Zdeněk Homola: Mimochodem

Tahle historie je jen pro silné povahy a žaludky, tak pozor.

Tuším ve čtvrtém ročníku medicíny jsme byli s kolegy na měsíční stáži v jedné okresní nemocnici v pohraničí. Brzy jsme se sžili, přes volejbal, s místními zaměstnanci. Hlavně mladé sestřičky žhnuly touhou někoho z nás lapit a dostat se z té díry po boku doktora do Prahy. Ale o tom vyprávět nechci, zrovna jsem byl zamilovaný do své budoucí manželky.

Stážisti v noci nesloužili, ale mě s kolegou, dvěma nejšikovnějšími volejbalisty, posílali do nočních služeb s jistým mladým chirurgem.

Byl těžký alkoholik, do oběda stihl vypít před našima očima dvě láhve šampaňského, kolik měl pak v sobě večer, jsme jen odhadovali. Byl nedotknutelný, ředitel ho nemohl vyhodit, protože měl, ten chirurg, za otce tamějšího nejvyššího pohlavára, myslím okresního tajemníka KSČ.

Jeden den, kolem desáté večer, přivezla sanitka chlapíka, který si řetězovou pilou rozřízl dlaň. Přímo rozšmelcoval. Ono to svádí, nedržet pilu nešikovně jen za rukojeť, to není žádná páka, ale opřít se i o opačný konec...

V otevřené ráně byly vidět kosti, šlachy, nervy, cévy, svalíky a chuchvalce sražené krve. Chirurg se k operačnímu stolu sotva dokolébal, potácel se a přepadával dopředu, dozadu či do stran, asi tak jako feldkurát Katz, tedy Miloš Kopecký, na kazatelně ve filmu Dobrý voják Švejk.

Nalil tomu nebožákovi bez umrtvení do otevřené rány lahvičku ajatinu, pán naštěstí bolestí omdlel a pak už nic nevnímal. Chirurg se nejprve snažil vrátit záprstní kůstky na svá místa, aby do jejich jamek zapadly hlavičky kůstek prstů. Ale zoufale mu to nešlo, ruce ho neposlouchaly, nevěděl, kudy má kosti vymotat  ze změti šlach. Nakonec jsme ho odstrčili, rád si bezvládně kecnul do židle.

Oba s kamarádem jsme v nultém ročníku pracovali na chirurgii, anatomii jsme měli ještě v živé paměti. Šít a štupovat jsme uměli už od čtvrté třídy základní školy, i chirurgický uzel jsme měli v malíčku. A tak byla ruka brzy jako nová. Tedy poté, kdy druhý den naše dílo dokončil tým specialitů řádnou operací v pražské nemocnici

Ale proč o tom chirurgovi mluvím. Dopoledne jsme s ním sdíleli pracovnu, bylo mu jedno, jestli tam zrovna přišla sestra nebo kdokoli, roztočil oba kohoutky u umyvadla a mezi dvěma loky se do něj vymočil. Mě, slušně vychovaného chlapce, taková možnost dřív nenapadla. Bylo to nicméně účelné, protože kdyby se motal po chodbě a ucmrndával, děsil by pacienty. Do umyvadla prý to dělal i doma, protože mu nadávali, že pocáká na toaletě kobereček a ten pak páchne, nutili ho čůrat vsedě po žensku, ale to prý stříkala moč ven mezi prkýnkem a mísou a bylo to ještě horší.

***

Po promoci jsem nastoupil do psychiatrické léčebny Bohnice a brzy jsem byl umístěn na uzavřený příjmový neklidný pavilon, jak se mu říkalo. Tedy já byl ten s klíči, na rozdíl od pacientů.

