Zdeněk Homola: Mimochodem

Neděle 7. února 2021

U Hanse Turka

Ten muž seděl sám v rohu hospody u zdi. Bývá tam den co den, člověk by řekl: snad i přes noc. Při pohledu zdálky do toho tmavého koutu se zdá, jakoby snad byl reliéfem vrostlým do zdi.

Těžko říct, tolik mu je roků, co chvíli mu oči žhnou jako dvacetiletému, pak byste řekli, že vypadá na pět set.

Když mu objednáte pivo, poví vám svůj příběh:

„Můj nejmilejší přítel mě pozval do hostince u Hanse Turka, tam u strahovské brány, níže v Ostruhové, pod Hradem. Tehdy tam ještě prastará věž s branou, černou od velkého požáru Prahy, stála a tvořila severní stěnu hospody. Snad rok dva nato věž zbourali kvůli budování protějšího chrámu a Hans musel vystavět zeď vlastní.

Ale ten den... Nastalo boží dopuštění, Ostruhovou ulicí se valily celé proudy kalné vody, peřejemi přes příčné krokve. Pamatuju, že snad až za sto let ulici pořádně vydláždili. Jednou zde bude bydlet velký básník a ulici nazvou podle něj.

Sundal jsem klobouk i plášť s kápí, setřepal vodu a vstoupil do sálu hospody. V čele společnosti sedí u stolu můj přítel a vedle něj děvče, které v mžiku magickou silou přitáhlo můj zrak. Ah, prostě oblečená, tichá, skromná dívka, neslušivý účes, nehty bez červeného šelaku, který byl tehdy v módě. Každému by se nelíbila, ale pro mě byla zjevením. Krev se mi nahrnula do studených tváří a začala se ve mně vzdouvat jakási zvířecí síla.

Dívka mi do očí nepohlédla, ale tušil jsem, jak mou přítomnost vnímá a jak je jí zasažena. Jakýsi neviditelný raport se mezi námi vytvořil.

Jako by se však zalekla, a přitiskla se trochu k mému příteli. Ten zůstal netečný, ale do mě jako když blesk. Nemohl jsem ten pohled snášet. Tak ona je děvčetem mého nejlepšího přítele! Můj Bože, co mi to děláš!

Vyběhl jsem z hospody, bez pláště, bez klobouku, a prchal proti proudu hřmící řeky, pod Svatojánským vrškem, který se tehdy ještě nad Ostruhovou a kostelíkem svého jména temenil, do Úvozu. Ah, tam se projít nedalo, tak po prudkých úzkých schůdcích k hradčanské strahovské bráně, i po nich se valila voda, a doleva na Pohořelec. Nová brána ven z města, strahovská malovaná, už byla zavřená, tak jsem letěl kolem posledních domů, ano, tam kde jednou Neruda zažije svoji pohnutou historii v hospodě U Tří lilií, a pak kolem morového kostelíku svatého Rocha, tehdy ještě měl tvar kříže s dlouhými rameny.

Vyběhl jsem kolem hradby až na Petřín, tam, kam se všichni Pražané bojí, do rozeklaných skalisek, ke schátralému kostelíku svatého Vavřince, který místo zabezpečoval – vždyť to bývala sama svatyně pohanských božstev. Snad jsem zešílel.

Probudil jsem se doma v posteli, bytná mi dávala na horečnaté tělo ledové obklady, bůhví, kdo mě našel a zachránil, snad ponocný...

Ale kde by se tam vzal, tak možná zvoník od Vavřince.“

Muž dopil pivo a vybídl mě k objednání dalšího. Číšník jen obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou. Ale pivo přinesl.

„Ještě jsem nebyl zcela zdráv a přitáhlo mě to k Hans-Turkovi zase,“ pokračuje muž, „přítel tam sedal se svou společností týden co týden, každý pátek. Moje dívka byla k nepoznání: nový účes, růž na rtech, červený šelak na nehtech. Opět mě jakýmsi šestým smyslem vnímala, nedívajíc se přímo na mne. Jako by ji bavilo, jak nadskakuji prudkou nevolí vždy, když se přitiskla ke svému druhovi. Ten vypadal pořád netečně, ale doteky dívky již zaznamenal.

Znovu do mě vjel čert, ale tentokrát jsem neutekl. Naparoval jsem se u stolu, jak jsem mohl, vyprávěl jednu veselou historku za druhou. Zdálo se, že jsem vzbudil zájem. Společnost se ale víc otáčela k dívce, které si před tím nikdo nevšiml. Ah ta růž, ruměnce ve rtech, koketní úsměvy, klokotavý smích.

‚Ta je, co?‘ špitl mi jeden ze sousedů.
‚No jo, ale není to můj kůň, vlastně, co to říkám, já nejsem jejím koněm,‘ opravil jsem se.
Dívka má slova zaslechla a zarděla se ještě víc: ‚Půjdeš mě doprovodit domů?‘
Ohlédl jsem se, zda její slova patří mě, anebo někomu za mými zády. Nikdo tam nestál. Co to říká? Vždyť vedle ní sedí přítel. Můj nejmilejší přítel a její druh.

A taky že jo, přítel, do té doby neprojevující o dívku jakýkoliv zájem, začal chránit svůj majetek: ‚Né...,‘ vyjekl zoufale.

Děvče si uvědomilo, co z ní vypadlo za důvěrná slova, a zarazilo se.  
Ta tam je její vyzývavost, najednou sedí jak zařezaná.

Náhle vstane, snad jde ven na záchod, říkám si…
Ten večer se už do hostince nevrátila.
A já se ten večer žalem opil, a za týden jsem, co myslíte, seděl u toho stolu zas.

