Zdeněk Homola: Mimochodem

Neděle 7. února 2021

U Hanse Turka

Ten muž seděl sám v rohu hospody u zdi. Bývá tam den co den, člověk by řekl, že snad i přes noc. Při pohledu z dálky do toho tmavého koutu se zdá, jakoby snad byl reliéfem vrostlým do zdi.

Těžko říct, kolik mu je roků, co chvíli mu oči žhnou jako dvacetiletému, pak byste řekli, že vypadá na pět set.

Když mu objednáte pivo, poví vám svůj příběh:

„Můj nejmilejší přítel mě pozval do hostince u Hanse Turka, tam u strahovské brány, níže v Ostruhové, pod Hradem. Tehdy tam ještě prastará věž s branou, černou od velkého požáru Prahy, stála a tvořila severní stěnu hospody. Snad rok dva nato věž zbourali kvůli budování protějšího chrámu a Hans musel vystavět zeď vlastní.

Ale ten den... Nastalo boží dopuštění, Ostruhovou ulicí se valily celé proudy kalné vody, peřejemi přes příčné krokve. Pamatuju, že snad až za sto let vozovku pořádně vydláždili. Jednou zde bude bydlet velký básník a ulici nazvou podle něj.

Sundal jsem klobouk i plášť s kápí, setřepal vodu a vstoupil do sálu hospody. V čele společnosti sedí u stolu můj přítel a vedle něj děvče, které v mžiku magickou silou přitáhlo můj zrak. Ah, prostě oblečená, tichá, skromná dívka, neslušivý účes, nehty bez červeného šelaku, který byl tehdy v módě. Každému by se nelíbila, ale pro mě byla zjevením. Krev se mi nahrnula do studených tváří a začala se ve mně vzdouvat jakási zvířecká síla.

Dívka mi do očí nepohlédla, ale tušil jsem, jak mou přítomnost vnímá a jak je jí zasažena. Jakýsi neviditelný raport se mezi námi vytvořil.

Jako by se však zalekla, a přitiskla se trochu k mému příteli. Ten zůstal netečný, ale do mě jako když blesk. Nemohl jsem ten pohled snášet. Tak ona je děvčetem mého nejlepšího přítele! Můj Bože, co mi to děláš!

Vyběhl jsem z hospody, bez pláště, bez klobouku, a prchal proti proudu hřmící řeky, pod Svatojánským vrškem, který se tehdy ještě nad Ostruhovou a kostelíkem svého jména temenil, do Úvozu. Ah, tam se projít nedalo, tak po prudkých úzkých schůdcích k hradčanské strahovské bráně, i po nich se valila voda, a doleva na Pohořelec. Nová brána ven z města, strahovská malovaná, už byla zavřená, tak jsem letěl kolem posledních domů, ano, tam kde jednou Neruda zažije svoji pohnutou historii v hospodě U Tří lilií, a pak kolem morového kostela svatého Rocha, tehdy ještě měl tvar kříže s dlouhými rameny.

Vyběhl jsem kolem hradby až na Petřín, tam, kam se všichni Pražané bojí, do rozeklaných skalisek, ke schátralému kostelíku svatého Vavřince, který místo zabezpečoval – vždyť to bývala sama svatyně pohanských božstev. Snad jsem zešílel.

Probudil jsem se doma v posteli se zápalem plic, bytná mi dávala na horečnaté tělo ledové obklady, bůhví, kdo mě našel a zachránil, snad ponocný...

Ale kde by se tam vzal, tak možná zvoník od Vavřince.“

Muž dopil pivo a vybídl mě k objednání dalšího. Číšník jen obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou. Ale pivo přinesl.

„Ještě jsem nebyl zcela zdráv a přitáhlo mě to k Hans-Turkovi zase,“ pokračuje muž, „přítel tam sedal se svou společností týden co týden, každý pátek. Moje dívka byla k nepoznání: nový účes, růž na rtech, červený šelak na nehtech. Opět mě jakýmsi šestým smyslem vnímala, nedívajíc se přímo na mne. Jako by ji bavilo, jak nadskakuji prudkou nevolí vždy, když se přitiskla ke svému druhovi. Ten vypadal pořád netečně, ale doteky dívky již zaznamenal.