Tam bylo inferno, tedy peklo. Byli tam soustředěni rozzuření psychotici z celé Prahy a okolí, obvykle trvalo týdny, než se po lécích zklidnili a mohli být přesunuti na otevřená oddělení a pak propuštěni. Léky jsou od padesátých let 20. století mocné, ale chvíli trvá, než zaberou. Nebojte, jestli má spádová oblast, tedy Praha a okolí, jeden a půl milionu obyvatel, tak takových pacientů bylo na oddělení jen kolem patnácti. Jediný klidný pacient tam byl proto, že zavraždil vlastního otce. Neboť se v psychóze domníval, že je to komunistický prezident Husák, to bylo v době komunistické diktatury obvzlášť pikantní. Později jsem zažil na jiném pavilonu, zločiňáku, o kterém jsem psal v minulé knize, desítky vrahů, ale jen jeden z nich měl vážnou psychickou nemoc, ostatní to udělali v afektu nebo z prospěchu.

Sdílel jsem pracovnu s mladou kolegyní, vrstevnicí. Ta měla problém, že když se jí chtělo na toaletu, musela projít po chodbě celý pavilon, záchod byl právě na opačné straně. Bylo to pro ni jako ona proslulá ulička v gulazích.

Bála se, pacienti byli fakt otravní, hlavně vůči krásné mladé ženě. A tak jsem ji musel vodit na záchod já. Bylo to tak nějak opačně než s tím chirurgem, tam se báli pacienti jeho.

Dobře, že jsem si na něj vzpomněl. A na deskriptivní geometrii. Kolegyně nechtěla věřit, že by jako ženská dokázala močit do umyvadla, ono taky bylo v těch starých barácích docela vysoko. Ale já vyměřil úhly a distance, rozsah pohyblivosti kloubů, a metodu jsem vyprojektoval. Možná si ji dám i patentovat.

Od té doby jsem měl pokoj, místo korza po pavilonu jsem se jen na chvíli odvrátil.

Připouštím, že je to trochu eklhaft, i když nikdy nebylo umyvadlo tak čisté, jako když jej skrápěly ty proudy vody z kouhoutku v celém průběhu akce i po, jen se spotřebovalo hodně vody. Ostatně, zdravá moč je sterilní, bez bakterií.

Taky připouštím, že na tom pavilonu byly ženy opravdu znevýhodněny. 

Jinak si však za to můžou samy. Ta jejich emancipace, nošení kalhot, punčocháčů, kalhotek. Nebo jednodílných plavek. Moje spolujezdkyně na kánoi byla zoufalá – když na ni přišla potřeba, musela si na břehu celé plavky svléci, lézt do studené řeky se jí nechtělo. Styděla se před partou, zkušenější dívky měly bikiny. Než jsem jí vysvětlil, že přece stačí odsunout do strany ten nejspodnější segment monokin.

Ještě moje prababička žádné kalhotky nenosila, stačilo se v sukni sahající až na zem rozkročit, nahodit správný úhel a nikdo nic nepoznal. Jak říkám, můžete si za to samy, vy feministky.

A co já? ptáte se.

Copak restaurační zařízení, obchodní centra, pisoáry ve městě, tam je pro pány vše v pořádku. A stromy, sloupy, zdi či vrcholky skal. 

Ale co doma? Tam je naopak těžký matriarchát – pisoáry na záchodech či v koupelnách neexistují. Dokonce vídám po domácnostech plakátky agresivních panímam s nařízením a nákresem, že páni mají čůrat vsedě. Ani to však, jak jsem psal na začátku, neuchrání koberečky před plíživým podprkýnkovým únikem moči.

Bydlel jsem 30 let ve velkém bytě s velikou koupelnou, ale krom záchoda tam byl jen bidet pro ženy. Pisoár ne, ač byt kdysi zařizoval děda generál.

V práci mám na mušli místa dost, ale v paneláku, kde dnes žiju, je to docela problém. Avšak všechno má své řešení.

Začínal jsem s bažantem, to mi však přišlo nedůstojné, na to mám ještě dost času. Tak jsem si koupil bezodtokou urinální toaletu na kolečkách pro sportovní a kulturní akce. Mám ji v ložnici, klidně ji však můžu převézt do obýváku nebo třeba i do jídelny či kuchyně. Jako kdysi herec Jaroslav Vojta svá americká kamna bez komínu.

Velký Neruda si nevěděl rady s promočenou slámou, já šel ještě dál...