Děvče mělo zase jiné šaty, krásné, jiný odstín šelaku, nové střevíce. Usilovně ponoukalo mého přítele k hrátkám a ten se rozzářil  jak svítilna. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. To je dvojice, musil jsem uznat, rozuměli si, jako by byli celý život spolu. V hospodě už nikdo jiný nepromluvil, vše se točilo kolem toho zamilovaného párku.

Musel jsem přiznat porážku, vlastně jakou porážku, já jsem přece o nic neusiloval, nelezu přátelům do zelí.

Ale uvnitř mě to dralo a hnětlo. Srdce se mi spalovalo. Nechápal jsem proč, vždyť dívka se chová naprosto opačně, než mám v oblibě. Vyzývavost, koketerie, rudé drápy na rukou i na nohou, ještě rohy a kopyto a bude kompletní, klel jsem pro sebe.

A tak to bylo každý týden, táhlo mě to tam nezadržitelně, abych se dobrovolně podroboval krutým mukám. Vydržel jsem minutu, deset minut, a zase prchal ven, do tmy.

Když mi náš Pán Bůh nepomáhal, běhal jsem opět na skalnatý Petřín, radit se se samotným satanem. Jak Prometheovi játra, rvali mi tam každou páteční noc srdce a mozek z těla kleštěmi. Co každý pátek, pak už jsem chodil na Petřín denně. Už jsem nepracoval, jen jsem klel a klel. Proč na ni nedovedu zapomenout? Šílil jsem bez přestání.

Ach, jednou jakoby omylem přitiskla na vteřinu k mým prsům své vlhké tělo, nevalně ve vedru oblečené. Jako by mi rozžhavený hřeb do těla zabodla. Příteli, příteli, neboj, vytrvám, zaříkával jsem se. A vydržel.

Pak se zdálo, že zešílila ona. Přestala se svým druhem mluvit, chodila jako bez sebe.
Jak mu to může dělat, uvažoval jsem horečně, vždyť už jsme snad všichni blázni. Chudák přítel, sedá teď u stolu šedý jak smrtka.“

Muž se opět odmlčel, abych mu nechal načepovat další tekutiny. Už je mi trapně, kdo má poslouchat takové litanie?

Ale zvědavost mi nedala: „A jak to dopadlo?“
 
Muž sedí zborcený, jakoby marně vzpomínal.

„Přestala k Hans-Turkovi docházet. Vídal jsem ji čas od času v noci na Petříně, ale hrála si jak čertík mezi skalami na schovávanou, vždycky zmizela, jen se po ní zakouřilo, nikdy jsem ji nedohonil. Do slují jsem se neodvážil ani já, po deštích tam doutnalo petřínské uhlí, kterým se kdysy vytápěly zdejší železářské pece.

--------------

Přítel však po nějaké době pookřál a vyzval mě: ‚Přijď zas někdy k Hansi Turkovi,  chodí tam další pozoruhodné stvoření.‘ A tak jsem šel.

S přítelem seděla nová dívka, nebyla tentokrát černá a hubená, ale pravý opak, plavovlasá, tahle by se líbila každému, bedlivě a dlouze jsem si ji prohlížel. Souměrné rysy, velké oči, pěkně vykrojená ústa, plná ňadra. Ale, co by na ní bylo pozoruhodného, takových běhají po Praze desítky, prostě zdravím kypící děvče. Zpříma na mne hledělo, s každým by to pohlo, ale mně připadala jako malovaná soška panenky Marie. Zhola nic čertovského, nic, co by budilo vášeň.  

Tentokrát jsem ji příteli přál, tohle je taková čistá duše.

Když vycházela na toaletu, otřela se o mě ňadry, ah, asi už má taky vypito, že neudrží rovnováhu. Ale na zpáteční cestě znovu, to už není náhoda, co tím to čisté stvoření chce říct?

Stydím se to říct nahlas, měl jsem už taky hodně v sobě, když vyšla ven příště se stejným manévrem, vyběhl jsem taky a trochu ji pomuchlal, zavěsila se mi zády na ruku, ach ta křehkost a pevnost zároveň, a nastavila ústa. Ah, pardon, řku, a utíkám zas pryč do skal, jsem nenapravitelný, další děvče příteli zničím...

Víc už jsem k Hansi raději nepřišel.

Přítele jsem za pár týdnů potkal dole u kostela. Strašlivý zvuk, bili zvon hranou.
‚Puklo jí srdce‘‚ obrátil se na mě přítel s němou výčitkou. Komu, sakra?

Utekl jsem znovu do skal, kde jsem v té době bydlel už setrvale. Do skal, kam se celé město bálo.

------------------

Po řadě let jsem ji nakonec přeci jen potkal, tu černou. O pouti na Petříně. Vršek kopce mezitím zplanýrovali a vystavěli na něm poutní místo s novým kostelem a kapličkami, kam se chodilo křížovou cestou od nové Strahovské brány, té barokní, po parkánu, a pak odtud putovaly desítky tisíc lidí procesím ke Staré Boleslavi.

Nebyl bych ji poznal. Manžel, dospělé už děti. Pod jakousi záminkou se od nich na vteřinu odtrhla:

‚Jak's mi to moh' udělat?‘
‚Cože?‘ vytřeštil jsem oči. Dotkl jsem se jejího ramene. Uskočila jako bych ji uštknul. ‚Nedotýkej se mě! Chvastoune odpornej! S knírem nakrouceným do špiček. Vypadal jsi ze začátku jako slušnej skromej kluk.‘“

Muž dopil poslední sklenici a proměnil se zase jakoby v šedý reliéf na zdi.

Při placení se ke mně číšník naklonil: „Taky vám starej Perun, jak mu říkáme, vyprávěl tu svou historii?“