Zdeněk Homola: Mimochodem

Jak každý ví, před skoro tisícovkou let se u studánky Vosovka potkal kníže Oldřich s poustevníkem Prokopem. Prokop předvedl několik zázraků – vodou ze studánky uzdravil bílého jelena, a pak ji proměnil ve víno. A tak mu Oldřich, spolu se synem Břetislavem I., nechal vystavět klášter Sázava. Mimochodem v místě studánky vznikly v novověku lázně, které však ve 20. století vytlačila železnice, Posázavský pacifik.

Prokop si ochočil místního čerta a oral – tj. vzdělával s ním okolní krajinu. Nevím jestli to byl s čertem dobrý nápad ;-). Ono ale šlo spíš o to, že ujařmil a vzdělal zdejší divoké pohany. Prokop vyryl například Čertovu brázdu, která prý směřuje na sever k Prokopovu rodišti Chotouň, tam co je dodnes velká mohyla, tedy oškrabek z rádla. Když čert trucoval, vychovával ho Prokop na stráni nad Pyskočely, která se dodnes jmenuje Trápilka.

Tolik tedy pověsti. Dlužno dodat, že variant historky o setkání Prokopa s Oldřichem je více, vylíčil jsem lapidárně jednu z nich, starší verze umisťují setkání k nynějšímu klášteru či Čertově brázdě.

Mezi údolím Vlkančického potoka, o kterém jsme mluvili minule, a řekou Sázavou vybíhá z bezejmenného vrchu na západ úzký skalní hřbet,  jehož ostrožna, Krkavčí skály, se vypíná téměř 90 metrů nad řeku. Sázava zde tvoří ostrou zatáčku,  a tak stráň nad ní má subtropické mikroklíma, je to takový theater, parabola, obrácená k jihozápadu. (Češi sice mají ve zvyku říkat amfiteátr, ale tak se v antice říkalo kruhovým nebo oválným arénám, ty půlkruhové byly zvány podle své funkce theatry.)

Vrch Veletín... Mezi místními badateli se vedou spory, kde vlastně Veletín byl, a zda se nejmenoval spíš Beletín. Ulice, vedoucí od kláštera na západ, se jmenuje dle map Veletínská, dle uliční cedule Na Veletíně, ale místu na konci Černých Bud, této části města Sázava, se dnes říká Beletín, na jedné z map je dokonce Na lecletíně. Zřejmě název Beletín kdosi objevil na mapách z čtyřicátých let 19. století (Císařské otisky). tam je ale pro české ouško a očko víc zkomolených názvů, mapy zřejmě vytvářeli rakouští geodeti. Ovšem podle monografie dr. F. Krásla o Sázavě z r. 1895, nabité historickými údaji, pražský arcibiskup Matouš Ferdinand z Bílenberka navrátil v r. 1669 Sázavskému klášteru rámě sv. Prokopa uložené v chrámu sv. Víta, a předal je opatu Danielu Ildefonsovi s bratřími a zástupem věřících na vrchu Veletín. Relikvie pak byla uložena v tamní kapli sv. Anny. Traduje se, že k setkání obou procesí došlo na velké křižovatce dnes lesních cest u akropole Krkavčích skal, a prý na paměť události zde byla postavena dosud stojící výklenková kaplička sv. Prokopa s čertem, který je jeho atributem. Podle výše zmíněné monografie i západněji stojící kaple sv. Anny stojí na vrchu Veletín.

Akropole... V r. 2000 zde byl prováděn povrchový archeologický průzkum, bylo nalezeno něco pravěkých střepů, ale i úlomky keramiky z raného středověku. A na mapě byl vyznačen průběh opevnění této nevelké ostrožny, prý s mohutnými valy a i příkopy, které by mohly pocházet z vrcholného středověku, oboje tedy z doby existence kláštera. Podle nákresu (viz níže) dotyčná křižovatka nebyla uvnitř opevnění, a dnešní, bezpochyby starobylá, cesta protínala hradiště na dosti nešikovném místě, tedy v prudkém svahu k Pyskočelům. Hradiště je nazýváno Krkavčí skály I., nebo Černé Budy. Podle všeho bylo původně nazýváno Veletýn, tedy vyšší týn, neboť předpona vel-, vele- znamená větší či výše postavený (viz například velehory). Psaní i, či y bylo variantní podle znalostí písaře. Týn znamená opevněné místo, sám klášter byl otýněný, a tak středověké hradiště na kopci bylo druhým, hořejším týnem. Název Veletín zřejmě podle hradiště převzal i zmíněný bezejmenný kopec nad ním, nazvaný na staré mapě Breitte B., tedy velké, široké hory. Místní starousedlíci nazývají Veletínem celý věnec kopců od Krkavčích skal až po lokalitu Na Trojici nad Čertovou Brázdou.

