní kudlu. I ta se vyrábí dodnes. V Mikovu Mikulášovice a stojí kolem stovky. Byl jsem na ni pyšný, byl to můj první nůž.
Tehdy byly všechny ceny pevně dané SMC, čili státní maloobchodní cenou. Ale zachovali jsme se s Vinckem tržně, na SMC jsme kašlali, měl jsem na lipo neovladatelnou chuť a sliny mi tekly proudem.
A tak jsem tu jednu centimetrovou kostičku cukru za parádní nůž vyměnil, no…
Smějte se mi…
***
A zůstalo mi to – jako mají dyslektici problémy se čtením, já je mám se smlouváním.
V polovině 18. století Marie Terezie vyhnala Židy z Čech, ale za rok je musela povolat zpátky, protože prý v životě neviděla národ, který by byl tak neschopný obchodovat. Myslím, že jsem čistokrevný Slovan, a tak to na mě platí vrchovatě.
***
Když se po 89. roce otevřely hranice, vyjížděli jsme všichni všemi směry do světa, raději jsme nejedli, abychom na to měli peníze.
Ale panicky jsem se bál Blízkého východu, věděl jsem, že tam na pultech obchodů nejsou cenovky, ale smlouvá se, a to povinně. Kdo nesmlouvá, má ostudu, tím pohrdají…
Nakonec jsem se ale octnul v Istanbulu, musel jsem doprovázet rodinku, která tam toužila vyrazit. Přes Bospor do Asie jsem se neodvážil, ale ta evropská část města stačila.
Jedna z dcer však zůstala doma a pověřila mě, abych jí ve Velkém bazaru koupil hammam osušku. Ta je určena pro muslimskou rituální lázeň, ale odpovídá dceřinu estetickému cítění, ten vzor, barevnost, třásně... Dcera už v Istanbulu kdysi byla, ručník si vyhlédla, ale neměla na něj peníze. Nebo se taky stydí smlouvat?
Uf, Velký bazar je ohromný, myslím je to největší komplex obchůdků na světě, denně ho navštíví 250 až 400 tisíc kupců. Kde tam najít hammam a hlavně: jakou má cenu, na které by se mělo smlouvání zastavit? Nikdy jsem ručník nekupoval ani v Praze, natož rituální.
S bázní v očích jsem bloudil v těch temných chodbách, prodává se tam pochopitelně všechno možné i nemožné, je tam hlava na hlavě, člověk si musí chránit kapsy. Kolikrát v tom labyrintu vejde do slepé uličky, všude kolem nebezpečně vyhlížející Turci…
Koukám teď na internet, jak se řekne neschopnost nakupovat, ale nenašel jsem to. Jen compulsive shopping, nutkavé nakupování, kterým trpí každý dvacátý člověk. Tak tohle opravdu nemám… Marie Terezie měla pravdu.
Nakonec jsem na pult s hammam ručníky opravdu narazil. Sympatický vousatý kupec se v osuškách přebíral, ukazoval spoustu typů od bavlněných, lněných, bambusových až snad po hedvábné, jestli jsem mu dobře rozuměl.
Bylo vidět, jak mi zpytavě skenuje mozek. Co jsem zač, jestli jsem normální, anebo jsem blbý džaur, co nesmlouvá.
Ale vypadali jsme jak dvojníci, stejná postava, stejný plnovous, stejný úsměv, vzájemná sympatie. Poznal, že já smlouvat nebudu a nasadil rovnou férovou cenu, jak jsem si později ověřil.
Tak jsem z toho vyklouz a taky ztratil ostych, pak už jsem jinde smlouval ostošest. Oni jsou ti Turci docela sympatičtí, jde jen o zvyk.
***
Ale co ručník za pár dolarů…
Porouchala se mi signalizace rozsvícených světlometů v autě a nebyl jsem štonc ji dát opravit. Mám kamaráda automechanika i karosáře, ale autoelektrikáře ne. Bál jsem se, že mě ošidí, bůhví, co mi v autě vymění, když ho bude mít přes celou noc.
A tak se mi každou chvíli stalo, že jsem zapomněl světla po opuštění vozu zapnutá a do rána se vybila baterie. Musel jsem auto startovat pomocí kabelů, furt jsem někoho otravoval, aby mi předjel se svým vozem. Anebo jsem baterii vymontoval, odnesl do bytu a nabíjel tam.
Pak jsem si koupil přenosný startovací agregát, stal se ze mě zkušený startovací expert. Přesto se mi jednou v časovém stresu podařilo zapojit kabely k baterii opačně a vypálil jsem celý vnitřek, skoro veškerou autoelektriku. To už ve mně bouchly saze, nechtěl jsem auto už ani vidět a zavolal spřátelenému prodavači do autobazaru, ať si pro ten šmejd přijede.
Přijel autobusem, auto jsme roztlačili a on se s ním odkodrcal pryč, horko těžko bez posilovače řízení zatáčel, brzdil ruční brzdou, litoval jsem ho. Motor kupodivu fungoval.
Nabídl mi cenu třicet tisíc, kývl jsem, byl to přítel a potřeboval jsem se vozu co nejrychleji zbavit, abych se nevzteknul a neklepla mě pepka.
Později jsem se díval do nabídky toho bazaru a koukám, že mé auto prodávají za sto třicet tisíc. Zlatí Turci.
***
Našel jsem později na těch stránkách autobazaru, že přítel dostal v tom roce cenu pro nejlepšího obchodníka, s nemalou finanční odměnou.
Když jsem ho po čase potkal, hnal se ke mně s otevřenou náručí: „Vy jste byl vyhlášen naším nejlepším zákazníkem!“