Znovu do mě vjel čert, ale tentokrát jsem neutekl. Naparoval jsem se u stolu, jak jsem mohl, vyprávěl jednu veselou historku za druhou. Zdálo se, že jsem vzbudil zájem. Společnost se ale víc otáčela k dívce, které si ještě minule nikdo nevšiml. Ah ta růž, ruměnce na lících, koketní úsměvy, klokotavý smích.

‚Ta je, co?‘ špitl mi jeden ze sousedů.
‚No jo, ale není to můj kůň, vlastně, co to říkám, já nejsem jejím koněm,‘ opravil jsem se.
Dívka má slova zaslechla, v očích se jí bleskem vystřídalo zklamání s nadějí a zarděla se ještě víc: ‚Půjdeš mě doprovodit domů?‘
Ohlédl jsem se, zda její slova patří mě, anebo někomu za mými zády. Nikdo tam nestál. Co to říká? Vždyť vedle ní sedí přítel. Můj nejmilejší přítel a její druh.

A taky že jo, přítel, do té doby neprojevující o dívku jakýkoliv zájem, začal chránit svůj majetek: ‚Né...,‘ vyjekl zoufale.

Děvče si uvědomilo, co z ní vypadlo za důvěrná slova, a zarazilo se.  
Ta tam je její vyzývavost, najednou sedí jak zařezaná.

Náhle vstane, snad jde ven na záchod, říkám si…
Ten večer se už do hostince nevrátila.
A já se ten večer žalem opil, a za týden jsem, co myslíte, seděl u toho stolu zas.

Děvče mělo jiné šaty, krásné, jiný odstín šelaku, nové střevíce. Usilovně ponoukalo mého přítele k hrátkám a ten se rozzářil  jak svítilna. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl, vždyť se o dívky nikdy nezajímal, jen o společenství v hostinci a slovní souboje. To je dvojice, musil jsem uznat, rozuměli si, jako by byli celý život spolu. V sále už nikdo jiný nepromluvil, vše se točilo kolem toho zamilovaného párku.

Musel jsem přiznat porážku, vlastně jakou porážku, já jsem přece o nic neusiloval, nelezu přátelům do zelí.

Ale uvnitř mě to dralo a hnětlo. Srdce se mi spalovalo. Nechápal jsem proč, vždyť dívka se chová naprosto opačně, než mám v oblibě. Vyzývavost, koketerie, rudé drápy na rukou i na nohou, ještě rohy a kopyto a bude kompletní, klel jsem pro sebe.

A tak to bylo každý týden, táhlo mě to tam nezadržitelně, abych se dobrovolně podroboval krutým mukám. Ach ta vášeň a odpor zároveň, žaludek i ten hříšný žalud se zvedaly spolu, sprostě jsem nadával. Vydržel jsem minutu, deset minut, a zase prchal ven, do tmy.

Když mi náš Pán Bůh nepomáhal, běhal jsem opět na skalnatý Petřín radit se se samotným satanem. Jak Prométheovi játra, rvali mi tam každou páteční noc srdce a mozek z těla kleštěmi. Co každý pátek, pak už jsem chodil na Petřín denně. Už jsem nepracoval, jen jsem běsnil a šílil bez přestání. Proč na ni nedovedu zapomenout?

Ach, jednou jakoby omylem přitiskla na vteřinu k mým prsům své vlhké tělo, nevalně ve vedru oblečené. Jako by mi rozžhavený hřeb do těla zabodla. Příteli, příteli, neboj, vytrvám, zaříkával jsem se. A vydržel.

Pak se zdálo, že zešílela ona. Přestala se svým druhem mluvit, chodila jako bez sebe.
Jak mu to může dělat, uvažoval jsem horečně, vždyť už jsme snad všichni blázni. Chudák přítel, sedá teď u stolu šedý jak smrtka.“

Muž se opět odmlčel, abych mu nechal načepovat další tekutiny. Už je mi trapně, kdo má poslouchat takové litanie.

Ale zvědavost mi nedala: „A jak to dopadlo?“
 
Muž sedí zborcený, jakoby marně vzpomínal.