Na vrcholku Krkavčích skal lze najít drobné zbytky zdiva, jedná se o pozůstatky novověkého altánu. Sedával zde kdysi místní tulák, a tak je lavička pod altánem zvána Rufusova vyhlídka. O dvě stě metrů západněji stojí na ostrém skalisku odedávna kříž, starší malý železný a nad ním nový velký dřevěný, aby byl vidět z dálky. K místu se váže romantická historie o nešťastné lásce a pádu do propasti.  Ještě o něco dál vyčnívá Babí skála, kde prý bylo hradiště Černé Budy II.

Dlužno dodat, že před stavbou silnice kolem řeky a nutností odstřílet skálu byla zřejmě ostrožna o něco širší. Cesta pod skalami podél řeky nebyla do té doby možná, proto vedla cesta horem. Nicméně alternativní silnička od Pyskočel vedla dle mapy z konce 18. století brodem přes řeku do Plužin, a za protějšími skalami dalším brodem, donedávna funkčním, zase zpět směrem ke klášteru. Nemusela překonávat stoupání, tedy připřahat další tažná zvířata, pouze překonávat brody. V místě, kde se v Pyskočelích obě cesty rozdvojují, stojí statek č.p. 1 s pěkným názvem Andělův, p. Anděl byl však majitelem až v polovině 20. století. Vedle statku byly nalezeny pozůstatky raně středověké osady, kterou místní badatel dr. J. Bubeník pokládá za spelunku (jeskyni) Zákolnici (Zákalnici), známou z Letopisu mnicha Sázavského, odkud sahal majetek kláštera až k Milobuzi, což je také neidentifikovaná lokalita. No, jeskyně asi v Pyskočelích nebyla, zato stříbrné doly, řekl bych přímo spelunky ;-), se nacházely ve Skalici, která pravděpodobně ke klášteru patřila, ten název Zákalnice je docela podobný.

Ze zmíněné horní křižovatky u Krkavčích skal jde cesta na východ, která má nejlepší parametry, aby navázala před zdejší obcí Mělník na již jmenovanou prastarou cestu Čertova brázda. Předpokládá se sice, že tato cesta do rodiště sv. Prokopa Chotouně vedla ze Sázavy Čertovou roklí přímo nahoru, ale rokle  je příliš příkrá a neschůdná, nejsnadnější, byť delší, cesta vede přes naši křižovatku u Veletína.

Lze spekulovat, že ostrožna Krkavčí skály hlídala tyto cesty, snad zde mohla být i celnice či mýtnice, a hlavně výpřež, neboť po zdolání kopce bylo již třeba méně tažných zvířat.

Gotická část Sázavského kláštera, tedy věž a lomené oblouky lodí, jsou stavěny z červeného pískovce. Ten byl těžen v okolí obce Nučice, deset kilometrů severně od kláštera. U Nučic je několik lůmků, velký lom je však východně od obce, kdyby nějaký Herkules kopnul penaltu omylem přes bránu místního hřiště na půl kilometru, tak by spadla do tohoto zatopeného lomu. Odtud tedy museli ve 14. století dopravovat kámen do kláštera, těžko říct, jestli přes kopec po čertově stezce, anebo severně od něj přes Benátky, anebo vlkančickým údolím, kde by se hodil onen mostek, o kterém je psáno v minulém příspěvku.

Nejschůdnější cesta z Nučic do Sázavy vede ovšem prakticky po rovině přes Výžerky, Moštice, Benátky, Nechybu, a tam po staré serpentině prudce dolů k řece, dále pak kousek podél řeky ke klášteru.