Úterý 2. prosince 2025
Haličina
Laskavý návštěvníku, který jsi na své pouti navštívil tyto odlehlé literární končiny, spočiň zde nohou romantickou a shovívavou, za odměnu dozvíš se něco o magických krajinách podkarpatských, haličských, podolských a volyňských, byť z pera neodborného, plytkou a nesourodou novinářskou manýrou zasaženého a používajícího v názvech krajů a občin ty z mnoha jejich názvů, v zemi tak národnostně a historicky složité, které nejlépe lahodí uchu autorovu.
V prvním jarním dnu nového tisíciletí jsem při lyžování v jedné alpské vesničce dostal od jiné české návštěvnice pensionu nabídku zúčastnit se s mladou dámou – dcerou Petrou – jako akcesorní účastník expedice kastelologů turistického klubu Augusta Sedláčka do oblasti, která pro mne již dlouho měla jakousi zvláštní přitažlivost.
Podkarpatská Rus, naše bývalé území – se smutnýma očima Hany Karadžičové, s Nikolou Šuhajem a Eržikou z knih Ivana Olbrachta či s Čapkovým Jurajem Čupem, který v horách zabil Marynu, zlým duchem posedlou...
Za Nikolou Šuhajem, který bohatým bral a prý chudým dával, proudí do jeho rodiště davy našinců... Inu loupežník s romantickou nadstavbou, kterou mu Ivan Olbracht přisoudil díky přesvědčení, že se úspěšným a bohatým má brát násilím majetek...
V Mukačevu jsme potkali skupinku českých turistů, kteří líčili, jak spali ve stanech na kraji lesa nad Koločavou, v pět hodin ráno se ozvaly výstřely z pušek a dva lupiči je donutili odevzdat všechny dolary. Na odchodnou se ozvala další salva a zbojníci na motorkách odjeli. Tito romantičtí turisté, kteří přišli za loupežníkem Nikolou, byli šokováni, jaká to je nekulturní a nebezpečná země.
Bývalé rakousko-uherské území Halič s pitoreskním světem chasidských židů, odkud k nám přišla pověst o Golemovi a ve kterém byla významná bojiště první světové války, na kterých bojovali naši dědové a pradědové nejprve na straně nenáviděného Rakouska-Uherska a pak na opačné straně jako legionáři. Nebýt jejich válečných úspěchů, těžko by došly pozornosti vítězných velmocí Masarykovy snahy o vytvoření Československé republiky...
Četl jsem si v dědově deníku o jeho haličské anabázi v roce 1915 přes městečko Halič, Delejerv, Horožanky, Panovice, Zavalov, údolí Zlaté lípy, Jablonovku, Uhrinov, Podhájce, Staré Miasto, dvůr Waga až po zranění a zajetí v lese za Burkánovem, pak zážitky z ruských polních nemocnic. Hledal jsem ta místa na mapě Evropy a říkal si: do údolí Zlaté lípy bych se chtěl jednou podívat – jaký je to krásný název... Ale přišlo mi to méně reálné, než kdybych zamířil třeba do Thajska.
Takže – když jsem dostal onu nabídku, neváhal jsem ani vteřinu.
***
Snažil jsem se před odjezdem najít na webu cestopisy jiných turistů – o Podkarpatské Rusi čili Zakarpatské Ukrajině jsou jich mraky, ale o Haliči či Západní Ukrajině jsem nenašel prakticky nic. Proto jsem se rozhodl, že své zkušenosti a poznatky uveřejním po návratu sám.
Vzhledem k úzkému zaměření expedice jsme však důvěrně poznali jen 32 impozantních kamenných památek, a mé předsevzetí, že budu poznávat život zdejšího lidu, přírodu a že oživím „vzpomínky“ na dědovu pouť, zůstalo ušlápnuto za zacákanými okénky autobusu. Nejvíce jsem se tedy dozvěděl o oněch hradech a pevnostech – ty ovšem taky stojí za to. Nebýt jich a jejich dávných zakladatelů a válečníků, možná bychom dnes v Praze hovořili tatarsky či turecky. Bránily stezky, kterými se valily skrze neprostupné haličské, karpatské a podolské hvozdy a močály hordy asijských nájezdníků, útočících na Evropu.
***
Halič (ukrajinsky Halyčina, polsky
Galicia, německy Galizien, anglicky a latinsky Galicia) je území přiléhající severně ke Slovensku, Podkarpatské Rusi a Podolí, leží tedy dnes v jihovýchodním Polsku a v západní Ukrajině, jeho centrem je Lvov. Původním centrem Haličského knížectví, později spojeného s Volyní, t. j. Vladiměřskem, bylo hradiště Halič, později se stal hlavním městem Chelm a nakonec Lvov.