„Přestala k Hans-Turkovi docházet. Vídal jsem ji čas od času v noci na Petříně, ale hrála si jak čertík mezi skalami na schovávanou, vždycky zmizela, jen se po ní zakouřilo, nikdy jsem ji nedohonil. Do perunských slují jsem se neodvážil ani já, po deštích tam doutnala ložiska uhlí, kterým se kdysi vytápěly zdejší železářské pece.

--------------

Přítel však po nějaké době pookřál a vyzval mě: ‚Přijď zas někdy k Hansi Turkovi,  chodí tam další pozoruhodné stvoření.‘ A tak jsem šel.

S přítelem seděla nová dívka, nebyla tentokrát černá a hubená, ale plavovlasá, tahle by se líbila každému, bedlivě a dlouze jsem si ji prohlížel. Souměrné rysy, velké oči, pěkně vykrojená ústa, drobná postava, ale plná ňadra. Ale, co by na ní bylo pozoruhodného, takových běhají po Praze desítky, prostě zdravím kypící překrásné děvče. Zpříma na mne hledělo, s každým by to pohlo, ale mně připadala jako malovaná soška panenky Marie. Zhola nic čertovského, nic, co by budilo vášeň.  

Tentokrát jsem ji příteli přál, tohle je taková čistá duše.

Když vycházela na toaletu, otřela se o mě ňadry, ah, asi už má taky vypito, že neudrží rovnováhu. Ale na zpáteční cestě znovu, to už není náhoda, co tím to čisté stvoření chce říct?

Stydím se to vyslovit nahlas, měl jsem už taky hodně v sobě. Když vyšla ven příště se stejným manévrem, vyběhl jsem taky a trochu ji pomuchlal, zavěsila se mi poddajnými zády na ruku, ach ta křehkost a pružnost zároveň. Vznášela se mi na dlani jak děcko a nastavila ústa. To přece nejde!

Ah, pardon, řku. Pustil jsem ji, že se div neuhodila hlavou o zem a utíkal zas pryč do skal, jsem nenapravitelný, další děvče příteli zkazím, vždyť muži jsou v lásce tak křehká stvoření. Kdysi v dávnověku můj zhrzený sok a přítel vypil pohár bolehlavu a nedá mi podnes spát.

Víc už jsem k Hansi raději nepřišel.

Přítele jsem za nějakou dobu potkal dole u kostela. Strašlivý zvuk, bili zvon hranou.
‚Puklo jí srdce‘‚ obrátil se na mě přítel s němou výčitkou. Komu, sakra?

Utekl jsem znovu do skal, kde jsem v té době bydlel už setrvale. Do skal, kam se celé město bálo.

------------------

Po řadě let jsem tu černou nakonec přeci jen potkal. O pouti na Petříně. Vršek kopce mezitím zplanýrovali a vystavěli na něm poutní místo s novým kostelem a kapličkami, kam se chodilo křížovou cestou od nové Strahovské brány, té barokní, po parkánu, a pak odtud putovaly desítky tisíc lidí procesím ke Staré Boleslavi.

Nebyl bych ji poznal. Manžel, dospělé už děti. Pod jakousi záminkou se od nich na vteřinu odtrhla:

‚Jak's mi to moh' udělat?‘
‚Cože?‘ vytřeštil jsem oči. Dotkl jsem se jejího ramene. Uskočila jako bych ji uštknul. ‚Nedotýkej se mě! Chvastoune odpornej! S knírem nakrouceným do špiček. Vypadal jsi zkraje jako slušnej skromej kluk.‘“

Čert to vem, tehdy u Hanse jsem explodoval, ale po pravdě jsem na ni, na tuhle černou, už dávno bezmála zapomněl. Co tím chtěla říct?

--------

V hlavě mi však stále řinčí ono hranaté srdce kostelního zvonu.
Bledá víla s velikýma temnýma očima tam dole v Oboře, mezi svatým Janem a Matyášem. Ach, to vstřícné plavovlasé děvče, proč jsem pro ně neměl kouska citu. I ženy jsou as v lásce křehkými nádobami...“

--------

Ahasver, můj věčný vagabund, dokončil svůj bezútěšný příběh, položil sklenici na desku stolu a splynul opět s vlhkem zbrocenou stěnou barokního hostince.