Zdeněk Homola: Mimochodem

Neděle 6. října 2013

Presbyop na golfu

Varování: tato stať je určena jako poslední útočiště pouze pro zoufalé postarší golfisty, kterým lege artis žádný profesionál nedokázal poradit.

Ve čtyři hodiny ráno, to je před hodinou, jsem cosi řešil a civěl do obrazovky počítače, když v tom se začal někdo dobývat do bytu, štěrchal čímsi v zámku, až se nakonec dveře otevřely, jak jsem uslyšel. Popadl jsem sedmičku žiletku a vskočil do předsíně. Jestli sem zavítal na vlastní nebezpečí negolfista, tak žiletka je druh železa. A železo je druh golfové hole, a žiletka, blade, je hůl s masivní kovanou hlavou a hodně ostrým břitem.

V předsíni jsem naštěstí ve tmě identifikoval jen dceru, která se vrátila z mejdanu. Měl jsem pochopitelně radost, že se má k světu, ale chvíli jsem ji potmě plísnil, já jsem přece v jejím věku ve čtyři vstával, abych to stihnul na půl šestou do práce v nemocnici..., děti jsou totiž za takovéto zkušenosti vděčny. Když jsem se z té tmavé předsíně vrátil k obrazovce, nic jsem neviděl, teda písmena se míhala, byla rozmazaná a nešlo je přečíst. Ale protože jsem večer před tím vyřešil problém s golfem a presbyopií, věděl jsem jak na to, odsedl jsem o čtvrt metru dál, než sedím obvykle, a písmenka se uklidnila.

Poslední místo na světě, kam jsem se kdy chtěl podívat, je Las Vegas, mé inťošské snobství se tomu infantilnímu výtvoru vzpíralo. Ale řízením osudu jsem do něj přes Údolí smrti před pár lety dojel. A nedosti na tom, naše skupina českých turistů zamířila do outletů na periferii a vydržela tam celý den. Já jsem ale na obzoru uviděl vábný nápis Callaway Golf Center. Zajásal jsem, zahraju si, a aspoň naštvu synovce Matěje, známého to pankera a skejťáka, který nesnáší Vegas stejně jako já, a navíc i golf, pošlu mu fotku, jak strejda hraje v LV před v pozadí po půlminutě startujícími letadly. Půjčil jsem si tedy hůl a dvacet míčků na cvičné louce. No, louce, byla to poušť se zelenými ostrůvky greenů. Nebývá to u mě zvykem, ale ten den jsem všech dvacet míčů nasázel do metru od jamky vzdálené 140 yardů a dmul se pýchou. Místní trenér vytřeštěně vyzvídal, odkud jsem, doufám, že pochopil slovo Europe, když jsem s Českem, Alexem Čejkou, Sejkou ani Kedžkou neuspěl.

LV

A stará dáma, druhý člověk, který tam v těch poledních 100 stupních Fahrenheita pobýval, mi koupila nový kupon na košík míčků. Počkal jsem, až mi to do košíku míčky dvakrát chrstne jako prvně, a když jsem usoudil, že je jich dvacet, košík jsem popadl, ale míčků bylo padesát a zbylých třicet se rozkutálelo po terase. Když jsem je zahanbeně sesbíral, vrátil jsem se na odpaliště a po zářném dni přišla temná noc, netrefil jsem už ani jeden, všechny se válely po poušti nebo letěly bůhvíkam, posedavě jsem "odpálil" všech třicet v liché naději, že zase začnu excelovat a napravím si reputaci.

Vidíte, že se k pointu dostávám velkou oklikou, ale on přijde. České slovo point vymyslel geniálně můj kamarád, který ví, že pointa se správně vyslovuje poenta, protože je převzaté z francouzštiny. To ovšem skoro nikdo neví, každý říká pojinta, a vzdělanec nakonec vypadá jak blbec. Takže vydržte, fyzikální a medicínský point přijde až nakonec.