Toto knížectví, založené roku 1144 na území zaniklé Kyjevské Rusi se ve 14. století stalo součástí Litvy a Polska (a Polsko-Litevské unie) až do let 1772–1795, kdy se postupně území Haliče stalo součástí Rakouska jako korunní země – Haličsko-vladiměřské království. Jen za napoleonských válek patřilo dočasně Varšavskému velkovévodství. Po složitých událostech první světové války se stala v letech 1919 –1939 celá Halič součástí Polska, po druhé světové válce pak byla rozdělena mezi Polsko a SSSR, sovětská část je dnes součástí samostatné Ukrajiny, osamostatněné od SSSR v roce 1991.
***
Jak mají ukrajinští obyvatelé Haliče v lásce „Moskaly“, tedy Rusy, naznačují vzpomínky na řádění KGB na začátku 40. let dvacátého století, kdy se východní část Haliče stala prvně po 800 letech součástí Ruska.
A po Hitlerově intermezzu v letech 1941–1944, který mj. nechal vyvraždit celou zdejší rozsáhlou židovskou komunitu, došlo k dokonání Stalinova díla zkázy třetím ukrajinským hladomorem.
Na Ukrajině proběhly za Stalinovy vlády tři vlny hladomoru – první v letech 1921–23, nejrozsáhlejší (kolem 5 milionů obětí) v letech 1932–33 a dále zmíněný hladomor západní Ukrajiny v letech 1946–47. První dva hladomory postihly jen východní Ukrajinu, neboť západní patřila před 2. sv. válkou Polsku.
Jak v
jednom rozhovoru vzpomínal Chruščovův syn, obrátil se Nikita Chruščov
proti Stalinovi poté, kdy viděl na Ukrajině rodiče jíst vlastní, doufejme že zemřelé, děti.
Po válce se děti staly problémem – došlo k porodnímu boomu díky navrátilcům z války k rodinám, a po zemi též bloudila spousta sirotků.
Ozbrojené oddíly odvážely od sedláků obilí a dobytek, roky 1946–7 byly navíc extrémně suché. Sovětský svaz nepřestal s dodávkami obilí do Evropy, včetně Československa, aby konkuroval Marshallovu plánu, který tak jeho budoucí sateliti nepřijali a stali se závislí na SSSR. Na rozdíl od západní Evropy, která americkou pomoc zužitkovala.
***
Ukrajinský jazyk byl dlouho považován za pouhý dialekt jazyka ruského. Rusové razili teorii, že ruština má dialekty velkoruský, maloruský (tj. na území východní Ukrajiny), červenoruský (Halič), běloruský a uherskoruský (Zakarpatí, tj. Podkarpatská Rus). Teprve po ruské revoluci v r. 1905 byla v Petrohradě maloruština uznána za samostatný jazyk slovanský (předtím byla zakázána v roce 1876) a v roce 1915 bylo v Rakousku dovoleno říkat obyvatelům dříve nazývaným „Rusíni“ Ukrajinci.
Nám Čechům – zejména starší generaci, které uvízla v paměti rezidua ruštiny a slovenštiny – nedělá problémy ukrajinštině rozumět a Ukrajinci tvrdí, že češtině též rozumějí, což se ne vždy potvrdilo.
Dobrý den se řekne „dobrideň“, prosím „pěreprošuju“, děkuji „ďakuju“, a jako odpověď „prošu“, na shledanou je „do pobačenija“ (do vidění).
Znakové písmo je obdobné jako azbuka, jen s drobnými změnami, například latinské „i“ s dvěma tečkami (ї) se čte „ji“, „g“ (г) se čte „h“ (takže Ukrajinci říkají „hymnasium, synahoha“ ap.), skutečné „g“ (třeba ve slově guľa) vypadá podobně, ale má ještě ocásek nahoru (ґ), variantně se používá latinské a ruské „i“ (i, resp. и).
Jednotka měny má krásný název „hrivna“ (po našem hřivna), dělí se na sto kopějek. Na jaře 2001 se za jednu hřivnu v ukrajinské směnárně zaplatilo cca 11 korun českých v normálním kursu, pokud se však měna kupovala prostřednictvím US dolaru, přišla jen na 7,50 Kč, ceny potravin se příliš nelišily v „dolarovém kursu“ od českých, benzín byl za cenu méně než poloviční (třeba 1,88 hřiven za litr naturalu ap.), vstupy do památek se pohybovaly v rozmezí 1 – 2 hřivny. Koupěschopnost obyvatelstva je ovšem nízká, například slušný plat v Zakarpatí byl prý kolem 240 hřiven za měsíc (v roce 2021).
