Pondělí 12. prosince 2022
Bobulouni
Když jsou v létě velká vedra a jsem moc splavený z prací na chatě, zajedu se na kole vykoupat k rybníčku. Rybníčku..., ona je to vlastně údolní přehradička, plochu má necelý hektar. Kdysi ji pokrokový starosta, vlastně tenkrát předseda národního výboru, vybudoval jako požární nádrž. Každý věděl, že je na koupání jeho dětí a dětí z celé vesnice, ale na to by tolik peněz nevyfasoval.
Do vody je tam jen jeden úzký vstup z loučky, která slouží na opalování. Jinde jsou břehy příliš příkré, jezero vlastně není v údolí, ale v rokli.
Když jsem tedy na to koupání přijel, loučka byla zaplněná skoro do posledního místečka. Žhavý vzduch, modré nebe, opálená těla. Roztáhl jsem deku na ten úplně poslední flíček. Ale kolem to hučelo, lidi byli naštvaní. Ten jediný vstup do vody okupovala skupina týpků, podle vzhledu to byli potetovaní holohlaví bojovníci MMA těžké váhy. A měli dva psy stejné rasy, kterou jsem neznal. MMA-dogs jsem si je pojmenoval. Když se tam někdo jen přiblížit, mohli se psi vzteknout, klapající mordy měli jak krokodýli. Ti testosteronoví týpci však byli v klidu, nikdo si na ně netroufl.
Najednou k jezeru přijely, taky na kole, dvě krásně tvarované dívky, taky splavené, fakt bylo tropické vedro. Už opravdu dvě poslední místečka byla jedině na mé dece. Dívky, vědomy si své přitažlivosti, požádaly, zda si tam můžou lehnout. Já bych se pro lidi roztrhal, znáte mě, a tak, věřte nevěřte, jsem souhlasil.
Všichni mi záviděli, i ti namachrovaní tetovaní borci, co měli ramena úplně stejná, jako byly jejich holé lebky. Nebyli mi sympatičtí, přiznávám. Hlavně proto, že jsem nemohl vklouznout do té vody. Každý byl aspoň o padesát kilo hmotnější než já, i když neustále bojuju s metrákem. A pral jsem se naposled někdy v sedmé třídě.
Ale sebral jsem veškerou odvahu a posměšně jsem na ty svalovce houknul, abych otestoval možnosti: „Vy máte okupovanou vodu, ale já mám zase na dece tyhle krásné slečny. Kdybyste uvolnili uličku do vody, mohli byste se na ně kouknout zblízka.“
Čekáte možná pointu, že jsem jako David proti Goliášovi vymyslel taktiku jak ovládnout vstup do jezera, ale dopadlo to prozaičtěji.
Ti odporní týpci vyhlásili: „Pro kamarády tady místo máme.“
A … nevěřil jsem vlastním uším, moje dívky zasopránily:
„A nemohly bysme bejt vaše kamarádky?“
A už tam byly, svlažily se ve vodě, sundaly podprdy, no… poprvé v životě jsem při tom odvrátil zrak.
Bobulouni narvaní steroidy tam holt mají navrch.
A tak se našla taková potupná úzká pěšinka ve srázu mezi rákosím a křovím, kudy se koupáči jeden za druhým spouštěli po kamenech do vody a na zpáteční cestě se horko těžko vyhýbali ostatním zájemcům. Jinak by museli čekat na tmu nebo špatné počasí.
A já? Radši jsem emigroval.