Znáte jistě geniálního mladého golfistu jménem Rory Mákylroj. Když už jsem u té výslovnosti, celý svět vyslovuje McIlroy takto, jen naši televizní redaktoři Mek Ylroj. Ještě před rokem lámal Rory všechny rekordy, ale najednou se to zvrtlo, asi tak, jako se to mně stalo v těch Vegas, jenom ve velkém, vlastně v menším. Minulý týden byl Rory například po druhém kole turnaje, který loni vyhrál, na posledním místě. Každý přemýšlí, jak je možné, že ten sympaťák takhle ve hře degraduje. V okamžiku, kdy se stal světovou jedničkou, začal mluvit o tom, že je nejlepší na světě, zároveň změnil švih, který celý svět obdivoval, vzápětí uzavřel pohádkovou smlouvu s novou firmou a změnil vybavení, zaměnil přítelkyni za tenistku překypující půvaby, zlé jazyky se domnívají, že mezi turnajovými koly za ní v noci létá z Floridy do New Yorku. Občas za ním prý přijedou kamarádi z Irska a ke konci prohýřené noci mu ten předposlední, který je ještě při vědomí, říká, Rory už sakra nechlastej, vždyť vedeš Masters.

Já ale vím nejlíp, jak to je, on není mladý, ale už je starý, přesně řečeno, má staré oči. Rory se před každou ranou mnohokrát podívá na cíl, zpět na míček a tak pořád dokola. No a pak se netrefí. On ale každý tenér radí, koukni se na cíl, třeba až na obzoru, aby sis ránu představil, visualizoval. Tak kdo by Rorymu vyčítal, že to dělá tak důkladně.

18, to je moje moje golfové číslo. Někdy devatenáct, někdy dvacet. Ale nemyslím jamky. Z práce jezdím kolem cvičné louky, kde jsou v zimě vyhřívané osvětlené kóje, venku je pochopitelně už tma. A jako ve 100° v poledne ve Vegas, i v zimě po tmě dám dvacet skvělých ran a pak už ani jednu. S železnou pravidelností. Zkoušel jsem všechno možné i nemožné, nafilmoval jsem se, všechno dělám správě, ale do míčku se netrefím.

Už nebudu zdržovat s pointem. Je to tím, že jsem presbyop.

U každého člověka po čtyřicítce ztrácejí postupně oční čočky pružnost, a zároveň ciliární svaly, které čočku při zaostření na blízko smršťují, ochabují. Říká se tomu presbyopie, vetchozrakost. Vy věkem postižení to znáte, dítě vám dá přečíst žákovskou a strčí vám ji patnáct centimetrů před oči. Nejradši byste mu dali facku, že dělá obstrukce, a žákajdu chytnete do natažených rukou. Když odpaluju to tmy, zírám dlouze do dálky, kam míček letí, a pak zpátky na osvětlenou rohož. A tak pořád dokola. Oči mě mají za chvíli, po dvaceti přeostřeních, pokrk a nemají už sílu akomodovat. Najednou vidím míček na rohoži šejdrem, dál, než je ve skutečnosti. A nejsem schopen se do něj trefit. Včera jsem udělal klinický pokus – když se dostavila ta beznadějná chvíle a přestal jsem se po dvaceti míčích trefovat, nasadil jsem na oči brýle na čtení, míček se zdánlivě přiblížil, teď jsem ho viděl na správném místě a mohl jsem se dmout pýchou, že se trefuji a že jsem na to přišel.

Ale abych se vrátil k Rorymu: možná už i třiadvacet let staré oči nezvládnou takovou frekvenci přeostření a unaví se. Člověk by řekl, že s takovým hráčem se nemůžu v ničem měřit, ale v presbyopii bohatě. Pokud hraju nějaký míč na hřišti jen tak nazdařbůh, přihrávám si třeba na širokou plochu před příčným potokem, nikdy to nepokazím, nedívám se k cíli. Když ale hraju náročnou ránu, těkám očima od míčku k jamce a zase zpátky, jako ten Rory, a ránu zkazím, protože mám ještě zaostřeno na praporek a ne na míček.

Starcům stačí si jen představovat, jen mladí zajíci to potřebují vidět natvrdo.