Během naší cesty jsme viděli vysoké rozdíly mezi chudým venkovem – hlavně na jihu v Zakarpatí bylo výjimečné vidět lepší auto než 15 let starý žigulík, domky byly chudé, často ještě klasické jednoduché sruby cca 4x6 metrů pro celou rodinu a s oborohy (malými stohy sena se stříškou).
A na druhé straně s bohatými centry – zejména Lvov vyhlížel jako Praha o deset let dříve.
***
Všude, hlavně na jihu se – v kontrastu ke všemu ostatnímu – horečně rekonstruovaly či znovu zgruntu stavěly zejména pravoslavné cerkve a též řeckokatolické kostely, v oblastech s polským vlivem pak se opravovaly římskokatolické památky.
Pravoslaví (ortodoxie) se začalo vytvářet po rozdělení římské říše, definitivně se odštěpilo od západní křesťanské církve v r. 1054, nemá centrální organizaci, ale v devatenáct samostatných územních církví (15 tzv. autokefálních a 4 tzv. autonomní), v jejichž čele stojí patriarchové, event. katolikos, metropolita či arcibiskup. Pravoslaví odmítá řadu katolických dogmat (např. o neposkvrněném početí Panny Marie, o očistci) i církevních praktik (celibát pro nižší klérus, prodej odpustků).
V roce 1596 byla v Haliči založena řeckokatolická unie (část pravoslavného kněžstva se přiklonila k římskému papeži a mj. poplatky jsou posílány tam). Řeckokatolické kostely připomínají naše běžné římskokatolické, mají však ikonostas (obligátní sestavu ikon - výjevů z evangelia, typické pro pravoslaví), slovanskou liturgii, kněz se před vysvěcením může oženit.
Dřevěné pravoslavné cerkve na jihu (jedna z nich byla přenesena na pražský Petřín) s cibulovitými kupolemi, pokrytými dříve šindeli, jsou nyní často od paty až po špičku věže obaleny pozinkovaným plechem, připomínajíce tak ředkvičky ve staniolu.
Řeckokatolické a římskokatolické kostely se již od sebe rozeznávají zvenku hůře. Co se týče křížů na věžích, je situace pro nezasvěceného nepřehledná. V zásadě pravoslavný kříž má dvě vodorovná ramena a třetí dole šikmo, neb tak měl vyhlížet skutečný Kristův kříž s příčkou pro připevnění nohou, někdy však mají na hlavní věži jednoduchý kříž. Řeckokatolické kostely mají buď jednoduchý kříž nebo trojramenný na znamení příslušnosti k papeži, který má takový kříž ve znamení. Na věžích některých kostelů (ve městě Bučac na římskokatolickém i řeckokatolickém) je kříž se dvěma rameny a třetím polovičním vodorovným ramenem pod nimi, lidový název je hřeben - jde o erb rodu Potockých.
Ač v oblasti žily miliony Židů, narazili jsme za celou cestu jen na několik nepoužívaných synagog, v celém Lvově zbyl jen otisk gotických okenních oblouků jedné synagogy na sousedním domě. Ve Zbaraži vypočítával místní starý kastelán přeživší Židy ve městě na prstech jedné ruky a došel k číslu 3 nebo 4. Původní počet Židů v desetitisícovém městě byl asi 3 tisíce, z okolí byly do gheta přesídleny další dva tisíce, větší část pak byla vyvražděna na místě, 500 osob v koncentračním táboru Belzec.
Nutno podotknout, že na deportacích Židů do nacistických vyhlazovacích táborů se podílely i ozbrojené oddíly Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která se pokusila vymanit se ze Stalinova područí a založit samostatnou Ukrajinu. Stepan Bandera chtěl postupovat samostatně, jeho konkurent v Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN) Andrij Melnik počítal s německou poporou. Banderovci ovšem bojovali především proti Polákům a Rusům, kteří Ukrajince dlouhodobě utlačovali a drželi v kleštích, a v letech 1943–44 i proti Němcům, v té nesmírně komplikované situaci.
Jak již bylo zmíněno, Halič byla centrem chasidských židů. Zakladatelem chasidismu byl rabbi Israel Baal-Šém-Tov v 18. století, který učil, že krom Boha nic jiného neexistuje, člověk má sloužit Bohu, splynouti s ním, čehož dosáhne zbožným chováním, prostotou a čistotou ducha. Mystické učení vycházelo z kabaly, chasidé žili v odloučenosti od okolního světa, udržovali přísné rituály, nestarali se o zevnějšek, chodili zarostlí, s dlouhými pejzy kolem uší, v dlouhém černém kaftanu, širokém klobouku, živili se chlebem a cibulí.
