Zdeněk Homola: Mimochodem

Čtvrtek 9. prosince 2021

Jochacha

Jochacha, tedy Jitka Joachymstálová, byla bráchovou spolužačkou z esvéešky. To byla tříletá střední všeobecně vzdělávací škola, nahradily se jí kdysi osmiletá gymnasia.


Jochacha na snímku převzatém ze zaniklého webu opo.cz

Můj o hodně starší brácha se jmenuje Oleg. Nezávidím mu to, zejména od doby, kdy se ve Wikpedii objevilo heslo o našem tatínkovi, taky Olegovi. Ten byl pro nás čtvrtinu svého života černou ovcí, vlastně červenou, za kterou jsme se hluboce styděli. Přišel k tomu v koncentráku, kam byl v roce 1939 odvlečen jako 18letý student po pohřbu Jana Opletala, nacisti chtěli naši rodící se inteligenci převychovat k nacistickému přesvědčení, to se sice u nikoho nepodařilo, ale paradoxně někteří, včetně tatínka, z trucu dospěli k víře, kterou pokládali za přesně opačnou, tedy ke komunistické. Nedovedli dohlédnout, kam svět zavede a propadli jí, na principu brainwashingu, stejně jako kdyby strana byla náboženskou sektou. Tatínek naštěstí přišel v 68. roce k rozumu a pro změnu se z něj stal psanec.

Proč to říkám... Bratr Oleg se za ruské křestní jméno stydí, vypátral dokonce, že je původem skandinávské. Ale nemá důvod ke studu, bílý Rus není totéž jako rusák – bolševik. Jen naší generaci to splývá. Hlavně si však mého bráchu lidi pletou s tátou a když ho někdo hledá na netu, narazí na heslo našeho tatínka. a to Olegovi fakt nezávidím.

Brácha Oleg patřil určitě k horní tisícovce ve světě populární kultury, a ve svém kdysi hlavním oboru, reportážní fotografii, byl v úplné špičce, řekněme v  první pětce.
Přesto až teprve teď si ho našel náš přední wikipedista a zpracovává o něm rozsáhlé heslo. Je pečlivý a každý detail opatřuje odkazem na zdroj. Ne na vše, co brácha dělal, však prameny existují, a tak teď takový vyrábím, o Jochaše.

JOCHACHU si pamatuji jako takovou tu holku krev a mlíko, živel, s krásným sytým čistým hlasem. Sbírala anglické lidové písně, skládala hudbu k anglickým básním například od Roberta Burnse, které překládala, a s Olegem vytvořili duo nazvané ŘEŠETO, s kterým vystupovali na Portě a v Malostranské besedě. Brácha ale v té době začal skládat vlastní písničky a s Jochachou se přeli o repertoár, brácha si přál své autorské písně. Nakonec se Oleg z Řešeta vytratil, Jochacha si vzala k sobě kytaristu z konzervatoře a zároveň začala zpívat s později známou big-beatovou skupinou The Primitive Group. Jenže zakrátko uprostřed zpěvu zemřela na prasklou cévu v mozku ve svých 24 letech.
O Jochaše se nikde nic nedozvíte, zemřela příliš mladá, web, kde o ní několik podobných slov brácha napsal, zanikl. Ale mně to přijde nespravedlivé, a tak sem vkládám písničku Řešeta z Porty 1972, kterou mi brácha svého času poskytl. Sám by ji asi neuveřejnil, za tu svou naivní folkovou etapu se trochu stydí. Navíc je to výlet o půl století zpátky do minulého tisíciletí, a tak Jochašin zpěv můžete plně vychutnat jen v pasážích, kde nejsou sykavky. Dnes je píseň v anglickém originále známá, tehdy ještě nebyla.

Aby to bylo spravedlivé, měla by tu být i Olegova autorská píseň z té doby. Původní nahrávka se však ztratila, a tak jsem píseň před časem nazpíval svým neumělým způsobem, zato s dobovou atmosférou a na pozadí jednoho ze skvělých obrazů své kamarádky. Kdyby udělal remake brácha a aranžmá vytunil, ztratila by píseň ten pel náhlého výtrysku inspirace.