Zdeněk Homola: Mimochodem

Takový to byl krásný sváteční den, začal Pepa svou další historii:

Vlahý podvečer, vyrazili jsme se ženou po dlouhé době do divadla. To víte, já na divadlo moc nejsem, to žena. A měl jsem pravdu, že se mi tam nechtělo. Škrtil jsem se v tom kvádru a kravatě, kapal ze mě pot, ani nevím, o čem to bylo. No vím, romantická komedie o lásce, prý. O přestávce jsem se z toho podzemního pekla vynořil a šel se vyvětrat Vodičkovou na Václavák. Už jsem tam nebyl, ani nepamatuju. Jen jako automat každý den svištím metrem čtyřicet metrů pod náměstím ráno tam, večer zpátky. Trochu jsem se bál, je to tam prý za tmy nebezpečné, samá prostitutka, samý pasák.

Ale to jsem ani nestačil zaregistrovat, protože jsem najednou narazil na zjevení. Nádherná dívka s jasnýma očima, kouká na mě stejně nadšeně jako já na ni, jako by právě objevila Ameriku. Takový náhlý cit jsem ještě nezažil. Znáte mě, já hned ztratím hlavu a octnu se v transu. Ale ona taky. Asi studentka, napadlo mě. Sálalo z ní, jaká je to čistá duše, asi prvnička, Byl říjen, snad právě nastoupila na vysokou školu a možná prvně zamířila do centra. Znáte ty dívky, co když se zamilují, jednají překotně, co na srdci to na jazyku. Rozum nechají někde v nedohlednu.

“Ahoj,” vpíjela se do mě očima. A já do ní. “Pojď, já ti to udělám.”
Normálně bych byl šokovaný, co to z té něžné dívky vypadlo, ale vždyť já chtěl totéž! Prostě blesková láska na první pohled, veškerá sebekontrola ji opustila.
“Ale já jen vyběh z divadla o přestávce na vzduch,” namítám.
“To nevadí, to stihnem!”

Vzala mě za ruku a táhla dolů po schodech.
“Já tady znám takovou hodnou tetu.”
Zamířila k toaletám. Aha, není odtud, a to je jediné, co zatím stihla navštívit.

Za stolkem opravdu seděla rozšafná dáma, vedle ní cedulka Malá za 5, velká za 10.
“Tisíc korun,” houkla na mě.
“Co? Vždyť tady máte za deset!”
Dívka jí špitla: “Dejte mu to za bůra, teto, já jsem se zamilovala!”
“Ale já nemám ani toho bůra, já jsem dal portmonku manželce do kabelky, aby se mi nenadouvalo sako.”
“Marš na hanbu,” zařvala baba na dívku, vstala a postavila se mi do cesty, abych za ní na toaletu nemoh. Zabrala celé dveře.

No, i kdybych ji přemohl a prohledával kabinky, zákaznice by spustily takový povyk, že by to nedopadlo dobře.
Věčně tam snad děvče nebude, vždyť je tam hrozný puch.

Tak před vchodem stepuji, baba na mě posměšně kouká. Čekal jsem dlouho. A marně.

No jo, ale za chvíli končí romantická komedie a já musím stihnout aspoň šatnu, manželka má jistě už teďka o mě strach. S krvácejícím srdcem jsem opustil podzemí a zamířil zpátky za ženou.

Vraceli jsme se z divadla Vodičkovou na Václavák, povídám, pojďme se ještě trochu projít, už jsme tu dlouho nebyli.

Stála tam znovu. Šedozelený obličej, bez úsměvu, dělala, že mě nevidí.

Ach, ani nevěstky nejsou odolné proti lásce!