***
Na cestu jsme se vydali koncem května 2001 autobusem Karosa, vybaveni kolektivním vízem, očkováním proti tyfu, žloutence typu A, tabletami na desinfekci vody, repelentem proti švábům a fotografiemi z mukačevské ubytovny a z čtveřitého hradního záchodu, prý běžně používaného:
Nocleh byl zajištěn v levných turistických ubytovnách, sanatoriích a penzionech, očekávali jsme scény jako z filmu Tři veteráni. Překvapeni jsme však byli příjemně: nakonec jsme měli teplou vodu, splachovací evropský záchod, vanu, čisté povlečení, protipožární zařízení i výtah. Například teplá voda tekla v sanatoriu Mjedobori, výtah jsme měli ve Lvově, evropský záchod byl k použití skoro v polovině případů a v záchodech tekla voda vždy, i když v umyvadle na třech místech nikoliv (ve Lvově jen dvě hodiny ráno) a čisté povlečení jsme měli vždy. Švába viděli jen v jednom pokoji a byl malý.
Silnice byly na úrovni ČSSR o čtyřicet let dříve, v Podkarpatí navíc poničené povodněmi. Benzínové pumpy byly dílem moderního typu na severu, dílem se jednalo o omlácené plechové budky s dvířky na visací zámek a s čerpadlem uvnitř v chudých oblastech. Na venkově byl všude vidět dobytek na pastvě, v malých městech koňské potahy i na silnici. Muži a ženy měli často černošedé přední zuby, patrně z amalgámu. Převládající barvy šedá a zelená (nikoliv modrá a žlutá – obloha a lány na vlajce Ukrajiny – bylo ovšem podmračené jaro) jako u nás před rokem 1989.
Po příjezdu do vesnic či měst v chudých oblastech se seběhly k autobusu děti či místní všetečný strýc a chtěli komunikovat, někteří spolucestující je odháněli, někteří jim dávali pamlsky. V několika městech při hotelech na jihu byli vždy připraveni dva tři řemeslní neodbytní žebráci – bosá matka s netečným dítětem v náručí nebo bosé děti z místní romské komunity.
Sortiment v obchodech na jihu byl chudý, ve městech se však daly sehnat všechny běžné potraviny, voda či limonáda v petlahvích, které jsme se nebáli, jen jsme raději kontrolovali, jestli není plněna v Černobylu.
S opsáním celého cestovního deníku vás již nechci obtěžovat, ale z víc jak třiceti hradů a zámků vyberu aspoň jeden – vlastně je to celé město se dvěma hrady, které je ovšem úžasné: Kamenec Podolský (Кам'янець-Подільський).
To malebné starobylé město, jedno z nejpozoruhodnějších, co
znám, bylo v době naší návštěvy prakticky neobyvatelné. Bylo zamořeno
odporným mrtvolným puchem, kterému se nedalo vyhnout.
Pěkně
oblečená šikovná mladá žena, majitelka jediného zdejšího moderního podniku –
kavárny v rodinném domku, mi vysvětlila, že jsou to výpary z odpadu místního
masokombinátu. Jednou za čas ale fouká vítr od západu a smrad potom na několik
hodin zmizí. To jsme bohužel minuli...
Kamenec, tedy jeho historické jádro, je opevněné město uprostřed meandru řeky Smotrič, která zde vytváří kaňon ve tvaru omegy s 35 metrů vysokými stěnami, nad nimiž je ještě vybudováno opevnění.
Úzkou šíji s dříve dřevěným, nyní kamenným, mostem, která skýtala hlavní přístup do města, chrání mohutná pevnost ze 13. století, přestavěná ve století šestnáctém. Po roce 1620 bylo vybudováno předsunuté bastionové opevnění – Nový zámek.
Spodní cesty byly důmyslným zařízením v případě nebezpečí zaplaveny vodami Smotriče.
Ve městě bylo kolem r. 1772 devět kostelů latinského obřadu, 11 pravoslavných a 4 arménské. Návštěvníky zaujme například vysoký minaret ve zdi římskokatolického kostela sv. Petra a Pavla. Minaret zde zůstal z let 1672–1699, kdy kostel sloužil jako mešita, dnes na jeho špici měděná socha Panny Marie Vítězné. Docela půvabný doklad střídání kultur...
Z města jsem byl naprosto nadšený, přestože, jak jsem psal, bylo celé zamořeno nesnesitelným puchem z onoho masokombinátu. To byl příspěvek sovětské nadvlády k historii města.
Dal jsem se do řeči s místní obyvatelkou a ptal se, jak mají zdejší lidé rádi „Moskaly“, tedy Rusy. Paní se vyděsila, pokřižovala a utíkala pryč, zajímá ji prý jen její rodina, ne politika…
Ženy byly navyklé se Moskalů bát, však věděly proč. Muži se nebojí a jsou připraveni bojovat. V tomhle jim můžeme závidět, tak to má být!